Doupě zvrhlíka

Dva andělští dezertéři se potulovali světem a nohy je zanesly do malé vesničky. Došli na náměstí a následně vešli do hostince, který na náměstí stál. Usadili se u stolu v rohu a objednali si večeři. Hostinský jim přinesl guláš a víno.
Andělé se najedli a pak si ještě zaplatili na noc pokoj. Vystoupali po rozvrzaných schodech do patra, kde se nacházelo asi šest pokojů a zamířili k číslu čtyři. Jakmile zapluli dovnitř, zrzavý Gabriel se vrhnul na Michaelovy rty. Hladově jej políbil. A Stříbrovlasý Michael mu dychtivě polibky opětoval.
Konečně se nemuseli strachovat, že je někdo přistihne. Konečně se nemuseli schovávat před Bohem, který, ač sám gay, jak věděli, tuto orientaci u ostatních odsuzoval.
Gabriel povalil svého milence na slamník a zajel mu rukou pod halenu. Odpovědí mu byl nepatrný Michaelův vzdech. Stříbrovlasý začal rozepínat knoflíčky na košili svého druha a milá košile za chvíli přistála někde na zemi.
Ovšem to by nebyl Gabriel, aby byl do půl těla vysvlečený, když Míša je ještě celý oblečený. Rychle z něj tedy strhl halenu a znovu se přisál na jeho rty. Jednou rukou zajel Michalovi do vlasů a druhou sjel přes hruď až do rozkroku, kte svého partnera začal dráždit přes kalhoty.
Michael slastně vydech do Gabrielových rtů a ten toho využil a nechal svůj jazyk, aby se vydal na průzkum. Michael nechal své prsty bloudit po partnerově hrudi a užíval si všech jeho doteků.
Gabriel se od rtů přesunul ke krku a začal ho jemě olíbávát.
„Pohni!“ zabručel nesouhlasně Michael a jeho ruce začaly samovolně rozepínat Gabrielovy kalhoty. Ten se nenechal dlouho pobízet a stále líbajíc Míšův krk, začal z něj stahovat kalhoty.
Během necelé minuty byli oba nazí a jejich mužství se navzájem dotýkala.
Gabriel se mlsně olízl a už na nic nečekal. Roztáhl partnerovi nohy a pomalu do něj začal pronikat. Celý do něj vstoupil a počkal, až si Michael zvykne. Na tohle dlouho čekali. V Nebi se neodvažovali, protože se báli, že budou přistiženi, ale teď už jim nic nebránilo.
Gabriel se skusmo pohnul a když viděl, že je to partnerovi příjemné, začal se pohybovat rychleji. Jejich těla se vlnila v milostné agónii a Gabriel si čas od času ukradl polibek.
Když už skoro došel vrcholu, uchopil Michaelův penis a v rytmu přírazů ho začal třít. Vyvrcholili zároveň. Gabriel z Míši vystoupil a padl vedle něho. Michael se mu přitulil do náruče a on je oba přikryl dekou, která předtím byla bůh ví, kde.
Netrvalo dlouho a oba usnuli.

Cedrik se protáhl a vstal z trůnu. Bolel ho z něj zadek. A bylo to na něm vidět. Nicméně, to pobavilo Aziho. Počkej, jak tě bude bolet po prvním sexu, usmál se sám pro sebe.
„Co je k smíchu?“ mračil se mladý král.
„Nic, opravdu nic,“ vyprskl Azrael teď už doopravdy.
„To určitě...“ bručel král, ale políbit se od anděla nechal.
Spolu pak odkráčeli do králvých komnat. Cedrik ze sebe strhal oděv a jenom ve spodních kalhotách sebou rovnou plácnul do postele. Během pár vteřin usnul.
Azrael se pousmál. Musel to pro něj být těžký den, pomyslel si. Sám se opět usadil do křesla a v ruce sevřel Obsidián.

Sabriel přecházel sem tam po své komnatě a uvažoval, proč vlastně unikl trestu za nošení špatných správ. Ne a ne mu to dojít. Nicméně po řadě hodin, které strávil uvažováním, došel k názoru, že to bude asi proto, že si to vykompenzoval zprávou o Obsidiánu – Černé čepeli, která dřív byla v nebi.
Uspokojen tímto vysvětlením rázně rozrazil dveře svých komnat a šel buzerovat nižší démony a jiné mrzké obyvatele pekel.

Lucifer přemýšlel o objektu své touhy. Zvažoval, jak ho přimět, aby si to s ním v posteli rozdal, jenže ho nic nenapadalo. Asi to budu muset nechat na osudu, pomyslel si nesouhlasně. Nicméně se začal věnovat něčemu jinému.
Vystoupal z Pekla na povrch zemský a to přímo do kaple starého boha, která byla na hradě a kde toho dne proběhla korunovace mladého krále. Znal tu kapli. Taky ještě aby ne, když na té zašlé podobizně, kde byl vyobrazen dávný bůh, byl on sám.
Uvažoval, jestli ještě někdo na zemi zná jeho pravé jméno. Asi sotva... S touto myšlenkou se posadil pod svoji podobiznu a zahleděl se do prázdna.

Aziho probudila cizí přítomnost na pozemcích hradu. Zvedl se a přešel k otevřenému oknu. Tiše z něj vyskočil a roztáhl křídla černá jako noc. Nasál vzduch. Přítomnost přicházela z chrámu, kde probíhala korunovace.
Párkrát mávl křídly a zbytek cesty doplachtil. Přistál před chrámem a tiše vytáhl Obsidián z pochvy. Dveře do chrámu byly otevřené dostatečně, aby se jimi mohl protáhnout.
Tiše procházel uličkou mezi lavicemi, až stanul před oltářem. A před obrazem, pod kterým spatřil toho, koho by tu opravdu nečekal.
„Luciusi...?“

Lucifer vzdáleně slyšel, jak někdo vyslovil jeho dávné jméno.
„Luciusi,“ volal ho ten hlas.
Zvedl pohled a setkal se s černýma očima Padlého anděla Azraela.
„Takže si moje jméno přeci jen pamatuje ještě někdo další, krom mě samotného...“ ušklíbl se Lucius.
„Nevím, proč bych si ho neměl pamatovat. Není to zas až tak dávno, co tě všichni uctívali,“ odpověděl mu Azrael a schoval Obsidián do pochvy. Podvědomě věděl, že ho nebude potřebovat. Neboť kdyby ho Lucius, alias Lucifer, chtěl zabít, už by to udělal.
Lucius na něj upřel svoje až nepřirozeně modré oči a uvažoval. Vzpomínal na dobu, než ho ten páprda vyhnal a ujal se role boha. Nikdy ho neměl moc rád, ale věděl, že by nebylo dobré si ho proti sobě poštvat, než bude mít dostatek silných stoupenců. V době, kdy Benjamin ovládl nebe, vznikli první padlí andělé a úplně první z nich byl právě Azrael. A pak Lucius pochopil, že nikdy vlastně na Benově straně být nemusel.
Kdybych věděl, že ta potvora mu odnese Čepel, nerozpakoval bych se vzít si zpět, co mi patřilo, hned. Jenže místo toho jsem tvrdnul tam dole a brzy se kolem mne slezla ta smečka démonů. Jenže jednu výhodu to celé mělo, pomyslel si, když se mu vybavil Sabriel.
„Vnímáš?“ dolehl k němu hlas Azraela.
„Jo,“ vytrhl se Lucius ze zamyšlení.
„Ptal jsem se, co tady děláš,“ zopakoval otázku Azi.
„Nic důležitýho, vzpomínám na minulost,“ odpověděl mu pekelný vládce.
„Docela by mě zajímalo, co ten tam nahoře vymejšlí,“ zauvažoval anděl a posadil se vedle Luciuse.
„To jsme dva, ale všichni moji špioni byli za ty stovky let už odhaleni...“ povzdechl si Lucifer.
A tak tam ti dva spolu ještě nějákou dobu seděli a povídali si o starých časech. A zároveň domluvili, že mezi nimi bude alespoň dočasně mír. Oba dva měli na Boha pifku a chtěli zjistit, co kuje, tak proč nespojit své síly, že...
Až po pár hodinách se Azrael zvedl s tím, že by se měl vrátit. Zároveň s ním se zvedl Lucifer s tím, že peklo se bez něj neobejde.
„Pozabíjeli by se ti tam, co?“ usmál se Azi.
„Kdo ví...“ mrkl na něj Lucius a byl pryč. Zbyl jenom lehký zápach kouře.
Bůh z Nebe viděl, jak padlý anděl Azrael vstoupil do chrámu zasvěcenému dávnému bohu a po pár hodinách z něj opět vyšel, co se dělu uvnitř ale bohužel neviděl.
„Zatrolenej Luciferák! Všechno musí mít pojištěný...“ zuřil Ben a roztřískal první, co mu přišlo pod ruku, což byla starožitná váza.
Nabručeně od té spoušti odešel, tedy, pokusil se odejít, ale vzápětí sebou flákl na vodě, která se rozlila, když se váza roztříštila.
„Kurva!“ zanadával a sbíral se ze země.
Tentokrát už opatrněji odpochodoval ze sálu a přímo do svých soukromých komnat. Konkrétně do té, kde byla šachovnice. Pohlédl na ni a nemile ho překvapilo, když zjistil, že dvě figurky andělů dezertérů jsou zpět na hrací ploše, nicméně už nejsou platinové, nicméně azurové. Na šachovnici tedy byly najednou čtyři barvy. Vlastně pět, uvědomil si. Démoni a peklo karmínově rudí, lidé stříbrní, vyvrženci nebe černí a nebeští tvorové platinoví. Nicméně, pořád mu vrtala azurová barva dezertérů.
„Měli by být černí,“ zabručel.
Ještě chvíli zíral na šachovnici a snažil se figurky zhypnotizovat, ale akorát ho z toho rozbolela hlava. Zamířil tedy k posteli a plácl sebou do ní. Okamžitě byl tuhej. A zdály se mu sny plné azurově modré.

Sabriel kráčel k trůnnímu sálu pekla, kam byl předvolán jeho eminencí Luciferem. Zaklepal na mohutnou bránu a vstoupil. Došel až před trůn na stupínku a poklekl.
„Přál jste si, pane?“ optal se.
„A víš, že jo?“ nadhodil Lucifer, který byl ve velice dobré náladě, alespoň tedy podle tónu hlasu.
„Pane?“ Sabriel byl zmatený. V takové dobré náladě Lucifera ještě nezažil. Vždycky byl nabručený, nebo naštvaný a vždycky zuřil. Ale žertovat? To nikdy...
„Půjdeš na hrad, kde je poslední chrám dávného boha a zůstaneš tam. Budeš dávat pozor, co se tam děje a budeš mi podávat hlášení,“ nakázal Lucifer. „A, máš zakázáno se tam do kohokoli zabouchnout!“ dodal ještě.
„Prosím?“
„Co nechápeš na tom, že se tam budeš vochomejtat?“
„Pane, troufám si tvrdit, že nechápu vaši poslední větu,“ vysvětlil Sabriel.
„Ber to jako normální rozkaz.“
„Do... dobře,“ zakoktal se Sabriel.
Pak se poklonil a odešel. Stále ovšem přemýšlel nad tou poslední větou. Jako bych se tam do někoho zamilovat mohl, když objekt mé touhy je tak jako tak v pekle... Usmál se a pak v obláčku kouře zmizel do světa nahoře. Respektive uprsotřed.

Gabriel se probudil a pohlédl na Michaela, který ještě spal. Lehce ho políbil do vlasů. Mladší anděl se k němu více přitiskl, ale neprobudil se.
Gabriel ho ještě nechal chvíli spát, ale nakonec ho nemilosrdně probudil. Přeci jenom, byli vyhnanci a museli zůstat v pohybu. Kdyby zůstali moc dlouho na jednom místě, mohlo by to pro ně špatně skončit. Navíc, pokud by si Bůh uvědomil, jakou informaci vlastně ti dva mají, určitě by za nimi vyslal četu, nebo by je dokonce pronásledoval osobně.
Oba dva se rychle oblékli a vyšli z hostince. Prošli vesničkou a pokračovali v cestě. Šli na sever, ovšem co je tam čeká, nebylo jim známo. Jediné, co věděli, bylo, že je tam země, kam nemá Bůh přístup. Doufali, že by se tam mohli ukrýt.
Cesta ale ubíhala pomalu, moc pomalu.
„Mohli bysme letět,“ navrhl Michael.
Gabriel se rozhlédl, ale široko daleko nikdo nebyl. „Dobrá, ale budeme se držet dole, aby nás z dálky nebylo moc vidět.“
Roztáhli tedy stále bělostná křídla a vznesli se. Cesta jim ubíhala rychleji a cíl se blížil...