Doupě zvrhlíka

Probudilo mě zaklepání na dveře. Otevřel jsem tedy oči a vydal se otevřít, ať už tam stál kdokoli. Ukázalo se, že to byla Martha.

“Dobré ráno,” pozdravila mě.

Kývl jsem jí v odpověď a ona pokračovala.

“Donesla jsem vám snídani a obuv pro toho malého,” řekla. “Nemohla jsem si nevšimnout, že je bosky. Také se mi pro něj povedlo najít oblečení, které by mu nebylo tak velké.” Podala mi to všechno a pak se opět vzdálila s tím, že až budeme chtít vědět, kterým tunelem se dát, abychom přišli do hlavní budovy, že tam bude čekat Donald, aby nás nasměroval.

Poděkoval jsem jí a zavřel jsem za ní dveře.

Potom jsem se opět vrátil k posteli, na které pořád ještě vyspával Kail. Sklonil jsem se k němu a zatřásl s ním, abych ho probral.

Účinek byl okamžitý, jak se na mě upřely dvě jasné oči.

“Vstávej, za chvíli vyrážíme.”

“Už?” zamrkal stále ještě trochu rozespale.

“Ano, už, protože když se zdržíme moc dlouho, někdo se dozví, jakou paseku jsme napáchali tam mezi kapucáky!” řekl jsem prostě, ale důrazně a hodil po něm oblečení a boty, které Martha donesla.

Potom jsem se začal zabývat košem, ve kterém byla snídaně. Byla prostá, jen chlebové placky a trocha ovesné kaše. Na pití voda. Ale já si nestěžuju. Jídlo jako jídlo. Rozdělil jsem to na třetiny a jednu zabalil na cestu.

Na zbytek jsme se s Kailem vrhli a o poslední kousek jsme se dokonce poprali. Nakonec jsem ale Kaila nechal vyhrát. Opravdu vypadá to, že začínám měknout... Alespoň, co se té malé potvůrky týče.

Vzápětí jsme se přesunuli do hlavní budovy, kde, přesně, jak Martha řekla, čekal Donald, ten dědula, kterého jsem včera vyslýchal.

“Připraveni vyrazit?” zeptal se zvesela.

“Kdyby ne, tak tu asi nejsme...” řekl jsem kousavě.

“Pravda, pravda...” usmál se Donald a vedl nás skrze vesničku až ke skále, která ji obklopovala.

“Tudy,” ukázal na štěrbinu ve skále.

“Opravdu?” zamračil jsem se. “A jste si jistej, že se tama protáhnu?”

“Ano,” odpověděl sebevědomě. “A navíc, jakmile se dostanete za štěrbinu, tak se cesta rozšíří.”

Jen jsem protočil oči a protáhl se tou škvírou. A Kail za mnou. Chvíli nám to trvalo, teda, hlavně mně, protože jsem jaksi větší, ale nakonec se ukázalo, že Donald měl pravdu, protože jakmile jsem se dostal skrze to štěrbinu, bylo mi jasné, že jsem se ocitl v mnohem větším prostoru.

Pomohl jsem skrz Kailovi a pak jsem na dlani vyvolal plamínek. Bože, jak já tyhle kouzla miluju! Pak jsem zachytil zvědavý Kailův pohled a nadzvedl jsem obočí.

“Takže už můžeš kouzlit?” zeptal se.

“Už to tak bude,” usmál jsem se.

“Ale co bylo teda potom to v té druhé chodbě, když ne kouzlo?” vzpomněl si na světelnou kouli.

“Tohle,” řekl jsem a ukázal mu tlumeně fosforeskující kouli. “Bohužel se rychle vybije a trvá, než se nabije...” zavrčel jsem.

“Aha,” pokýval moudře hlavičkou.

“Jdem,” zavelel jsem a schoval fosforeskující kouli do kapsy. Nevěřil jsem, že bych ji v dohledné době potřeboval. Ne, když mám konečně zpět energii na to, abych mohl dělat kouzla!

Vykročili jsme chodbou a Kail se okamžitě chytil mé ruky. Už jsem na to byl tak zvyklý, že jsem se nad tím ani nepozastavil.

Dlouho jsme na nic nenarazili, až po nejméně dvou hodinách chůze se před námi objevilo rozcestí.

"O tomhle se nám nezmínili..." zabručel jsem a podíval se na Kaila.

"A co teda uděláme teď?" zeptal se a důvěřivě na mě koukal.

"Náhodně si jednu vyberem, protože nic jinýho nám asi nezbude..." zavrčel jsem a otočil se doleva.

"Proč doleva?" zeptal se.

"Protože je to stejně dobrá chodba, jako ta pravá."

"Aha, a proč teda nejdeme doprava?"

"Nevím, je to fuk, klidně můžem jít doprava, jestli teda chceš..." rezignoval jsem a nechal jsem Kaila, aby tedy zatočil doprava.

A taky, že jo. Takže nakonec jsme přeci jenom šli tou pravou chodbou. Ne, že by mi to vadilo. Obě dvě vypadaly naprosto stejně a nepoznal bych na nich rozdíl.

Chvíli jsme jen tak šli, ale pak jsem zaslechl divnej zvuk. Zvuk, kterej by v takový temný a pustý chodbě neměl být! Zvuk kovu skřípajícího o kov, jako kdyby se někdo pohyboval v plné polní...

Zašeptal jsem pár slov a ztlumil světlo na minimum. Potom jsem pevněji sevřel Kailovu ruku a podél stěny pomalu postupoval vpřed.

Byl jsem rád, že ta příšerka pochopila, že má být potichu. Protože jsem se neodvažoval promluvit, dokud nezjistím, co ten zvuk vydávalo. Mohlo to být cokoli. Od ožilvého brnění až po skutečnýho opancířovanýho člověka. A osobně bych radši volil toho člověka, protože prázdný brnění se demolují opravdu těžko. Holt jako nejsilnější pekelný válečník už nějáké ty zkušenosti mám...

Došli jsme k místu, kde chodba ostře zatáčela a já Kaila postrčil za sebe. Potom jsem bezhlesně aktivoval drápy na démonických rukavicích a opatrně vykoukl zpoza rohu.

A přesně, jak jsem předpokládal, musela to být ta prázdná plechovka... Povzdechl jsem si a podrážděne zavrčel. Teď už bylo celkem jedno, jestli nadělám hluk, nebo ne. Ty plechovky totiž měly jednu výhodu – neuměly myslet.

“Drž se stranou,” sykl jsem směrem ke Kailovi a připravil se na sešrotování plechovky, doufaje, že se jich neobjeví víc.

A projednou mi štěstí opravdu přálo. Plechovka byla totiž opravdu jenom jedna a po zásahu několika dobře mířenými kouzly se rozpadla na jednotlivé části. Pak už stačilo jenom deaktivovat drápy, čapnout Kaila za ruku a pokračovat v cestě.

Sice jsem se musel pozastavit nad tím, proč se plechovka rozpadla tak brzo, ale stěžovat si nebudu. Aspoň mi to ušetřilo práci. Tak co bych se vztekal? Že jo.

Po nějáké době se chodba začala stáčet a podlaha se začala zvedat. A potom chodba končila. Slepá ulička, která nikam nevedla, se na nás šklebila a vysmívala se nám.

“Tak vidíš, měl jsem pravdu, opravdu jsme měli jít tou druhou chodbou,” ušklíbl jsem se, ale úšklebek mi zamrzl na rtech, když to stvoření prošlo kolem mě a prostě stěnou prošlo.

Zamračil jsem se a natáhl jsem ruku ke stěně, která se mi vysmívala. A ona prošla skrz. Chvíli jsem na to koukal jak na zjevení, ale pak jsem se vzpamatoval a prošel skrze stěnu, která stěnou ani nebyla, abych se připojil ke Kailovi, který na mě na druhé straně čekal na úpatí schodiště vytesaného ve skále.