Doupě zvrhlíka

>>>*♥♥♥*<<<

Kroutil jsem hlavou nad tím, jak to pískle snadno v hradu hledalo tu správnou cestu. A co víc, zatím jsme na nikoho nenarazili. Ale to bylo jenom dobře. Čím později si nás někdo všimne, tím víc času budeme mít na prozkoumání místa činu.

Prošli jsme další chodbou a pak zabočili do jakéhosi průchodu, který ústil do poměrně velkého sálu, který zel prázdnotou.

“Jsme tu,” oznámil mi Kail.

“Jak to víš?” otázal jsem se zvědavě.

“Protože jsem to viděl,” řekl prostě.

“Tys byl u toho, když byl král zavražděn?” nadzvedl jsem obočí.

“Jo,” řekl potichu a sklopil oči.

Vzdychl jsem si a klekl si před ním.

“Ať už se stalo, co se tu stalo, zjistíme, kdo za tím byl a zlikvidujeme ho. Společně,” řekl jsem a díval jsem se mu do očí. Očí, ve kterých se začínaly zračit slzy.

“Co když to nezvládnem?” pípnul.

Zavřel jsem na okamžik oči a pak je zase otevřel, jen abych se pohledem vpil do těch jeho zářivě modrých. “Zvládneme to,” prohlásil jsem. “Společně to zvládneme.”

A vzápětí, ani nevím, jak se to stalo, jsem měl náruč plnou vzlykajícího Kaila. Ani jsem o tom nemusel přemýšlet a pevně jsem ho sevřel. Byl můj. Jenom můj a kdokoli, kdo se opováží mu ublížit, se zblízka pozdraví s mou katanou!

I s Kailem v náručí jsem se postavil a začal se rozhlížet po místnosti. Potřeboval jsem víc, než jen to, co mi říkal můj instinkt o tom, kdo za to vlastně může. Zatím jsem ale žádný důkaz neměl a to mě štvalo.

>>>*♥♥♥*<<<

Hefaistos, velitel Merfeových pátracích jednotek, jel po cestě k hlavnímu městu. Spolu se skupinou svých nejschopnějších mužů se vydal po stopě, kterou mu poradil jeho pán.

Sloužil kapucínům tak, jako jeho otec před tím a až do dnešního dne vždy poslouchal rozkazy, aniž by se ptal proč. Dnešní den se ale něco stalo. Z nějákého důvodu se mu nezamlouvalo, co po něm Merfeus chtěl. Proč by se měl honit za nějákým démonem. Nebo za nějákým malým spratkem? Ledaže...

Hefaistos začal uvažovat, kdo to sakra je, ten spratek a napadalo ho pouze jediné možné vysvětlení. A pokud ten spratek a démon spolupracovali, bylo jenom jedno místo, kde by mohli být. Teď už jen zbývalo zjistit, jak se s nimi setkat, aniž by ho ten démon okamžitě zabil.

Hefaistos se rozhodl, že pro jednou bude myslet sám za sebe a nebude ničí loutkou. Pro jednou si poslechne obě strany příběhu a možná i tu třetí, pokud nějáká bude. Tentokrát nebude slepě poslouchat na slovo to, co mu Merfeus přikáže.

A s takovou myšlenkou se pohodlněji uvelebil v sedle svého koně a pokračoval se svými muži do hlavního města.

>>>*♥♥♥*<<<

Lucifer dorazil na konec druhé fáze své cesty. Před ním se rýsoval vchod do jeskyně, kterou obýval slepý mnich. Na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak vstoupil dovnitř. Byla tam strašná tma. Tma, kterou neprohlédl ani démon se svým zrakem. A taky zima. Taková zima, jakou zatím nikde nezažil.

Kráčel vpřed a na cestu si svítil mdlým démonickým světýlkem. Dostatečným pouze na to, aby se nepřerazil. Přeci jenom, o slepém mnichovi se toho moc nevědělo a Lucifer si nebyl jistý, co má očekávat. Radši opatrně, než skončit pod drnem, myslel si, když kráčel temnou chodbou.

Nestačil však ujít ani deset kroků, když na krku ucítil ostří čepele. Lucifer ztuhl a snažil se zjistit, kde útočník stojí bez toho, aby pohnul hlavou. Nic ale neviděl. A ani necítil, že by někde někdo stál.

“Kdopak se to plíží do mého obydlí?” ozval se za ním chraplavý šepot.

“Ten, kdo doufá, že se mu dostane služeb slepého mnicha,” rozhodl se Lucifer hrát na rovinu.

“Mou hádanku ještě nikdy nikdo neuhodl,” zachrčel znovu ten hlas.

A nyní Lucifer konečně věděl, kdo že ho to tak překvapil. Ovšem, asi by ho to ani nemělo překvapovat...

“Tak budu první, komu se to povede,” prohlásil Lucifer mnichovi v odpověď hlasem, který přetékal sebejistotou, i když jí moc ve skutečnosti necítil.

“Tedy poslouchej,” prohlásil mnich:

Co je nejmocnější na světě?

Co silnější než kdejaká zbraň?

Co přítelem na krkolomné cestě?

To svou mocí proti všem svatým braň.”

Mnich se odmlčel a odtáhl ruku s dýkou od Luciferova krku, který se konečně mohl obrátit a prohlédnout si jej.

“Tak co, znáš odpověď?” zeptal se po chvíli mlčení mnich, slepé oči se s až ohromující přesností zabořily do Luciferových vlastních.

Vládce podsvětí se nad hádankou zamyslel a uvažoval, co by mohla být správná odpověď. Jak měl sakra vědět, co na světě je nejmocnější? A co bylo silnější, než ty nejsilnější zbraně?

Lucifer se rozhlédl kolem sebe a když spatřil příhodný balvan, posadil se na něj a dal se do přemýšlení. Odhodlaný přijít na správnou odpověď, i kdyby to mělo být to poslední, co udělá.

>>>*♥♥♥*<<<

Vrčel jsem. Doslova jsem vrčel! Prohledali jsme celý ten sál, ale nenašli jsme nic! Vůbec nic! Ani blbá kapka krve tam nebyla! Takže jsem opravdu měl důvod být nasraný! Ale! Já prostě odmítal uvěřit tomu, že to všechno bylo zbytečný! Nějáký důkaz přece existovat musí!

Zlostně jsem se i s Kailem, kterého jsem pořád měl v náručí, posadil na trůn, který místnosti vévodil. Byl z mramoru a byl setsakra nepohodlný, jak jsem po chvíli sezení na něm zjistil!

Trhl jsem sebou, když jsem uslyšel, jak vrzly dveře. Okamžitě jsem se zvedl z nepohodlného trůnu a i s Kailem vklouzl do stínů na okrajích sálu.

Slyšel jsem tiché kroky a pak dveře klaply a na chvíli bylo ticho. Absolutně nic se neozývalo, dokud jistý hlas nepromluvil. Hlas, který mi připadal známý, i když jsem si nedokázal vybavit, že bych ho někde slyšel.

“Pomoc přijde, když ji nejméně očekáváš, Azraeli.”

A pak bylo opět ticho. Uvažoval jsem, jestli o sobě mám dotyčnému dát vědět, i když, vzato kolem a kolem, on už o mně asi věděl. Stálo mi to za to?

A odpověď byla jasná. Stálo.

Vykročil jsem ze stínů a stanul tváří v tvář něčemu, co jsem nepředpokládal za možné.

>>>*♥♥♥*<<<