Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vyvolaný - část čtvrtá

   Prošli jsme několika chodbami a já začínal být vzteklý, protože jsme pořád byli v horním patře a schody dolů nikde. Zrychlil jsem, doufaje, že čím rychleji půjdu, tím rychleji najdu východ z tohoto bludiště. Zarazil jsem se až tehdy, když jsem od toho stvoření zaslechl pofňukávání. Ano, ono to konečně vydalo nějáký zvuk! A ne, nebyly to slzy a frustrace, která se mu zračila v obličeji, ale právě fakt, že ze sebe konečně vydal nějáký zvuk, co mě přinutilo, abych se zastavil.
   "Tak přece jenom nejsi němej," ušklíbl jsem se.
   Ale než se to stvoření vůbec pokusilo odpovědět, uslyšel jsem v chodbě za sebou dusot nohou.
   "Aha, takže přeci jenom se odsud nedostaneme bez boje," zasmál jsem se, vyprostil jsem ruku ze sevření toho stvoření a tasil katanu. Ve stejnou chvíli jsem si uvědomil, že mám na rukou pořád ještě ty démonické rukavice. Můj škleb se rozšířil na maximální možnou úroveň a rukavice jsem aktivoval. Přesněji, aktivoval jsem tu, ve které jsem nedržel katanu, protože drápy, které se z rukavic po aktivování staly, by mi překážely.
   Otočil jsem se, strčil to stvoření za sebe a připravil se čelit kapucínům.
   Zjevili se během chvilky. Byli rychlí a bylo jich hodně. To mě ovšem neodradilo, bylo mi jedno, kolik jich je, ani celá Armáda spásy by mi v tu chvíli nezabránila vyhrát! Sekl jsem po prvním z nich a nechal ho dopadnout na zem. Bleskově jsem vytočil zápěstí a zablokoval úder meče dalšího a drápy mu rzpáral hrdlo. Padl k zemi a držel se za krk. Já mu ale již nevěnoval pozornost, protože jsem se soustředil na další kapucíny, kteří na mě útočili.
   Jednoho jsem sprostě nakopl do rozkroku, další skytal ránu katanou a mě potřísnila jeho krev. A ještě dalšímu jsem udělal démonickými drápy díru do hrudi. Tak hlubokou, že bylo vidět pulsující srdce, a to bylo fakt hnusný! Dokonce i na mé poměry. Raději jsem ho odhodil někam na podlahu a věnoval se těm dalším, protože pořád přicházeli další. Uvažoval jsem, kolik jich budu muset ještě zabít, než pochopí, že proti mně prostě nemají šanci...
   S povzdechem jsem posekal pár dalších, ale jich jako by neubívalo... Vrčel jsem, ale to mi nebylo nic platné. A za sebou jsem pořád cítil to stvoření, jak vyděšeně kouká.
   'Jen, ať kouká,' pomyslel jsem si a uťal nejbližšímu z kapucínů hlavu. 'Jen ať vidí, co jsem za zrůdu!' Zasmál jsem se a další dva se zkáceli k zemi.

 

 

 

   Po dalších deseti minutách boje už nebylo vidět podlahu. Buď ji pokrývala mrtvá těla, nebo krev rozlévající se všude, kam jen to bylo možné. Rychlím švihnutím katany jsem zkosil posledního kapucína a konečně jsem se zastavil, abych si vydechl.
   Vzápětí jsem za sebou uslyšel čvachtavé kroky a kolem mého pasu se obtočily ruce. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak se ke mně stvoření tiskne. Nadzvedl jsem obočí a uvažoval, jestli se mě nebojí možná proto, že se kapucínů bojí víc... Nakonec jsem ale tyhle hlubokomyslné věci vypustil z hlavy a zasunul katanu do pochvy. Součastně jsem deaktivoval drápatou rukavici, která byla nyní opět jen kousek studeného kovového brnění na mé ruce.
   Vyprostil jsem se z objetí toho stvoření a přidřepl jsem si před něj.
   "Náhodou cestu z hradu asi neznáš, že?" zeptal jsem se, i když jsem kladnou odpověď neočekával. Proto mě dost překvapilo, když to stvoření začalo kývat hlavou, až mu vlasy lítaly všude.
   "Dobrá," zabručel jsem. "Tak kudy?"
   Vyrazilo to chodbou pryč, ale ještě, než jsem se stačil vzpamatovat, uklouzl na krví potřísněné podlaze a skácel se na zem. Smál jsem se a celého od krve jsem ho vytáhl na nohy a drapl ho za límec, kdyby měl zase nějáký podobně šílený nápad se někam zřítit.
   Můj smích ho překvapil, ale neprotestoval. Ovšem, to, že jsem ho držel za límec, to se mi nelíbilo. Vypáčil mi prsty a pak se mě opět chytil za ruku. Jenom jsem protočil oči a následoval ho chodbou pryč.

   Pročli jsme několika křižovatkami, spoustou odboček a dokonce jedněma dveřma, které byly schované za závěsem. A nakonec, světe div se, jsme došli ke schodům dolů. To stvoření se usmálo a ukázalo na ně. Kývl jsem a nechal jsem se vést.
   Schodiště bylo temné a patrně ho využívalo jenom služebnictvo, teda, za předpokladu, že kapucíni vůbec nějáké služebnictvo mají. Ale předpokládal jsem, že ano, protože to prostě nevypadalo pravděpodobně, že by kapucáci rádi drhnutí podlah, nebo vaření.
   Pod schodištěm na nás čekala další chodba. Už jsem toho měl dost. Měl jsem sto chutí jít přímo za nosem, dokud prostě neprorazím skrze kamennou zeď, ale ovládl jsem se, protože jsem byl opět vlečen skrze chodbu tím stvořením. Potichu jsem se zasmál nad tím, jak si mě omotal kolem prstu. Při tom zvuku se na mě zvědavě podíval, ale já jen zavrtěl hlavou, jako, že nic.
   Během chvilky jsme došli k dalšímu zákrutu a vstoupili do části chodby, která se mírně svažovala. Zauvažoval jsem, kam to vede a levá ruka s démonickou rukavicí byla okamžitě plně aktivována. Už jenom z důvodu, že chodba byla temná, až ponurá a vůbec se mi nelíbilo, co tam na nás může číhat. Navíc, mám opravdu divokou představivost, takže obří pavouci byli doopravdy jenom začátek! A nechtějte vědět, jaké další nepříjemné věci mě napadaly!

   Už jsme šli docela dlouho a nejhorší na tom bylo, že chodba nebyla vůbec osvětlená! Dokonce i já jsem měl problém v té tmě něco vidět. A to jsem démon! Sakra, někdo by měl zakázat temné chodby, v kterých není vidět ani na krok! Začínalo mi to lézt na nervy. Uvítal bych nějákého protivníka, kterého bych mohl roztrhat na kusy!
   A nebo radši ne, radši bych dal přednost čistému seku svou katanou. Hlavně poté, co jsem rozpáral toho nahoře. To se mi vůbec nelíbilo. Byl to hnus dokonce i pro mě.
   DONG!
   Zastavil jsem se a třel jsem si hlavu. Setsakra to bolelo! Do prdele! To mě nemohl někdo varovat, že se ten strop bude snižovat?! Vrčel jsem a prskal na všechny strany, ale když mě to stvoření chytlo za ruku a táhlo dál, nechal jsem se. Jenom jsem tentokrát dával pozor, abych měl u hlavy ruku, která by zabránila možným příštím nárazům. Víte, ono to totiž doopravdy bolí, když se praštíte o kus skály...
   A nejhorší na tom bylo, že v chodbě byla pořád příšerná tma. Věděl jsem, že jsme několikrát zahli, ale neměl jsem nejmenší tušení kam. No, aspoň, že to vypadalo, že ten malý ví, kam jde. Nebylo to moc, ale byla to aspoň jakási útěcha.
   Zahli jsme za další zatáčku a najednou jsem viděl! Pochopte to, já jsem viděl! Viděl jsem sníh, viděl jsem oblohu a viděl jsem měsíc. A taky jsem kurva viděl rozlehlé pláně a plně si uvědomil, že jsme v prdeli. Kdesi uprostřed ničeho, kde jediná stavba byl hrad, který jsme právě opustili.
   Kolem nás svištěl vítr tak ledový, že dokonce i já jsem se zachvěl. Nebylo tedy divu, že to stvoření se klepalo naprosto nekontrolovatelně. Povzdechl jsem si a stáhl si z ramen plášť, do kterého jsem jej zabalil. Potom jsem se začal rozhlížet, kde bychom se mohli schovat než blizard minimálně poleví. Neodvažoval jsem se doufat, že by vůbec někdy utichl úplně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář