Doupě zvrhlíka

Slyšel jsem, jak se Yamato motá v kuchyni a přemýšlel jsem, co za spoušť tam hodlá natropit. Ovšem tohle přemýšlení mi nevydrželo dlouho. Zrak mi začal sjíždět k dopisu, co pořád ležel na stolku. Roztřesenou rukou jsem po něm šáhnul a ještě roztřeseněji jsem jej otevřel.

Vyndal jsem několikrát přeložený zelený papír popsaný stříbrným písmem a začal číst:

Královský pokerový šampionát. Druhý ročník započne 11, 11, tohoto roku na místě označeném na přiložené mapce. Prosím dostavte se v uvedený den v 11 hodin ráno. Hráči, kteří se nedostaví, budou diskvalifikování a penalizování.

Pokuta za nedostavení se je 1milion yenů.

S pozdravem tým organizátorů královského pokerového šampionátu.

Dočetl jsem a rozložil druhý list papíru, který v obálce byl. Byla to mapka, přesně, jak dopis říkal. Bylo na ní vyobrazeno Tokio a jedno místo bylo označeno velkou zeleno-stříbrnou šipkou s nápisem označujícím místo konání prvního kola.

Povzdechl jsem si a odhodil dopis i mapku zpět na stůl. První kolo se mělo konat už zítra a já začínal být nervozní. Bál jsem se. Bál jsme se, že to nezvládnu. Složil jsem hlavu do dlaní a roztřásl se.

Vzpamatovala mě až ruka na rameni.

“Zvládneš to,” ozval se za mnou huhňavě Yamatův hlas.

Otočil jsem se a musel jsem vyprsknout. V ruce měl hrnek kafe, ale to, co měl rozesmálo, byl rohlík, který mu čouhal z pusy. Proto taky tak huhňal. Sundal ruku z mého ramene a rohlík ukousl. Sežvíkal sousto a pak se na mě usmál.

“Nemáš důvod se bát,” řekl jemně. “Turnaj má probíhat v pokeru, který znáš. A Dealeři mají jednu výhodu, mají lepší pozorovací schopnosti, než normální hráči.”

Když jsem otevřel pusu, abych mu něco odpověděl, ušklíbl se a než jsem se nadál, tak mi do ní vrazil nakousnutý rohlík, co držel v ruce. Nejdřív jsem se strašně lekl, ale když jsem ucítil, že je namazaný malinovou marmeládou, což byla moje oblíbená, rozhodl jsem se s ním hrát jeho hru a ukousl jsem si pořádný kus.

Který ovšem málem skončil na podlaze. Protože při pohledu Yamatův výraz, když zjistil, že jsem mu ukousl téměř půlku rohlíku, bylo téměř nemožné se nesmát. Tak jsem se ani nesnažil se nesmát. Jenom jsem se snažil, aby mi ten rohlík nevypadl z pusy. To jsem ale netušil, jak se Yamatovi najednou blísklo v očích.

Najednou se ke mně sklinil a prostě mě sprostě políbil. A jak jsem by konsternovaný, tak se mu povedlo se mi i dostat do úst a když se mu povedlo to, tak mi z pusy jazykem obratně sebral ten kus rohlíku. Ve chvíli, kdy byl rohlík z mé pusy pryč, se zase odtrhl.

Nebyl jsem schopný slova. On mě políbil! A to ne kvůli mně, ale kvůli kusu žvance... Neschopen se ani pohnout, jsem na něj jen zíral. Tak jsem mohl vidět, jak Yamato polkl rohlík a pak na mě znovu upřel svůj pohled.

Byl jsem pořád pěkně rozhozený, takže jsem téměř nevnímal, že se ke mně sklonil. Uvědomil jsem si to, až když mi vtiskl něžný polibek. Nikam nespěchal, ani se nesnažil dobýt se mi do úst. Po chvilce se ode mě odtrhl a rukou mi jemně přejel po tváři. Usmál se a lehce mi setřel slzu, která mi ukápla z oka. Ani jsem si nevšiml, že jsem začal plakat.

Stáhl si mě na zem, na které klečel, a do náruče. Netrvalo dlouho a brečel jsem naplno. Téměř jsem ani nevnímal, že mě pevně drží a cosi mi šeptá. Měl jsem prostě strach. Ale ani jsem nevěděl, z čeho vlastně ten strach mám.

Yamato mě takhle musel držet nejmíň hodinu. Možná i víc. Trvalo dlouho, než jsem se zase vzpamatoval. Když se mi to aspoň trochu povedlo, pozvedl jsem k němu tázavě obličej. Usmál se na mě a konečně mě pustil ze svého obětí. Zvedl se na nohy a natáhl ke mně ruku. Uchopil jsem ji a nechal se vytáhnout nahoru. Konečně se mi také povedlo vyloudit na tváři alespoň slabý úsměv.

Ovšem potom mi zrak padl na hodiny a já se zděsil. Uvědomil jsem si, že jestli sebou nehodím, tak nestihnu přijít do práce včas a šéf se bude hodně zlobit. Vyletěl jsem a zapadl do ložnice, abych na sebe hodil něco teplejšího. Přeci jenom, už byl listopad a venku začínalo být opravdu sychravo.

V teplé mikině a ve svých oblíbených riflích jsem se prohnal obývákem do předsíně a soukal se do tenisek.

“Kam jdeš?” zeptal se Yamato, který se tam přiflinkal za mnou.

“Do práce, kam jinam bych šel...” odvětil jsem a dál se věnoval teniskám.

“Půjdu s tebou,” vklouzl Yamato do bot a sáhl po bundě.

“Zvládnu to sám,” řekl jsem mu a doufal, že se nebude hádat. Potřeboval jsem si urovnat myšlenky. Ale to jsem měl vědět lépe, že Yamato je jeden z těch, kteří když si něco umanou, tak se nevzdají a jdou tvrdě i proti betonové zdi.

“Dva jsou víc, než jeden,” prohlásil Yamato a potom si opět přivlastnil moje rty.

Tentokrát jsem ale čekal, že něco takovýho udělá a prudce jsem ho odstrčil.

“Mohl bys toho nechat?” zeptal jsem se nakvašeně.

“Ne, nemohl,” odmítl Yamato.

“A smím vědět, proč?!” zvýšil jsem hlas.

“Proto, že se mi líbíš,” uzemnil mě a přejel mi prstem po tváři.

Na to jsem neměl odpověď, tak jsem mu jenom pokynul, aby teda šel se mnou, když jinak nedá.

Vyšli jsme z bytu a já jej zamknul. Potom jsme vyšli i z paneláku a pokračovali dál do parku, kde byl nalezen pan Iwaki – mrtvý. Byl zabit na tom stejným místě, kde jsme ho my dva nechali.

Když jsme se k tomu místu přiblížili, nenápadně jsem se přisunul blíž k Yamatovi, který mě ale můj manévr dokončit rozhodně nenechal. Položil mi ruku kolem ramen a zašeptal mi: “Bojíš se?”

Jeho hlas zněl poměrně zlověstně. Pro jistotu jsem se podíval, jestli to opravdu Yamato je. To jsem ale nevěděl, co ten vykuk chystá. Jakmile jsem na něj totiž otočil hlavu, přivlastnil si moje rty a začal mě líbat. Chvíli jsem se bránil, ale nakonec jsem jeho kouzlu podlehl a konečně jsem si byl nucen přiznat, že ho doopravdy miluju.

Yamato mi přejel jazykem po dolním rtu a dožadoval se vstupu. Pořád jsem byl ještě pod vlivem mého náhlého zjištění, tak jsem se ani nenamáhal protestovat, protože jsem věděl, že by ty protesty stejně dlouho nevydržely. Ne, když mě právě líbal někdo, jako byl Yamato.

Ucítil jsem jeho jazyk ve svých ústech, jak vybízí ten můj k boji o nadvládu. Chvilku mu to trvalo, protože jsem to pro něj přeci jenom nechtěl udělat zas až tak jednoduchý, ale nakonec jsem se do té jeho hry přidal. Proč taky ne, že...

Yamato mě líbal dlouho. Tak dlouho, jak nám vydržel dech. Nakonec jsme se ale od sebe odlepili a já si uvědomil, že jestli si nepohnu, tak bude šér opravdu zuřit! A to jsem opravdu zažít nechtěl.

“Pohni,” drapl jsem Yamata za rukáv a vyrazil směrem ke kasínu, kde jsem pracoval.

“Co tak letíš?” nadával, když si málem dal rande s chodníkem, jak jsem vystartoval.

“Jestli přijdu do práce pozdě, tak jsem v háji!” odpověděl jsem mu hystericky.

“Klídek, jo?” snažil se mě krotit Yamato. “Vezmu to na sebe, stejně je to moje vina.”

“To ale bude šérofi naprosto jedno!” zoufale jsem se na Yamata podíval.

“To mu teda jedno nebude, až mu rozbiju ciferník!” bručel, ale poslušně šel za mnou. No jo no, chtěl jít se mnout, tak ať se hejbá.

Rychle jsme kráčeli po ulici a já si uvědomil, že když jsem s Yamatem, tak ani z toho turnaje nemám strach.

Nakonec jsme stanuli před kasinem a já Yamata provedl okolo hlavního vchodu dozadu, kde byl vchod pro personál. Oba jsme vešli dovnitř a pak do šatny, kam jsem samozřejmě Yamata nepustil. Už představa, že by mě viděl, jak se převlíkám, mi totiž na tváři vyloudila nachový odstín. A já tušil, že Yamato to zaregistroval.

Rychle jsem se převlékl a vyšel z šatny ven, kde se o zeď opíral Yamato a znuděně se rozhlížel kolem sebe.

“Co teď?” zeptal se mě, když jsem konečně stál před ním.

“Já teď půjdu rozdávat karty, protože je to moje práce, co budeš dělat ty, to už je na tobě,” a s těmito slovy jsem si to zamířil na plac a ke stolu, kde se hrál poker, abych se připravil, až bar za pár minut otevře. Teď odpoledne ještě nebývalo tak narváno, to nejhorší začínalo až večer. Většinou po osmé hodině.

U pokeru zatím nikdo nebyl, tak jsem se posadil na židli, a čekal, kdo se objeví. Zhruba za čtvrt hodinky se u pokerového stolu ukázali první dva zájemci. Posadili se a já už chtěl začít rozdávat. Byl jsem ale přerušen dalším příchozím.

“Můžu se ještě přidat?” zeptal se Yamato. Ano, byl to on. A já to měl předpokládat, že si nedá pokoj. Vždyť poker byla jeho specialita, nebo ne?

Pohlédl jsem na dva vysokoškoláky, kteří si ho podezřívavě prohlíželi. Nakonec ale kývli, že jim to nevadí. Už teď jsem je litoval, ale nedal jsem na sobě nic znát a rozdal každému pět karet. Čtyři lícem nahoru, pátou dolů. Všichni tři si karty, které byly lícem dolů, prohlédli a pak začali sázet.

První vysokoškolák se s žádnou sázkou ani neobtěžoval a rovnou složil karty. Naopak tomu druhému hrál na tváři úsměv. I já poznal, že je to amatér, který si neumí udržet kamennou tvář. Vsadil polovinu žetonů, co měl.

Yamato hrál jako poslední. Pohlédl jsem na něj, ale z jeho tváře se nedalo vyčíst nic. Pravá poker face. Ale dorovnal sázku. Potom čekal, co se bude dít a jak jeho soupeř zareaguje.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Vysokoškolák svou sázku ještě zvýšil a můj pohled opět zabloudil k Yamatovi. Ten si právě podruhé prohlížel kartu, kterou měl lícem dolů. Uvažoval jsem, co udělá, když na stole měl tři dámy a sedmičku. Karta lícem dolů mu mohla dát buď čtveřici, nebo full house. Nebo taky nic.

Stočil jsem pohled na karty vysokoškoláka. Měl dva krále a dvě desítky. Pokud by oba měli full house, vyhrál by. Ale pořád tu byla šance, že Yamato bude mít čtveřici.

“Dorovnávám,” vytrhl mě z rozjímání Yamatův hlas.

Vysokoškolákova tvář se zkřivila usilovným přemýšlením. Měl jsem co dělat, abych se nesmál. Byl to zelenáč, co si patrně do kasina vyrazil jenom proto, aby se měl čím chluvit kamarádům.

“All in,” ozval se ale najednou vysokoškolák a posunul všechny zbylé žetony do banku.

Uvažoval jsem, co z toho vzejde a zahleděl se na Yamata. Lokty se opíral o stůl a bradu měl položenou na sepjatých rukách. Se zájmem pozoroval vysokoškoláka, jak se mračí na bank, kde teď byly všechny jeho žetony.

“Tak dobře, dorovnávám,” oznámil Yamato a posunul pár dalších žetonů do banku. Holt jich měl víc. Kdo s čím přišel, s tím taky mlel.

“Ukažte karty,” vyzval jsem je a sledoval, jak študák otočil třetího krále. Full house. Teď záleželo na tom, co dají karty Yamatovi. Zadíval jsem se na něj, jak téměř ležérně otáčí pátou kartu.

A pak jsem se usmál. Bylo vidět, že štěstí opravdu stojí při něm. Měl čtvrtou dámu. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem tu ne jako pozorovatel, ale jako dealer karet, takže jsem se ujmul své práce a přisunul bank k Yamatovi. Ten žetony ležérně schrábnul a přidal na hromádku k těm, co ještě měl.

“Vítězem je Yamato,” oznámil jsem a posbíral karty, které jsem se jal míchat.

“Budou pánové hrát dál?” zeptal jsem se Yamata a druhého vysokoškoláka, který na začátku složil karty. Toho, co prohrál, jsem se ani neptal, protože prohrál všechno.

“Možná,” odpověděl mi Yamato.

“Co si mám představit pod pojmem možná?” zeptal jsem se ho a zahleděl se mu do očí.

“To znamená, že budu hrát podle toho, kdo budou mí protihráči,” oznámí a pohodlněji se opře v křesle, která jsou pro hráče kolem stolu rozestavena.

“A vy pane?” otázal jsem se študáka, co o žetony nepřiel.

“Jo, ještě jednu rundu si to zalsouží. Protože posledně jsem si moc nezahrál. No nemám pravdu Bille?” poslední větu adresoval svému kolegovi, který prohrál a teď nasupeně sledoval Yamata, který si pohrával s jedním z žetonů.

“Jojo...” odpověděl mu Bill nepřítomně a dál čučel.

“Dobrá pánové, takže můžeme začít?” zeptal jsem se, připraven rozdávat karty.

“Ještě moment,” ozval se nový hlas. “Myslíte, že si mohu přisednout?”