Svatba? To radši draka!

Malá Fiona rostla, až z ní byla slečna na vdávání. Ovšem ona o vdavkách nechtěla ani slyšet. Tatíčkovi za zády organizovala rebelie, učila se zacházet s mečem a pokaždé, když jen padlo slovo svatba, rozbila milá princezna další kus drahocenného nábytku.

Jednoho dne už ale králi došla trpělivost. A tak si milou princezničku nechal zavolat do trůního sálu, pevně rozhodnut, že tentokrát ji provdá.

Fiona, oděná v mužský oděv a s mečem u pasu, nakráčela do sálu a rozhlédla se po všech těch dvořanech, kteří tam byli.

“Co si přejete? Otče?” zeptala se formálně, přesto, že neměla vůbec v plánu se formální etikety držet i nadále. Ovšem, to už tak něják prozrazoval i její oděv a tón jejího hlasu.

“Rozhodl jsem se tě konečně provdat a tentokrát se z toho nevyvlékneš, neboť sňatek je již domluvený,” oznámil jí král.

Fiona byla chvilku tou zprávou zaskočena, ale pak se vzpamatovala. “Jenom přes mou mrtvolu!” oznámila králi. “Já se vdávat nebudu!”

“Ale ano, budeš,” prohlásil král. “Leda, že...” nechal větu nedokončenou.

“Leda, že?” pobídla ho Fiona odhodlaná udělat vše pro to, aby se vdát nemusela.

“Leda, že bys zabila draka, který žije na Ledovém útesu a terorizuje vesničky, které pod útesem jsou,” oznámil král.

“Všechno je lepší, než svatba,” oznámila princezna, posměšně se uklonila, otočila se na podpatku a vykráčela ze sálu. Rovnou si to zamířila do svých komnat, aby si zbalila věci potřebné na cestu.

Do vaku nacpala pár kousků šatstva, na sebe hodila teplý plášť, na záda si připjala toulec se šípy a do ruky popadla luk. Meč se jí houpal u pasu. Vyšla z pokoje a zamířila do kuchyně, kde ukořistila nějáké zásoby na cestu. Nacpala je do vaku k oblečení a pak vyběhla do stáje.

Osedlala svého oblíbeného koně – bílého hřebce Satana, na kterém měla oficiálně zakázáno jezdit, protože to přece není kůň pro dámu, ale stejně se na něm proháněla. A nejlépe tatíčkovi přímo před nosem.

Vyvedla Satana ze stáje a nasedla. Stiskla ho holeněmi a cvalem vyrazila z hradu, přes padací most a dál, až k Ledovému útesu, který se matně rýsoval na obzoru.

První úsek cesty zvládla naprosto v pohodě. Dostat se do vesniček pod Ledovým útesem nebyl nejmenší problém. Ovšem teď měla začít těžší část úkolu. Na útes se totiž dalo dostat jenom po uzounkých stezičkách, které se strmě vlnily kolem něj.

Fiona nechala koně ustájeného v jedné z vesniček a vydala se nahoru Na zádech luk, šípy a vak se zásobami.

Do určité výšky se jí šlo docela dobře, ale pak se stezička začala zvedat stále strměji, až musela Fiona šplhat, jako by byla horolezec. Brzo Fiona šplhala jakousi průrvou ve skále a to už se za cestu nedalo považovat vůbec. Nikde nebyla možnost, jak si odpočinout a Fionu už od toho věčného přitahování se nehorázně bolely ramena. Ovšem dívka zatla zuby a šplhala dál.

Odpočinout si mohla jen, když náhodou narazila na přírodní plošinku. A těch tu bylo pramálo.

Fiona natáhla ruku, aby se přitáhla zase o kousek výš. Zachytila se ledového výstupku a zapřela se. Pak se ozvalo zapraskání a výstupek se jí pod rukou ulomil... Než se stačila zachytit něčeho jiného, sjela o hodný kus níž.

“No bezva, teď abych šplhala znova...” zabručela si pro sebe a vytáhla dýku, kterou krom meče nosila na opasku. Zatnula ji do ledu kus nad sebou a vytáhla se nahoru. Potom to zopakovala. A zjistila, že tento postup je mnohem jednodužší, než předchozí úmorné šplhání.

“Proč jenom mě tohle nenapadlo dřív...” nadávala si pro sebe, nespokojená s faktem, že nejlepší nápady přicházejí vždy až jako poslední možnost. “No, ale lepší pozdě, než nikdy,” zabručela nakonec a dál se přitahovala a dál zarážela nůž vždy o kus výš, než byla její hlava.

Tento postup byl i rychlejší, takže během necelé hodiny dosáhla další plošiny, kterou předtím zdola viděla a k níž směřoval celý její postup. Kdyby nepoužila postup s nožem, patrně by šplhala ještě teď. Ale takto se mohla vyčerpaně svalit a zhluboka oddechovat.

Nějákou dobu jenom tak ležela a nabírala síly k jakémukoli jinému pohybu, ale nakonec se posadila, aby mohla zhodnotit, jak už je vysoko a kolik jí ještě zbývá na vrcholek, kde byla dračí jeskyně. Po zběžném pohledu nejdřív dolů a pak nahoru usoudila, že je zhruba v půlce a po pohledu na oblohu dospěla k názoru, že je na čase uložit se na noc.

Z vaku na zádech vytáhla pokrývku a nějáké jídlo. Trochu toho snědla a pak se, zachumlaná do deky uložila na zmrzlou zem ke spánku. Usnula okamžitě.

Nad obzor vyšlo slunce a Fiona se zavrtěla. Chtěla se převalit, ale včas si uvědomila, kde je a co by ji to mohlo stát, kdyby to udělala. Rozlepila oční víčka a posadila se. Pohlédla na vrcholek útesu a pak začala balit pokrývku. Potom rychle zhltla chlebovou placku a vytáhla dýku.

Opět začala šplhat nahoru a snažila se najít tu nejschůdnější cestu. Občas to sice byl docela velký problém, ale zdálo se, že tady v horní části je proláklina, která se s trochou fantasie dala považovat za stezičku, schůdnější.

V některých místech dokonce ani nebyla tak strmá, takže se dalo místot šplhání jít. Na takovýchto místech Fiona zpomalila a načerpávala nové síly, aby mohla co nejrychleji zdolat místa, kde se šplhat muselo.

Stoupala ještě asi hodinku a najednou byla nahoře. Ani nevěděla, jak se jí to povedlo, ale před ní se zvedal vchod do obrovské ledové sluje. Zasunula dýku do pochovy a potom sevřela jílec svého meče. Vstoupila dovnitř a rozhlížela se, kde je drak, cíl její cesty.

Spatřila jej až úplně vzadu, byl stočený do klubíčka, ocas kolem těla, a spal.

“A to ho mám jako zabít ve spánku?” bručela si Fiona. “To by bylo teda pěkně nefér...”

Přešla k drakovi a pozorovala, jak oddechuje. “Tak si počkáme, až se vzbudí,” rozhodla se a sedla si naproti drakovi. Zády se opírala o stěnu, protože to bylo mnohem pohodlnější, než sedět vzpřímeně, jako kdyby spolkla pravítko.

Trhla sebou a napřímila se. Nebyla si vědoma toho, kdy usnula, zato si ale byla vědoma toho, že jí tu chybí jeden charakteristický zvuk. Chvilku trvalo, než přišla na to, co to je, ale nakonec se jí to povedlo – chybělo dračí chrápání! Rychle začala přejíždět zrakem po jeskyni, ale nikde ho neviděla.

“Ještě, aby mi uletěl!” durdila se, ale předčasně, protože jen, co to dořekla, zakryl vstup do sluje stín a během chvilinky tam dosedl samotný ledový drak. Fiona na něj pohlédla a zjistila, že nevypadá tak děsivě, jak ho všichni popisují. Když jeho pohled spočinul na ní, trhla sebou, ale nakonec se uklidnila. Konec konců, nevypadal děsivě, spíš zvědavě, jak se k ní tak blížil.

“Co tu děláš, človíčku?” posadil se drak před Fionu a sklonil hlavu, aby jí viděl do očí.

“Původní plán byl tě zabít, ale ten se změnil, líbíš se mi,” odpověděla Fiona.

“Líbím?” zvědavě nadhodil drak. “Ale vždyť se mě všichni bojí...”

“Já se nebojím,” trvala na svém Fiona. “Myslíš, že bych se na tobě mohla proletět?” optala se ještě.

“Ty bys chtěla?” zeptal se nadšeně drak.

“Ano, a moc!” přikyvovala Fiona horlivě. “Vždycky jsem chtěla vědět, jaké to je létat.”

“Tak si naskoč,” usmál se drak.

Princezna se nenechala dlouho pobízet a rychle drakovi skočila na hřbet. “Jsem Fiona, jak ty se jmenuješ?” stačila ještě křiknout, než se drak rozběhl a mohutným skokem se vznesl do vzduchu.

“Frost!” odpověděl drak rozjařeně a zamával křídly. Vznesl se vysoko do oblak a létal sem a tam. Ukazoval dívce všechno, co dovede. A její radostné halekání mu bylo rajskou hudbou. Nakonec se vrhl střemhlav dolů a když dívka ječela radostí z toho, jak jí vítr cuchal vlasy, usmál se.

“Drž se pevně!” zařval, udělal ve vzduchu vývrtku a roztáhl křídla k tomu, aby hladce přistál na zemi pod Ledovým útesem. Když bezpečně dosedl na zem, narovnal se a otočil krk tak, aby na dívku viděl. Myslel si, že se jí z toho všeho, co ve vzduchu prováděl, bude minimálně dělat zle od žaludku, ale to byl na omylu.

Fiona se na něj zářivě usmála a pronesla: “To bylo úžasný! Někdy bych si to moc ráda zopakovala!”

“To myslíš vážně?” zeptal se Frost.

“Samozřejmě, že to myslím vážně,” dupla si princezna, která už mezitím stihla sesednout. “Co kdybych tě představila tatíčkovi?” nadhodila po chvilce.

“A smím vědět, kdo je tvůj tatík?” zeptal se jí drak a skládal si křídla na hřbetě.

“Král,” usmála se Fiona. “To on mi řekl, že tě mám zabít, nebo se vdát. Ale já nebudu zabíjet někoho, kdo je můj kamarád.” Lišácky se usmála a sepjala ruce za zády.

“Takže chceš, abych pouštěl hrůzu na samotného krále?” chtěl Frost vědět, že to dobře pochopil.

“Ani ne tak na něj, jako na toho, koho mi chce vnutit za muže,” usmála se Fiona. “Ale budeš muset počkat, než si dojdu pro koně, který je ve vesničce, která je z atamtím kopcem.”

“Počkám, počkám,” zabručel spokojeně drak a lehl si do trávy, kde si začal čistit drápy.

“Budu zpět co nejdřív,” rozběhla se Fiona k vesnici.

Vyběhla na kopec a strnula – z vesnice stoupal kouř a všechno bylo spálené. Jako by se vesnicí prohnala ohnivá pohroma...

“To snad ne!” vyjekla Fiona a tryskem seběhla z kopce až do samotné vesnice.

Procházela spáleništěm a koukala, jestli nenajde někoho živého, ale jediné, co spatřila, byly ohořelé zbytky mrtvol. Dívce se z toho za chvíli zvedal žaludek a když už toho bylo moc, padla na všechny čtyři a začala zvracet.

Nakonec se trochu uklidnila a byla schopná pokračovat v prohlídce vesnice. Došla až k tomu, co zbylo z nájemné stáje, kde měla koně a z očí se jí spustily slzy. Satana znala od doby, kdy se jako hříbě narodil nejlepší klisně, co na hradě měli.

A pak Fionu napadlo, že tohle mohla způsobit jediná bitost – drak! Otočila se na patě a vydala se zpět k místu, kde nechala Frosta. Musela vědět, jestli to byl on, nebo ne. Vyběhla kopec a seběhla ho na druhé straně, až stanula před drakem.

“Neříkalas, že si jdeš pro koně?” zeptal se Frost, který nikde žádného koně neviděl.

“Zapálils tu vesnici?” dotázala se Fiona a naprosto ignorovala drakovu otázku.

“Nezapálil jsem žádnou vesnici, nikdy!” zavrčel zlostně drak. Když ale viděl, že dívce tečou slzy, Frost svůj hlas zmírnil a zeptal se: “Proč si myslíš, že jsem zapálil nějákou vesnici?”

“Protože vesnice, kde jsem měla ustájeného Satana lehla popelem...” popotáhla princezna. “Věřím ti, žes to nebyl ty, ale vím jistě, že to byl nějáký drak!” Fiona si setřela slzy a pohlédla na Frosta odhodlaným pohledem. “A ty mi ho pomůžeš najít!”