Kapitola 3 – Zámky bez klícu

Chris a Eliot vystoupali po schodech a pak zamířili každý na jinou stranu, do svých pokojů, aby se zbavili špinavých triček. Starší z mladíků zamířil do pravého křídla domu a následně zapadl do svého pokoje. Stáhl ze sebe marmeládou zapatlané oblečení a hodil na sebe černou košili, kterou zapnul provokativně jenom na pár knoflíků, aby co nejvíc odhalovala.

Potom z pokoje odešel a jal se prozkoumávat dál dům. Protože včera to jaksi nestihl. Rozhodl se začít nahoře a postupovat dál dolů. Vyšplhal tedy až na půdu a ocitl se v zaprášeném prostoru pod střechou. Přistoupil k oknu, skrz které prosvítalo jenom mdlé světlo, jak bylo špinavé a otevřel ho. Paprsky slunce ozářily místnost a Chris si mohl všimnout, že byla plná nepoužívaného haraburdí. Byly tam nějáké staré skříně, truhly a hlavně hodně beden, kde bylo vyřazené oblečení, knihy a nepoužívané nádobí.

“Takže nic zajímavého,” zamumlal Chris a vrátil se do hlavní části domu. V patře procházel a otvíral postupně všechny dveře a nahlížel, co za nimi je. V jedné místnosti byla knihovna, která jej zaujala, ale jinak to byly vesměs obytné pokoje. V jednom z nich byla ložnice Eliotových rodičů a jeden vypadal, že už je připravený pro jeho mamku.

Chris si zapamatoval, které dveře vedou do knihovny a které do ložnic a sešel do přízemí. Tam objevil obývák, jídelnu, která byla patrně určena pro svátky, kuchyň, o které už věděl a místnost, která vypadala jako archeologicá pracovna. Ta ho nezajímala, protože on sám ve stopách matky jít nehodlal.

Potom začal pátrat po dveřích do sklepa. Nikde žádné ale nebyly, takže to vzdal a došel ke dveřím, které vedly do Eliotova pokoje. Zaklepal.

“Dál,” ozvalo se znuděně zevnitř.

Chris dveře pomalu otevřel a čekal, co na něj z chlapcova pokoje vyskočí. Pozvedl jeden koutek úst v úšklebku, když zjistil, že je to hlavně nehorázný bordel.

“Děje se něco?” zeptal se Eliot a zvedl hlavu od notebooku.

“Má tenhle dům sklep?” zeptal se Chris a ležérně se opřel o rám dveří. “A jen tak mimochodem,” nadhodil, “měl by sis tu uklidit. Máš tu příšernej bordel.”

“Můj nepořádek tě nemusí absoulutně zajímat,” odsekl Eliot.

“Možná ne,” přešel Chris do místnosti. “Ale mohl by sis aspoň posbírat špinavé oblečení a dát ho do koše na prádlo,” nadhodil a do konečků prstů uchopil špinavé slipy.

“Nehrab se mi ve věcech!” zahudral Eliot, ale víc, než, že by to vyznělo jako hrozba, bylo jasné, že je mu trapně.

“Ale abych neodbíhal od tématu,” hodil Chris slipy zase na zem, “má tenhle dům sklep, nebo ne?”

“Má,” odpověděl Eliot potichu se sklopenou hlavou.

“A kudy se tam jde?” vyptával se Chris dál. “Dveře jsem totiž nenašel.”

“Jde se tam venkem,” zvedl k němu Eliot obličej s lehce zrůžovělými tvářemi.

“Tak mě tam zaveď ty génie,” zacukaly Chrisovi koutky a palcem ukázal přes rameno ke dveřím z pokoje.

“Proč tam chceš?” zeptal se Eliot.

“Protože bych rád věděl, co kde v tomhle domě je,” odpověděl prostě Chris.

“Seš otravnej, víš to?” zvedl se neochotně mladší hoch z postele, na které se doteď rozvaloval.

“A ty seš bordelář,” vrátil mu to Chris. “Takže jsme si kvit,” dodal ještě a následoval Eliota ven z pokoje a dolů, kde potom vyšli zadními dveřmi, které vedly z kuchyně, ven a za dům. Chlapec ho vedl k nedaleké kůlně a potom až za ni, kde byly padací dveře.

“To je ono?” zeptal se Chris a když Eliot přikývl, pokračoval: “To vypadá jak ve středověku...”

“No, ono to je ze středoěku...” přiznal Eliot.

“Tím líp,” usmál se Chris. “A teď je na čase, abych to tam prozkoumal.” Sehnul se a padací dveře otevřel.

“Nechoď moc daleko, je to tam jako labyrint, používáme jenom první dvě místnosti!” volal za ním Eliot.

“Jó jó...” zabručel Chris a ani se nesnažil, aby ho Eliot slyšel. Sestoupil po schodech a ocitl se v chladné kamenné místnosti. Okolo stěn byly police, na kterých byly marmelády a v rohu bedna s bramborama. Celá místnost sloužila jen jako zásobárna potravin a Chrise brzy přestala bavit.

Na druhé straně viděl dveře. Přešel k nim a otevřel je. Vstoupil do druhé místnosti a rozhlédl se. Zjistil, že ho obklopují police, na kterých jsou flašky s vínem.

“Takže jsou sběratelé...” zamumlal a procházel mezi regály. Došel až na druhou stranu a tam narazil na další dveře. Ale tyhle byly mnohem starší a byly na nich stopy po ohni a něco, co připomínalo krev. Na dveřích byl obrovský starý zámek a byly zajištěné ještě závorou.

Chris se před nimi zastavil a zamyšleně na ně položil ruku. Přejel po hrubém povrchu dřeva a přemýšlel, co je za nimi. Koukal, jestli ke dveřím někde nenajde klíč, ale bez úspěchu. Zavřel oči a povzdechl si. Vždycky měl rád záhady a tohle jako jedna vypadalo. Znovu oči otevřel a otočil se. Prošel mezi vínem a potravinama a vyšel po schodech ze sklepa. Rozhlédl se, jestli tu Eliot stále je, ale nikde ho neviděl. Zakroutil hlavou a vyšel posledních pár schodů. Otočil se a zavřel padací dveře. Potom se vydal na cestu zpět k domu.

Otevřel zadní dveře a vstoupil do kuchyně. Do nosu jej okamžitě udeřila vůně jídla a Chris si všiml, že u sporáku se otáčí Eliot.

“Takže ty umíš vařit?” nadzvedl obočí a posadil se na židli.

“Jo, nevidím důvod, proč bych to umět neměl,” kývl Eliot a dál se věnoval čemusi na pánvičce.

“Co to bude, až to bude? “zeptal se Chris a kývl hlavou k pánvičce.

“Uvidíš, nech se překvapit,” ušklíbl se Eliot a dál míchal.

“Mám se bát?”

“Ne, to opravdu nemusíš.”

“Jo, jen tak mimochodem, je někde klíč od těch dveří se závorou?” nadhodil Chris a upřeně se na Eliota zadíval.

“Vždycky býval na háčku vedle těch dveří...” zatvářil se Eliot udiveně.

“Nic tam nebylo, všiml bych si toho.”

“Myslíš, že ho mohl někdo ukrást?” nadhodil Eliot.

“Možný je všechno, napadají mě šílené teorie, jedna nepravděpodobnější, než druhá. Zamyká se vchod do sklepa?”

“Většinou ne, jenom, když všichni odjedeme na delší dobu pryč a nikdo by tu nebyl,” vysvětloval Eliot.

“Tak si myslím, že tu máme záhadu,” pronesl Chris zamyšleně a podepřel si bradu rukou.

“Doufám, že ten klíč někde najdeme, jinak mě táta přerazí,” strachoval se Eliot, když vypínal sporák a servíroval oběd na talíře, které pak postavil na stůl.

“Ale pokud tam za těmi dveřmi není nic jiného, než bludiště chodeb, nebylo by lepší, kdyby zůstaly zavřené napořád?” nadhodil Chris a nabral si sousto z talíře, který před něj Eliot postavil.

“Nevím, myslím, že by bylo lepší ten klíč najít...” svěsil hlavu Eliot. “Přeci jenom, je lepší vědět, kde ten klíč je, než nevědět, nemyslíš?”

“To máš asi pravdu, ale já myslím, že dřív, či později se tak jako tak najde. Je možný, že jenom někam zapadl...” odpověděl Chris.

“Doufejme, že máš pravdu,” povzdechl si Eliot a začal sbírat prázdné talíře od jídla a dávat je do myčky.

“A co bude teď?” zeptal se Chris, opřesl se lokty o stůl a opřel si bradu o sopjené ruce.

“Nevím, jak ty, ale já mizím,” ušklíbl se Eliot a jakmile myčku zavřel, vytratil se z kuchyně.

“A je pryč...” pronesl Chris jen tak sám pro sebe. Potom se ale také zvedl a vyšel ven z kuchyně. S rukama v kapsách vystoupal schody do patra a pak vylezl až na půdu. I když už tam byl, předtím tam nestrávil zas tak moc času, aby se podíval na všechno pořádně. Když po schůdkách prolezl podlahou, přešel k oknům a všechny je pozotvíral, aby vůbec něco viděl, jak byla špinavá.

Začal se kolem sebe rozhlížet. Tentokrát pozorně a zrak mu padl na jednu truhlu, která byla jako jediná zamčená na zámek. Přešel k ní a začal ji zkoumat. Byla příšerně zaprášená, ale když prach setřel, zdála se až žalostně obyčejná. Sjel rukou na zámek a překvapeně vykulil oči, když se rozpadl při prvním doteku.

“Vypadá to, že mám štěstí,” zamumlal, když se vzpamatoval, a truhlu pomalu otevřel. Dost ho překvapilo, když na jejím dně našel jenom podlouhlý balík a stříbrnou šachovou figurku, která představovala střelce. Sáhl dovnitř a figurku vylovil. Chvíli ji otáčel v rukou a pak ji opatrně položil na zem vedle sebe.

Zrak mu potom padl zpět na podlouhlý balík zabalený v potrhaném plátně. Vylovyl ho z hlubin truhly, posadil se do tureckého sedu a položil si ho na kolena. Opatrně začal plátno odmotávat a když ho konečně odmotal úplně, jediné, na co se zmohl, bylo prosté “wow”.

“Vypadá to, že tu máme zajímavou záhadu,” zabručel Chris a přejel rukou po kataně, která se v plátně ukrývala. “Schválně, jestli by to Eliota zajímalo,” napadlo ho, postavil se, sevřel katanu a shýbl se pro figurku. Potom pozavíral okna a půdu opustil.

Uvažoval, jestli má katanu a figurku donést k sobě do pokoje a dotáhnout Eliota tam, nebo to vzít k němu. Nakonec se rozhodl pro úplně jinou možnost. Odnesl katanu do svého pokoje a s figurkou sevřenou v ruce přešel do levého křídla a klepnul na Eliotovy dveře.

“Co zase chceš” ozval se zevnitř nevrlý chlapcův hlas.

“Našel jsem něco, co by tě možná mohlo zajímat,” nadhodil Chris. “Ale,” pokračoval, “pokud mě nepustíš dovnitř, tak se to nedozvíš.”

“Mám na výběr?” vzdychl Eliot odevzdaně a Chris mohl slyšet, jak zavrzala postel a potom kroky po podlaze. Zámek cvakl a Chris tak zjistil, že dveře byly zamčené. Eliot je otevřel a vystrčil hlavu ze svého brlohu. “Tak co to je za úžasnou věc?!” zavrčel.

“Můžu dovnitř?” zeptal se místo odpovědi Chris.

“Co mám s tebou dělat...” povzdechl si Eliot a ustoupil, aby starší hoch mohl projít. Potom dveře zase zavřel, i když tentokrát nezamykal.

Eliot skočil na postel a usadil se v jejím prostředku. Chris se ušklíbl a posadil se na její okraj, zády se opíraje o pelest.

“Tak...?” nadhodil Eliot netrpělivě.

“Klídek, vlak ti neujede,” usadil ho Chris se smíchem, ale natáhl k němu ruku sevřenou v pěst.

“Co to je?” zeptal se Eliot a jeho zájem vzrůstal.

“Nastav ruku,” vybídl ho Chris a když tak mladší chlapec udělal, položil mu figurku do dlaně. Potom ruku odtáhl a nechal Eliota, aby vykulil oči nad detailně vyparcovanou figurkou střelce, která byla odlitá ze solidního stříbra.

“Kdes to našel?” zeptal se se zájmem Eliot a pohlédl dychtivě na Chrise.

“Na půdě,” odpověděl Chris. “Po obědě jsem se tam vrátil, abych to prozkoumal líp, a našel jsem zamčenou truhlu. Když jsem se dotkl zámku, rozpadl se na prach. V truhle byla tahle figurka a ještě něco,” vysvětloval.

“Co něco?” přilezl Eliot po čtyřech ke Chrisovi blíž, figurku stále svíraje v ruce. Nakonec měl obličej jen několik desítek centimetrů od Chrisova, možná ani to ne a zvědavě koukal.

A Chris najednou dostal šílený nápad. Navíc, Eliot se mu líbil od první chvíle, co ho uviděl. A jeho povaha se mu taky zamlouvala. Nahnul se těch dvacet centimetrů, které je dělily a spojil jejich rty v drtivém polibku.

Ucítil, jak Eliot ztuhl a potom pocítil pálivou bolest na tváři, jak mu dal dostal facku. Bohužel, ruka, kterou chlapec použil, byla ta, ve které stále svíral figurku. “Vypadni!” strčil Chrisovi figurku do ruky a pak ho odstrčil.

Chris uvažoval, jestli to nepřehnal, ale opustil pokoj bez reptání. Přešel chodbou a kolem schodů do přízemí až do svého pokoje a posadil se na postel. Rozevřel dlaň a pohlédl na figurku, která byla nyní z části pokryta jeho krví. Položil ji na noční stolek a zvedl se. Přešel do koupelny a prohlédl si svou tvář v zrcadle. Měl na ní krvavý šrám. Nebyl hluboký, ale byl na místě, které většinou docela krvácí.

Pustil studenou vodu a krev z tváře setřel. Potom našel lékárničku a ránu vydezinfikoval. Přeci jenom, figurka ležela docela dlouho v zaprášené truhle.

Vrátil se k posteli a svalil se na ni. Natáhl ruku pro katanu, která ležela vedle něj a začal si ji pořádně prohlížet. Byla naprosto obyčejná, ale když ji povytáhl z pochvy, mohl vidět, že je to opravdu kvalitní zbraň.

Přejížděl rukou po jílci a pohrával si s myšlenkou, že ji vytáhne úplně a zkusí si pár cvičných výpadů, neboť byly doby, kdy se s katanou učíval zacházet. Zarazil se ale ve chvíli, kdy jeho ruka na jílci nahmatala jakousi nesrovnalost. Pohlédl tam a zjistil, že je to jakási rytina a po bližším zkoumání rozpoznal písmena, která dohromady dávala jméno.

To všechno by pro Chrise zas tak velké překvapení nebylo, co ho ale vykolejilo doopravdy, byl fakt, že jméno, které na jílci katany rozluštil, bylo Eliot.