Nálezy
Eliot seděl na posteli a koukal do prázdna. Na rtech pořád cítil polibek. Přejel si po nich prstem a na postel si lehl.
“Proč?!” zašeptal. “Proč se mi to líbilo?” Ale odpovědí mu bylo jenom ticho.
Přetočil se na břicho a schoval obličej do polštářů, protože se mu do očí draly slzy, které mu nakonec začaly stékat po tvářích a vpíjely se do polštáře. Nakonec ho pláč vyčerpal tak, že usnul.
Chris pořád koukal na katanu a uvažoval, co to má znamenat. Nakonec ale jenom protočil oči a zasunul katanu zpět do pochvy. Pohodil ji na postel vedle sebe a zvedl se. Vyšel z pokoje a zamířil do kuchyně, aby si udělal něco k večeři, protože už bylo celkem pozdě. Ovšem, až do té doby si neuvědomil, že až tak pozdě. Po pohledu na hodiny zjistil, že je osum večer. Nemyslel si, že by dokázal na jednu pitomou katanu koukat tak dlouho... Ale opak byl pravdou a on nad ní opravdu seděl několik hodin.
V kuchyni otevřel ledničku a vytáhl pekáč s masem, které mělo být na dnešní oběd, ale nebylo, protože Eliot vařil. Myšlenka na Eliota mu připomněla, že by se mu měl asi omluvit.
“Ale to počká, až se najím,” řekl si a naložil si maso na talíř. Ten hodil na deset vteřin do mikrovlnky, aby to nebylo vyloženě ledový a pak se do toho pustil. Masa tam zbylo jenom pár kousků, tak to měl v sobě rychle. Potom dal pekáč do myčky a také talíř a zase ji zavřel, s tím, že ji zapne až ráno, až tam přidá nádobí od snídaně.
Opustil kuchyň a zamířil k Eliotovu pokoji a přemýšlel, jestli ho chlapec vůbec pustí dovnitř. Nebyl totiž zvědavý na to, že spolu budou mluvit přes dveře. Pak nad tím ale jenom mávnul rukou.
“Když mě tam nepustí po dobrým, tak to holt půjde po zlým...”
Vystoupal po schodech a zahnul do křídla, kde měl Eliot pokoj. Prošel chodbou a zaklepal na jeho dveře, rozhodnut omluvit se a vysvětlit svoje chování, ne nutně v tomto pořadí.
Z pokoje se nic neozvalo. Chris potichu zavrčel a zkusil to znova, tentokrát trochu hlasitěji. Ovšem, když se nic neozvalo ani tentokrát, zamračil se a s obavami stikl kliku dveří. Ty pod jeho dotykem povolily a on je pomalu pootevřel. Když mu na obličeji nepřistál žádný předmět, otevřel dveře víc a vstoupil dovnitř. Rozhlédl se a spatřil černovláska, jak pokojně oddechuje na posteli.
Chrisovi přelétl po tváři úsměv a přisedl si ke spícímu chlapci. Natáhl ruku a lehce mu prohrábl havraní vlasy. Jenom tak, aby ho nevzbudil. Úsměv se mu ješět rozšířil a nějákou dobu tam jen tak seděl a vískal mladšího chlapce ve vlasech. Ovšem, když pohlédl na budík, který měl Eliot na nočním stolku, a zjistil, že už je skoro půlnoc, zvedl se a potichu chlapcův pokoj opustil. Zavřel za sebou dveře a přešel chodbou až do pravého křídla, kde měl pokoj.
Rovnou zaplul do koupelny a dal si rychlou sprchu. Následně zalezl do postele a netrvalo dlouho a usnul. A zdálo se mu o jednom černovláskovi.
Chris se zavrtěl, jak mu na obličej dopadaly sluneční paprsky a přikryl si oči předloktím. Chvíli jen tak ležel, ale pak zavrčel a chtěl vylézt z postele, ale do žeber se mu zarylo něco tvrdého. Vztekle zaklel a konečně otevřel oči, které měl dosud zavřené, aby se podíval, co to je. Byla to katana, kterou tam včera nechal ležet. S povzdechem ji hodil na jinou část postele a vstoupil do koupelny, aby se mohl zkulturnit.
Z koupelny vyšel už oblečený a říkal si, že musí Eliota zastihnout probuzenýho, protože včera se mu jaksi omluvit nezvládl. Holt neměl to srdce chlapce budit, když tak hezky spal.
Vyšel z pokoje a došel až ke schodům, když uslyšel kroky. Zastavil se a ohlédl se. Mířil k němu Eliot se skloněnou hlavou. Chris schválně čekal, co bude. Co ovšem nečekal, byl fakt, že k němu Eliot přistoupil a opřel si hlavu o jeho hruď a levou rukou žmoulal jeho košili.
“Proč?” vzlykl mladší chlapec. “Proč se mi to líbilo?”
Chris se pousmál a zajel mu rukou do vlasů. Eliot pod jeho dotykem ztuhnul, ale pak se nechal a Chris si ho přitáhl do těsnějšího objetí. “Možná proto, že mě máš rád?” nadhodil.
“Zas tolik si o sobě nemysli,” zabrblal mu Eliot do košile a Chris si živě dokázal představit ten úšklebek, který se mu určitě usadil na obličeji, když to pronesl.
“Ale já si o sobě rád myslím hodně,” usmál se a položil chlapci ruce na ramena. Kousek ho od sebe odtáhl a probodával ho pohledem. Když se ale Eliot neměl k tomu, aby zvedl hlavu, sundal Chris jednu ruku z jeho ramene a za bradu mu ji nadzvedl. Zadíval se mu do očí a pronesl: “A nedělej, že se ti nelíbím.”
S těmito slovy chlapce pustil a vydal se dolů do kuchyně aby si uvařil kafe. Dneska jej něják potřeboval. A to kafe moc často nepil. Jenom nad sebou zakroutil hlavou a ušklíbl se.
Eliot sledoval, jak Chris mizí za dveřmi kuchyně, které byly hned vedle schodů, a přemýšlel o tom, co mu řekl.
“To se ti lehko řekne 'nedělej, že se ti nelíbím', ty máš v hormonech jasno, já ne...” zabručel a s protočením očí začal sestupovat po schodech s tím, že tohle se musí zajíst pořádnou dávkou nutely na rohlíku.
Eliot sešel ze schodů a zabočil ke kuchyni. Stiskl kliku u dveří a pomalu je rozevřel. Naskytl se mu pohled na Chrise usazeného u stolu, jak si popíjí kávičku. Když Eliot vstoupil, zvedl starší chlapec hlavu a usmál se. Ovšem odpovědí mu bylo jenom zavrčení.
Černovlásek přešel k lednici a začal se hrabat až někde vzdadu, dokud se vítězoslavně nevynořil s pixlou nutely. Když to Chris viděl, zvědavě nadzvedl jedno obočí. “To hodláš celý sníst?” zeptal se rozverně.
“Jo, a můžeš za to ty!” nafoukl chlapec uraženě tváře a zalovil v příborníku pro nůž a společně se dvěma rohlíkama a lžící to vše odnesl ke stolu, kde se usadil naproti Chrisovi, který se na svém místě pohodlně uvelebil a sledoval, jak si Eliot na rohlíky maže hustou vrstvu čokolády.
Když si Eliot ukousl první sousto, dostal Chris šílený nápad a když si chlapec zrovinka nedával pozor na to, co se děje kolem něj, jak se rozplíval nad chutí čokolády, natáhl Chris ruku a druhý rohlík mu sebral a s chutí se do něj zakousl.
Eliot si toho všiml až po nějáké chvíli a to už byl ukradený rohlík skoro snědený.
“Héj!” vyjekl. “To je moje!”
“To bylo tvoje,” opravil ho s klidem Chris a olízl si z prstů poslední zbytky čokolády.
“Seš zlej!” založil si chlapec ruce na hrudi a vysunul spodní ret.
Chris se jenom rozesmál a zvedl se od stolu. Postavil hrnek do dřezu a prošek kolem Eliota ke dveřím ven z kuchyně. Když procházel kolem, řekl: “Pokud chceš vidět tu druhou věc, kterou jsem včera našel, budu u sebe v pokoji,” rozcuchal Eliotovy vlasy a ležérním krokem vyšel z kuchyně.
Po schodech zamířil nahoru a do pokoje, který obýval. Přešel k posteli, kde se katana stále povalovala a vzal ji do ruky. Vytáhl ji z pochvy a využil toho, že má tak velký pokoj, a pozkoušel pár cvičných výpadů. Spokojeně se usmál, když zjistil, že to vypadá, že nic z toho, co uměl, nezapomněl. Zarazil se, když uslyšel zaklepání na dveře. Bleskově katanu ukryl tak, aby ji chlapec nemohl hned zahlédnout a teprve pak zavolal: “Dále.”
Eliot vstoupil a očima těkal po místnosti, jako kdyby měl zahlédnout tu záhadnou věc, jak leží někde na poličce.
“Nehledej, nenajdeš,” ušklíbl se Chris, který si toho všiml. Sám pak sáhl pod pokrývku, kde katanu narychlo ukryl, a podal ji Eliotovi. Ten okamžitě natáhl ruce a po zbrani chňapl.
“Úžasné,” vydechl.
“Co si o tom myslíš?“ zeptal se Chris, když se mladší chlapec vynadíval.
“Je krásná, jen nechápu, co dělala na půdě.“
“A to není všechno,“ řekl Chris.
“Co ještě?“
Chris mu tedy ukázal rytinu, která na kataně byla.
“Tak to teď už vůbec nechápu...“ zabručel Eliot.
“Jsme dva,“ povzdechl si Chris. “Mám ale takový pocit, že to všechno souvisí s těma zamčenýma dveřma ve sklepě.“
“Myslíš, že když najdem ten klíč, najdem i nějáký vysvětlení?“
“Možná. Za pokus to stojí, nemyslíš?“ nadhodil Chris.
“Ok, tak kde začnem?“
“Buď přímo ve sklepě, nebo na půdě. Připadá mi, že to jsou jediný místa, kde by ten klíč mohl být.“
“Tak na půdě. A vem s sebou tu figurku,“ rozhodl Eliot.
“A co katana?“ zeptal se Chris.
“Tu si vezmu já,“ prohlásil mladší chlapec.
“A umíš s ní vůbec zacházet?“ neodpustil si Chris rýpanec.
“Samozřejmě. Patrně to nevíš, ale učil jsem se s katanou zacházet od čtyř let.“
“Ok, tak to toho patrně umíš víc, než já.“ Chris se rozhodl, že se nebude hádat. Navíc, pokud černovlásek mluvil pravdu, tak toho opravdu uměl víc.
Vyšli z Chrisova pokoje a vydali se chodbou a pak po schodech nahoru, až se konečně dostali na půdu. Jako již předtím, Chris opět pootevíral všechny okna, aby aspoň něco viděli, protože tam jinak byla poměrně tma.
“Já nalevo a ty napravo?“ nadhodil Eliot.
“Jo, to by šlo. Pokud něco najdeme, tak křikneme.“ souhlasil Chris a vydal se vpravo a začal systematicky prohledávat bednu po bedně a truhlu po truhle. Eliot následoval jeho příkladu a začal dělat to samé akorát na levé straně.
Bednu po bedně, krabici po krabici prohledávali ti dva půdu. Nejprve nemohli nic najít, jen staré harampádí. Nakonec se na ně ale usmálo štěstí a oba součastně vykřikli: “Něco mám!“
Chris uvažoval, jestli Eliot našel ten klíč, protože on sám jej nenašel. Místo toho našel jednu zajímavou knížečku. Vypadalo to, že je stará nejméně tisíciletí. Hodně potrhaná a téměř nečitelná. To, co se z ní ale vyčíst dalo, napovídalo, že by mohla být o tom, co se rozkládá za těma zamčenýma dveřma. Proto se Chris rozhodl, že by se jim mohla hodit.
Vydal se teda se svým úlovkem směrem ke schodům z půdy a tam se setkal s Eliotem, který vítězoslavně držel zaprášený železný klíč.
“Takže ho máš,“ usmál se Chris.
“Jo, mám,“ kývnul Eliot. “A co máš ty?“
“Nějákou starou kroniku. Ale tady v tom světle se to nedá skoro vůbec rozluštit. Z toho mála, co se mi rozluštit povedlo, to vypadá, že by to mohlo vypovídat o tom, co je za těma dveřma.
“Tak si na to půjdem posvítit,“ rozhodl Eliot a zamířil dolů a potom směr Chrisův pokoj.
