Doupě zvrhlíka

   Po několika minutách jsem oči otevřel, jenom, abych viděl, jak si mě to děcko zaujatě prohlíží. S tím by nebyl žádný problém, kdyby si mě ten prcek ovšem neprohlížel z třícentimetrové vzdálenosti. Zavrčel jsem a ono se to stáhlo na druhý konec cely, co nejdál ode mě.
   "Co jsi zač?" zeptal jsem se toho stvoření.
   Ovšem odpovědi jsem se nedočkal, jenom se to tam krčilo v koutku a bojácně se to na mě dívalo. Protočil jsem oči a zvedl se na nohy, abych se protáhl, z toho sezení jsem byl totiž krapítek rozlámaný. A když už jsem stál, podíval jsem se pořádně na ty náramky, které mě řetězem poutaly ke zdi. K mému úžasu to byly jen obyčejné kovové náramky, které by démona neudržely ani kdyby to byl ten nejslabší, co v Pekle je. Ušklíbl jsem se nad tím, jak lajdáckou práci ti kapucáci odvedli a uvažoval jsem, jak přesně ty náramky zlikvidovat. Nakonec jsem se rozhodl, že hrubá síla bude prostě to nejlepší řešení.
   Napnul jsem svaly a během chvilky jsem byl volný. Jediný pozůstatek toho, že jsem byl někdy připoutaný ke zdi, byly dva kovové návleky na mých zápěstích. Ty budu muset sundat později, teď na to nebyl čas.
   Otočil jsem se k jedinému oknu, které v cele bylo. Bylo strašně vysoko, ale jako démon mám své způsoby. Takže za chvilku jsem se držel mříží, které v tom okně byly a koukal dolů ze srázu, který byl hlubší, než kam se dalo pořádně dohlédnout. Dokonce ani jako démon bych takový skok nepřežil. Což znamenalo, že se odtud budu muset dostat tím složitějším způsobem. Pustil jsem se a lehce dopadl do dřepu na podlaze cely. Potom jsem se otočil na to stvoření, které se strachy klepaalo v koutě. A, jak jsem si uvědomil, možná nejenom strachy.
   Přešel jsem k němu, dřepl si a suveréně do něj šťouchl. Zvedlo to hlavu a se strachem v očích se to na mě zadívalo.
   "Vyznáš se tady?" zeptal jsem se.
   Když mi to stvoření neodpovědělo, popadl jsem ho za límec těch hadru, co měl na sobě a otázku zopakoval, tentokrát trochu důkladněji. Pak jsem ho zase pustil. A tentokrát to stvoření plaše přikývlo.
   "Výborně, konečně se někam dostáváme," zamumlal jsem a pak jsem se zeptal: "Víš, kam dali moje věci?"
   Přikývlo to a pak to začalo něco horečně kreslit na zem do prachu. Sklonil jsem se nad tím a s úžasem jsem si uvědomil, že je to docela podrobná mapa. Když byla hotová, stvoření ukázalo nejprve na sebe, potom na mě a pak na jedno místo na mapě.
   "Tam jsme teď?" zeptal jsem se, abych si byl jistý, že jsem to pochopil. Přikývlo to.
   Potom ukázalo na jiné místo, ne zas až tak daleko od toho prvního.
   "Tam jsou mé věci," pochopil jsem.
   Opět to přikývlo.
   "Ty toho asi moc nenamluvíš, že?" zeptal jsem se a vrýval si mapu do paměti. Jenom to zakroutilo hlavou a upřeně to na mě hledělo.
   Když jsem si byl jistý, že si mapu pamatuju, zvedl jsem se a přešel ke vchodu do cely. Naposledy jsem se podíval na tu postavičku, která se teď opět krčila v koutě, a pak jsem jediným kopancem mříže prudce vyrazil. Potom jsem se vydal na cestu chodbou, pryč od toho stvoření, nicméně, když jsem se dostal ke schodům, které z vězení vedly, zahlodalo ve mně svědomí, něco, co jsem si myslel, že už dávno nemám...
   Se spoustou peprných nadávek jsem se otočil a vydal se zpět k cele a k tomu stvoření. Jak jsem předpokládal, pořád se to krčilo v koutě. Přešel jsem k němu a než se zmohl na nějáký odpor, přehodil jsem si ho přes rameno jak pytel brambor a opět se vydal pryč, směrem, kde byly mé věci. Ne, že bych něják visel na svém brnění, ale svou katanu chci kurva zpátky!
   Opět jsem došel ke schodům a tentokrát jsem se po nich opravdu vydal nahoru. Byly to točité schody, které byly mizerně osvětlené. Sotva jsem viděl na cestu. Schody byly opravdu dlouhé.
   Nakonec jsem se ale nahoru dostal. Jak jsem věděl z mapy, schody ústily do chodby. A jak jsem se dozvěděl teď, tato chodba byla mnohem lépe osvětlená, než celé to mizerné schodiště. Sklonil jsem se do podřepu a pomalu se plížil k místu, kde začínala chodba. Přikrčený téměř u země jsem vyhlédl jak doleva, tak doprava. Podle mapy jsem měl jít doprava.
   Což se ale zdálo nemožné, protože tam byl hlouček právě těch kapucínů. Stejných, jako ten, co přišel do vězení. Povzdechl jsem si a skenoval pohledem odbočku vlevo. Nebyl tam nikdo a mohl jsem vidět, že po pár metrech se chodba větvila.
   Shodil jsem ze zad to stvoření a posadil jsem se na schod. Dlouho jsem ale sedět nevydržel, nedalo mi to a musel jsem znovu vykouknout na pravou stranu. Nicméně, nic se nezměnilo, pořád tam byli. Tiše jsem si pro sebe zavrčel.

   Zvažoval jsem, že tam prostě vlítnu a podám si je holýma rukama, když jsem ucítil, jak mě něco zatahalo za rukáv. Podíval jsem se a ono to bylo to stvoření. Nadzvedl jsem obočí a čekal, co bude. Když si to stvoření bylo jistý, že má moji pozornost, přikradl se až na poslední schod a ukázal doleva.
   Mé obočí vyjelo ještě víc. Nebyl to přece on, kdo mi mi nakreslil mapu? A podle té bych měl jít doprava... Vyslovil jsem svou myšlenku nahlas. Nicméně, jako kdyby se to minulo účinkem. Jen se na mě zamračil a dál prstem ukazoval do chodby vlevo.
   A co teď? Uvažoval jsem. Měl jsem dvě možnosti, risknout to a vypořádat se s kapucínama, nebo věřit tomu stvoření a jít doleva. Pohrával jsem si s tou první možností, ale bez krve to nebude ono, přeci jenom, je rozdíl, když někoho uškrtím, nebo ho rozpárám katanou... Povzdechl jsem si a podíval se na to stvoření.
   "Ať je po tvém, jen doufám, že víš, kam jdeme..."
   Víc pobízení nepotřeboval. Drapnul mě za ruku, nad čímž jsem se podivil, protože musel vědět, že nejsem člověk... Lidé se mě buď báli, nebo se mě snažili zabít... Mávnul jsem nad tím v duchu rukou a následoval ho do levé části chodby. Došli jsme až k místu, kde se chodba znovu větvila a on suveréně zabočil doprava.
   Ocitli jsme se v dlouhatánské chodbě, která byla každých několik metrů osvětlena pochodní. Nebyla zde žádná okna a já mohl vidět, jak se to stvoření pro jistotu pevněji chytilo mé ruky, za kterou mě táhlo vpřed. Protočil jsem nad tím strašpytlem oči, ale z důvodu, který jsem sám nechápal, jsem se mu nevysmekl.
   Po nějáké době, kdy mi to stvoření málem rozdrtilo ruku, jsme došli k jakýmsi dveřím. Otevřel je a vyšli jsme na jakýsi balkón. Jinak se to nazvat nedalo. Byla noc a moc toho vidět nebylo, ale to nevadilo, protože mně stačilo vidět kousek před sebe a v tuhle chvíli mé oči tak jako stak spočívaly na tom stvoření, které se třáslo zimou ve skučícím větru, který nás obklopoval.
   Vyprostil jsem ruku z jeho sevření a shodil ze sebe svůj svrchní kabátec, do kterého jsem jej potom zabalil. A nepřestával jsem uvažovat, proč se na něho prostě nevykašlu... Nakonec jsem si ale pomyslel, že tohle můžu řešit až budu mít svoji katanu a budu pryč z toho proklatýho zámku. Přešel jsem ke kamennému zábradlí, které se podél balkónu táhlo a vyhlédl přes jeho okraj. A v tom momentě jsem pochopil, co to stvoření udělalo - ukázalo mi zkratku, díky které jsem se vůbec nemusel setkat s žádným kapucínem.
   "Díky," zabručel jsem a vyskočil na zábradlí. Chystal jsem se skočit na kamenný oblouk, který spojoval tuto část hradu a stranu naproti, když jsem si všiml, že to ke mně natahuje ruce. S povzdechem jsem ho drapl a hodil si ho opět přes rameno. Teprve poté jsem skočil.