Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Meč Titánů

Sirnix kráčel temnou chodbou. Kráčel dlouho. Chodba byla až podivně dlouhá... Ale paknajednou stanul v jeskyni, kde to vypadalo jako v lese, akorát se stropem. To Sirnixe udivilo. A navíc, bylo tam světlo. Ne jako ve dne, ale takové stříbřité, jakoby měsíc v úplňku...
Sirnix šel dál a za chvíli stnaul na pasece vprostřed toho tajemného lesa v jeskyni. Paseka byla zalita měsíčním svitem a uprostřed stál podstavec s mečem...
Sirnix dlouhou chvíli hleděl na meč jako u vytržení a nemohl se pohnout. Pak se ale vzpamatoval a vykročil k meči.
Najednou se mu ale postavil do cesty modrý, jakoby naplněný měsíčním svitem, hřebec...
"A co zas má kruci bejt tohleto...?" nadával Sirnix.
"Mé jméno je Blaze a jsem spojen s tímto mečem a tedy i s tím, komu je souzen. Pokud si jdeš pro meč, musíš s sebou vzít i mě."
Sirnix se na dlouho zamyslel a potom pronesl: "Tak dobrá, vezmu i tebe."
"Výborně." pronesl Blaze a upřel na Sirnixe své zářivé moudré oči.
Sirnix tedy vykročil k meči. Jak se blížil, začalo se ochlazovat a když se dostal až k meči, bylo mu už pěkně zima. Rychle sáhl po meči, vytáhl jej z kamene, aniž zaregistroval pohyb u stropu, a chtěl se odstat pryč, když se ze stropu jeskyně náhle snesly přízraky. Bylo jich nejmíň deset.
Všecny zaútočily na Sirnixe, který se začal ohánět mečem Titánů. Z meče začaly při prvním úderu šlehat blesky. Do bitvy se zapojil také Blaze.
Ten kolem sebe kopal a kousal a z očí mu šlehaly stejný blesky, jako šlehaly z meče. Bitva trvala sotva tři minuty...
Po skončení bitvy se Sirnix a Blaze vydali chodbou zpět k ostatním. Tentokrát cesta Sirnixovi připadala mnohem kratší... A opravdu kratší byla. Když se dostali z chodby, zjistil Sirnix, že jsou úplně jinde, než odkud vyrazil...
Před nimi se rozprostíral sice také hrad, ale úplně jiný a byl pokrytý sněhem.
Sirnix zíral zmateně na hrad a nevěděl, co se to stalo... Pohlédl na Blaze a zeptal se ho: "Kde to jsme?"
Blaze ale neodpověděl. Jakmile vyšli z chodby, ztratil totiž schopnost mluvit. Sirnix se rozhodl, že se v hradu zeptá, kde to vlastně je. Vykročil tedy k němu doufaje, že je stále v Patagonii.
Zabušil pěstí na bránu a ta se okamžitě otevřela. Za ní stála mladičká dívka.
"Dobrý den." pozdravila.
"Nevíš, kde to jsem?" zeptal se jí Sirnix.
"V Patagonii." odpověděla dívka.
"A v jaké části? Kterým směrem je hradní zřícenina?" vyptával se Sirnix dál.
"Tohle byla zřícenina, před dvěma týdny se tu dokončily opravy." odpověděla dívka.
A pak to Sirnixovi došlo. Není někde jinde, je v budoucnosti.
"Nejsou tu náhodou dvě dívky, mladík a drak?" otázal se ještě.
"Byli tu. Mimochodem, jmenuji se Amy. Nějákou dobu, konkrétně rok..."
"Rok!" zděsil se Sirnix.
"...jsem je hostila." dokončila Amy.
"A kam šli?" ptal se Sirnix.
"Odpluli po moři do Tristarie. Mluvili o nějákém Sirnixovi. Nejsi to ty?" zakončila Amy otázkou.
"Ano, ale..." Sirnix byl přerušen.
"Můžeš se za nimi vydat. Odpluli teprve před týdnem. Pomohu ti je hledat." pravila Amy.
"Dobrá." souhlasil Sirnix.
Následujícího rána vypluli na moře na nejrychlejší lodi. Byla t Amyina soukromá.

 
Amy a Sirnix se plavili skoro týden, ale vyplatilo se to. Na úsvitu sedmého dne uviděli na obzoru loď. Amy ji okamžitě poznala i přes to, že byla ještě hrozně daleko.
"To jsou oni." řekla.
"Máme šanci je dohnat?" zeptal se Sirnix.
"Když se to vezme kolem a kolem, tak bych řekla, že docela velkou." odpověděla Amy.
Plavili se tedy dál. Dalších sedm dní se k ostatním pomalu přibližovali. Osmý den se na obzoru oběvila Tristaria. A uviděli, že druhá loď už přistává. Plavili se ještě zhruba půl dne, když přistáli také.
Vystoupili na břeh a Amy řekla kapitánovi, aby se s lodí a posádkou vrátili zpět do Patagonie.
"Jdou pěšky. Doženeme je." řekl Sirnix.
"Toť fakt. Máme Blaze." souhlasila Amy.
Nasedli tedy a vyrazili za přáteli.

 
Jeli tryskem necelých šest hodin, když dohnali své druhy. Ti se ohlédli a nevěřili svým očím. Sirnix seskočil z Blaze a za ním Amy.
Karol to nevydržela a vrhla se Sirnixovi kolem krku. Ten ji obejmul a zašeptal jí do ucha: "Miluju tě. Myslel jsem, že jsem tě ztratil..."
Chvíli tam jen tak stáli, když si Meridon začal prohlížet Amy.
"Tu znám..." brumlal si pod fousy.
"Samozřejmě, že mě znáš, viděli jsme se v Patagonii. Dala jsem vám loď."
"No jo." vzpoměl si Meridon.
Ještě chvíli si povídali a pak vyrazili dál.

 
Už jich bylo pět. Jak tak šli, začalo se stmívat a oni se zrovna nacházeli ve skalách. Šli ještě kousek, když narazili na jakousi temnou věž.
Rozhodli se, že zjistí, kdo v té věži žije. Šli tedy blíže. Na první pohled vypadala věž neobydlená a létali kolem netopýři. Ale když se podívali pozorněji, všimli si jistých náznaků, které poukazovaly na to, že věž je, nebo byla ještě nonedávna, obydlená. Chvíli si věž prohlíželi a pak zabušil Meridon pěstí na bránu.
Nikdo se neozval, tak to zkusil znovu a silněji. Jak ale zabouchal silněji, dveře se rozpadly na prach.
Nikdo tam nečekal, aby je zapích kudlou, tak těch pět vešlo. Vystoupali po schodech nahoru, do ložnice, ale tam spatřili na posteli ležet kostru.
To je odradilo od toho, aby ve věži nocovali. Rozhodli se, že budou pokračovat i v noci. Adrienin drak Elbait lovil večeři, takže s ním v případě boje nemohli počítat. Ale i přes tuhle skutečnost se vydali dál na cestu.
Jak tak šli dál, zpozorovali na nedaleké skále nějákou postavu. Byla nakročená jakoby chtěla střílet z luku. A takyže jo. Byla to oživlá kostra, která byla poddaná temného lorda Borgua.
Karol neváhala a jelikož už byla docela šikovná, tak se jí ve vlka povedlo proměnit velice rychle. Těsně předtím, než se proměnila a tím pádem ztratila schopnost mluvit, křikla: "Kryjte mě!"
Potom vyběhla a utíkala ke kostře. Meridon, který byl šikovný lukostřelec, neváhal a začal po kostře střílet. Ale zasáhnout kostru bylo hodně hodně těžké. Ba téměř nemožné. Proto se do toho vložila Adrien, která se učila kouzlit. Její ohnivá střela sice nebyla perfektní, ale získala Karol čas na to, aby se dostala až ke kostře.
Karol se potom na kostru vrhla a rozsápala ji na jednotlivé kousky. Pak se proměnila zpět v člověka a spolu s ostatními se vydala dál. Všichni byli ostražití a čekali, co je čeká na cestě k jezeru Smrti...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář