Doupě zvrhlíka

   Katana zajela do masa a kolem mne vystříkla krev, kterou jsem již ale nebyl sto vnímat. Mechanicky jsem se otočil, abych zablokoval meč jednoho z útočníků, který si myslel, že se mu povede napadnout mě ze zadu... Jak naivní... Nebylo to poprvé, co na mě ten trik zkoušeli, ale ani jednou se jim to nepovedlo. Odrazil jsem jej a rychlým švihem zápěstí poslal k zemi. Další krev... Další litry krve a další životy, které pomalu unikaly z těl.
   Muselo to již být nejméně čtyřiadvacet hodin, co tohle peklo začalo. Postrčili mne do jakéhosi labyrintu, kde na každém kroku číhal někdo, kdo chtěl můj život. Byl to test, test, jestli přežiju. A já pořád žil! A nejhorší na tom bylo, že mě to přestávalo bavit... Démon jako já dokáže bojovat klidně i tři dny bez přestávky... Nepřicházelo v úvahu, že bych natáh bačkory, protože všichni mí protivníci byli sráči a s mečem to sotva uměli a že by mi došly síly, to také nehrozilo... Ještě nejméně dalších osmačtyřicet hodin...
   Povzdechl jsem si a sekl dalšího z protivníků, kteří se zničehonic vynořili zpoza zákrutu chodby, kterou jsem si razil cestu doslova "přes mrtvoly". Setřel jsem si z čela krev, která nebyla moje, a pot. Potom jsem opět obrátil pozornost k útočníkům. Stačilo jen párkrát mávnout katanou a všichni popadali na zem. Další krev cákla na můj obličej. Jenom jsem protočil oči a ignoroval to. Dokud to nebylo v očích a já viděl, tak to nebyl problém, navíc, setřel bych to a během pěti vteřin by tam byla další... Byla to zbytečná námaha.
   Jak jsem postupoval chodbami, byl jsem pořád podrážděnější... Jako démon jsem si mohl sedět někde doma v pekle a lenošit, jenže ne, nějáká parta bláznů se rozhodla, že vyvolá démona... A já měl tu smůlu, že si vybrali mě... Ne, to nebylo přesné, oni si mě nevybrali, byl jsem vybrán naprostou náhodou, jak se to čas od času stávalo... Byl jsem v tréninkové hale v Pekle, procvičoval jsem si boj s katanou a najednou jsem se ocitl tady v tom blázinci... Byl jsem vzteklý a kdybych věděl, kdo jsou ti blázni, kteří mne vyvolali a halvně, kde jsou, už by tady nebyli... Už by se škvařili dávno u nás v pekle, někde v mučírně! A já bych byl ten, kdo je mučí!
   Povzdechl jsem si a kráčel dál, doufajíc, že už tam nebude víc protivníků, už jenom z toho důvodu, že jinak možná bude Peklo praskat ve švech, pokud to nebyli nějácí zbožní fanatyci, kteří půjdou na opačnou stranu... Ale mé štěstí mě zdáse opustilo již ve chvíli, kdy jsem byl těmi smrady vyvolán...

   Po třech a půl dnech jsem se složil, byl jsem tak vyčerpaný, že už jsem ani nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Když se můj nos setkal s podlahou, ani jsem to necítil. To poslední, co jsem byl schopný vnímat, než mě obklopila temnota, byl zvuk běžících nohou...

>>>*♥♥♥*<<<

   Pomalu jsem si vuědomil, že jsem opět při vědomí. Další, co jsem si uvědomil, byl fakt, že mám spoutané ruce a za zády mám studený vlhký kámen. Chvíli jsem váhal, jestli vůbec chci vidět, kde jsem se to ocitl, ale nakonec jsem oči přece jenom otevřel. Co jsem uviděl, byla temná vlhká cela, která byla osvětlena jedinou pochodní umístěnou na mřížích nalevo od vchodu. 
   No bezva, pomyslel jsem si... Po tom všem mě ještě zavřou do cely a připoutaj ke zdi... Ano, byl jsem připoutaný. Masivní železné okovy na mých zápěstích a dlouhý řetěz, který se táhl k oku zaraženému hluboko do skály zadní stěny, toho byly dost dobrým důkazem. Doufal jsem, že mi aspoň brzo donesou nějáký jídlo, protože už jsem nejedl celou věčnost a začínalo mi kručet v břiše. A věřte mi, že když démonovi kručí v břiše, není zrovna příjemný.
   Přesně v tom okamžiku se na vzdáleném konci chodby, do které cela ústila, tak jako ostatně mnoho dalších, objevilo světlo. Byla to lucerna a já uvažoval, koho to sem čerti nesou. Během chvilky jsem se to ovšem dozvěděl. Nebo možná nedozvěděl, protože dotyčný měl na sobě takový podivný hábit, který měl modrofialovou barvu a zlaté lemování kolem krku. Kapuce hábitu byla stažena do obličeje, takže jsem rozeznal jen ústa, kteá se šklebila.
   Neznámý vlekl za ruku něco, co by se s trochou fantasie dalo považovat za dítě, i když to bylo příšerně ušmudlaný a špinavý a sotva se to drželo na nohou. Uvažoval jsem, co s ním chce dělat, a ukázalo se, že ho chce šoupnout do nějáké cely. Zvažoval jsem, do které. A taky, proč se vlastně zastavil před tou mojí. A pak mi docvaklo to nejjednodužší řešení - prostě se zeptám.
   "Hej, kapucíne! Co jsi zač, kde to jsem a proč tu jsem?!" štěkl jsem po tom zakuklenci.
   "Aha, takže ty ses uráčil probrat..." zabručel hluboký hlas, který měl zlověstný podtón.
   "Na něco jsem se myslím ptal," zavrčel jsem.
   "Nemyslím, že jsi v postavení, abys mohl klást otázky," odpověděl a potom odemkl celu, ve které jsem byl. Na tohle jsem jen nadzvedl obočí a čekal, co bude dál.
   A přesně, jak jsem nepředpokládal, vzhledem k tomu, že většina cel, nebo alespoň ty, na které jsem ze své pozice viděl, zely prázdnotou. Nicméně, to tomu zakuklenci evidentně nebránilo, aby to špinavý děcko hodil do cely ke mně.
   Opravdu jsem toho začínal mít dost. Nejprve mě donutí tři a půl dne vraždit bůh ví, co a potom se probudím s příšerným hladem, přičemž mi odmítají dát jídlo a aby toho nebylo málo, do cely, kde jsem měl zatím docela soukromí, mi hodí toho spratka, takže už nemám ani to... Opravdu jsem měl chuť někoho zardousit... Nejlépe toho kabátníka, co právě zamkl celu a odcházel někam do pryč.

   Opřel jsem se pohodlněji o stěnu za sebou a zavřel oči. Snažil jsem se trochu zklidnit, protože pokud bych zůstal tak, jak jsem byl, dřív nebo později by to odneslo to dítě a to by nebylo dobré, protože to vypadalo, že taky nemá toho zakuklence v lásce. A ne nadarmo se říká, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel.
   Kdybych tak věděl, jak doslovně se tato slova vyplní...