Doupě zvrhlíka

Byl slabý, ale byl tu. Vítr, který vanul odněkkud z útrob jeskyně. Stále se zavřenýma očima jsem pevněji stiskl ruku toho stvoření a vykročil vpřed. Jedinou směrovkou mi byl téměř neznatelný vítr, který mě lechtal v obličeji.

Nakonec jsem oči otevřel a pokračovali jsme dál chodbou, která se před námi zjevila. Byla zakutá kdesi za rožkem a nebylo snadné ji objevit. Nicméně, vzduch tam proudil, takže to pro mé vybuzené smysly nebylo nemožné.

Navíc, to, že tu byl průvan, znamenalo, že je tu ještě jiná cesta ven. Cesta, která s trochou štěstí povede jinam, než na tu prokletou pláň.

Prolezli jsme škvírou a ocitli jsme se v chodbě, která byla naprosto temná, protože světlo z venku sem nedosvítilo. Ucítil jsem, jak mi to stvoření pevněji sevřelo ruku a protočil jsem oči. Už to zase začínalo, opět to na mně bude viset a na to jsem opravdu nebyl zvědavá.

Slabě jsem zavrčel a pak jsem lusknul prsty. Pár čísel nad dlaní se mi objevila koule slabého nažloutlého světla. Dostatečného na to, abysme viděli, kam jdeme, ale ne dost silného, aby přilákalo něčí pozornost. Doufejme.

Chodba se brzy začala svažovat dolů a po několika minutách vyústila do obrovské jeskyně. Jak jsem věděl, že je to obrovská jeskyně? Instinkt a také fakt, že tam byl průvan o moc větší.

Opět jsem vykročil a vedl to stvoření dál. Po pár krocích jsem se ale prudce zastavil a když to stvoření pokračovalo nevědomky dál, i když jsem ho držel za ruku, smýkl jsem s ním zpátky.

“Dávej bacha!” vyjel jsem na něj a zesílil jsem světýlko, co mi poletovalo nad dlaní.

U nohou se nám rozprostírala bezedná propast. To stvoření se opatrně připlížilo až k jejímu okraji a bázlivě nahlédlo dolů. Potom prudce ucouvlo zpět.

Musel jsem se na tím pousmát. Nicméně, víc mě zajímalo, jak se sakra dostaneme na druhou stranu! Most jsem nikde neviděl a na to, abych nějáký vykouzlil, jsem neměl dost síly. Ano, možná jsem jí měl dost, abych vyřídil houf kapucáků, ale na to, abych z ničeho vykouzlil most... Ne, na to jsem se opravdu ještě necítil. A navíc jsem měl hlad!

Začal jsem se rozhlížet, jestli opravdu není nějáká cesta přes, nebo dolů, nebo kamkoli jinam, než tam, odkud jsme přišli. Nenarazil jsem však vůbec na nic.

Sedl jsem si do tureckého sedu těsně na okraj propasti a zaližl si ruce na hrudi. S nasraným výrazem jsem potom hleděl na druhou stranu. V této pozici jsem ale moc dlouho nesetrval, neboť ke mně přiťapkalo to stvoření a draplo mě za rukáv. Otočil jsem k němu hlavu a nasadil tázavý výraz.

Čekal jsem, co bude dál.

A bylo. Zatahal mě za rukáv a druhou tlapkou ukázal k nedaleké skalní stěně. A jelikož teď už jsem věděl, že to znamená, že tam za ním mám jít, tak jsem se zvedl a celkem bez protestů jsem se tam nechal odvléct.

A tam mi čelist doslova spadla na zem. Ve zdi byl vyritej megagalaktickej obraz a já se divil, jak jsem jej mohl přehlídnout, když vím naprosto jistě, že jsem kolem tý stěny procházel!

Chvíli jsem na to vyjeveně koukal a až po chvíli mi došlo, na co to vlastně koukám. Byl tam vyobrazený démon a s ním malé stvoření. Stvoření, které se až podezřele podobalo tomu, co stálo po mém boku a zaujatě si ten výjev prohlíželo.

Výjev byl ale zarážející... Ti dva stáli na okraji propasti a vypadalo to, že se chystají vykročit do prázdna a spadnout dolů.

Zamračil jsem se. Vypadalo to jako návod pro nás dva, ale nebyl jsem zvědavý na to, abychom se tím pádem do hlubin zabili...

Jenže na druhou stranu, co jinýho dělat? Měli jsme dvě možnosti. Vyzkoušet toto, nebo počkat, až nás objeví kapucáci, kteří se za námi jistě pustili. Nebo, napadla mě třetí možnost, počkat, až tu pojdem hlady, za předpokladu, že pronásledovaní nejsme...

“Tak co, zkusíme to?” zeptal jsem se toho stvoření a palcem ukázal na ten výjev vytesaný ve skále.

Přikývl a bez rozmýšlení se vydal k okraji skály. Tam se zastavil a otočil se ke mně. Nezbývalo mi tedy, než se k němu přidat. Stočil jsem pohled do hlubin a nasucho jsem polkl. Bylo to opravdu hluboko... Chystal jsem se právě ucouvnout, ale to stvoření mělo evidentně jiné plány. Draplo mě to za ruku a stáhlo mě to přes okraj.

Jaké bylo ale mé překvapení, když jsme vůbec nikam nespadli... Prostě jsme stáli zdánlivě ve vzduchu.

“Blbost,” zavrčel jsem, “ve vzduchu stát nejde...” A s temito slovy jsem se sehnul a poklepal na to, co se zdálo jako vzduch. S uspokojujícím šklebem jsem se zase narovnal a prohlásil: “Sklo. Tlustý sklo. To mě taky mohlo napadnout...”

Dál jsem o tom ale moc neuvažoval. Prostě jsem vykročil dál a během chvilky jsme oba stanuli na druhé straně té propasti, která vlastně propast zas až tak úplně nebyla.

Tam jsme se pak zastavili a já se rozhlédl kolem sebe, doufaje, že třeba najdu nějákou cestu, kterou by se šlo dát. Jenže jsem žádnou neviděl.

“A co teď?” zeptal jsem se toho stvoření, doufajíc, že opět přijde s nějákým geniálním nápadem.

“Nevím...” zabručelo to.

“Cos to řek?!” zbystřil jsem okamžitě. Přeci jenom, doposud to odmítlo mluvit a jediný zvuk, co to v mé přítomnosti zatím vydalo, bylo pofňukávání! A to byla dost votrava!

“Nevím...” zopakovalo to.

“A jakto, že mluvíš až teď?!” vyzvídal jsem dál a přidřepl jsem si před ním, abysme měli oči ve stejné úrovni.

“Nevím...” pokrčilo to rameny.

“Tak koukej vědět!” zavrčel jsem. Začínal jsem být frustrovaný! Konečně to promluví, ale jak napotvoru, tak jediný, co z toho dostanu, je slovo 'nevím'!

Nakonec jsem to ale vzdal. Prostě jsem si sedl doprostřed té jeskyně a rozhodl se čekat na zázrak. Zavřel jsem oči a ignoroval všechno, co se kolem mě dělo.

Neměl jsem tedy nejmenší tušení, co to stvoření vyvádělo, ale když jsem zaslechl zvuk, který se až podezřele podobal otevírání nějákých kamenných dveří, prudce jsem oči otevřel. A pak mi čelist doslova praštila o podlahu, protože před mýma očima se otvíral vstup někam do nitra hory. Nebo, když jsem tak uvažoval, ven na druhou stranu.

“Jaks' to udělal?” zeptal jsem se toho stvoření, který se jenom nevinně usmívalo.

Ale ono to jen nevinně pokrčilo rameny.

Povzdechl jsem si a rozhodl se mu za to, že odmítá mluvit namlátit potom. Teď jsem byl mnohem víc zvědavý na to, abysme se odtud konečně dostali. A pokud možno někam, kde mají jídlo! Měl jsem totiž opravdu hlad! A když má démon hlad, neměl by ho nikdo rozčilovat, protože by si pak démon toho dotyčného mohl upéct na rožni!

Zahnal jsem myšlenky na jídlo, protože jsem se obával, že bych si pak pochutnal na tom stvoření... Proč jsem se vůbec staral? No, to je jedno. Mávl jsem rukou i nad tímto a vtáhl to stvoření do nově otevřené chodby.