Adrien
Postava na koni se blížila a vypadala nebezpečně. Užuž se schylovalo k tomu, že se pustí do boje s Meridonem a Sirnixem, když Karol najednou z části ovládly vlčí pudy. Vrhla se na postavu, ale místo toho, aby se ji pokusila rozsápat na kusy, strhla jí brnění.
Pak se ukázalo, že pod brněním se skrývala dívka v jejich věku. Na krku měla záhadný amulet.
"Vyzařuje z něj nějáké kouzlo." řekl Meridon.
Po dohodě dívce Amulet sundali a zničili ho. Dívce zasvítily oči a pak upadla do bezvědomí.
Druhého rána se Karol probudila velmi brzy, neznámá dívka, kterou včera pro jistotu přivázali ke stromu, již byla také vzhůru. Karol se rozhodla zariskovat a sedla si vedle ní s miskou studeného králičího masa ze včerejší večeře.
"Máš hlad?" zeptala se neznámé.
"Mám, co se vlastně stalo? A kde to jsem? Co je s mou rodinou?" ptala se dívka a vrhla se na maso jako divoké zvíře.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se Karol.
"Adrien." odpověděla, "Žili jsme s rodinou v malé vesnici na východ od hor, pamatuju si, že jsem slavila čtrnácté narozeniny a pak se ozvala hrozná rána... Nic jiného si nepamatuju." vypověděla Adrien svůj příběh Karol.
Pak Karol vzala nůž a přeřezala Adrienina pouta.
"Jsi volná." řekla.
"Kam vůbec máte namířeno?" zeptala se Adrien.
"Do hor Osudu." odpovědl Sirnix, který se vynořil za nimy.
"Hledáme poslední dračí vejce." vysvětlil meridon, který se zjevl za Sirnixem.
"Když najdeme dračí vejce a posléze dračí dívku, máme větší šanci porazit Borgua." pokračovala Karol.
Adrien se zamračila: "Hory Osudu... Ale odtamtud se zatím prakticky nikdo nevrátil. Nikdo krom mě. Jako malá jsem tam často chodila a to i přes to, že mi to rodiče zakázali. Jestli se tam nechcete ztratit, budete potřebovat průvodce..."
"A ty bys chtěla jít s námi, nemám pravdu?" zeptal se Meridon.
"Ano, to bych chtěla." přisvědčila Adrien.
"Dobrá, můžeš, ale musíš jet na koni s Karol, protože ten tvůj utekl." řekl Sirnix.
"Tak jo." řekly obě dívky součastně.
A tak vyrazili. Jeli ještě sedm dní a na úsvitu osmého stanuli na úpatí hor Osudu.
Po úmorném stoupání se jezdci dostali k rozlehlé jeskyni na vrcholku hor. Sesedli z koní a nechali je stát venku. Pak obezřetně vkročili do jeskyně.
Tam se jim naskytl zvláštní pohled. V jeskyni bylo hnízdo a v něm pět různých vajec. Vedle hnízda byl kamenný stůl a na něm přesípací hodiny a svitek pergamenu.
Po nekonečně dlouhém čekání se Adrien odhodlala přesoupit ke stolu. Rozložila pergamen a začala nahlas číst:
"Pět vajec, však jen jedno draší je.
Špatně li vyvolíš, octneš se v černém hrobě.
Co skrývá jedno z nich,
je pouze jed a vzdych.
Další dvě jsou z kyseliny,
zabijí tě do vteřiny.
Čtvrté je jen iluze,
zmizí a nic z toho nebude.
Sáhneš li po více, než po tom jediném,
věz, že tebe, ani tvé druhy smrt nemine.
Máš hodinu, jen krátký čas,
abys zvolil, co zvolit máš.
Nechceš li navěky zůstat tady,
čti pozorně: Dáme ti nějkáké rady:
Za prvé: I když jed se přiznat barvu bojí,
vždy vlevo od kyseliny stojí.
Za druhé. To první z prava i zleva tají
stejný obsah, byť odlišné se zdají.
Za třetí: I když se iluze s jedem mají rádi,
v tuhletu chvíli nejsou kamarádi."
Adrien dočetla a v tu chvíli se začaly přesípací hodiny sypat.
"A sakra!" zaklel Sirnix.
"Pusťte mě k tomu." zavelela Karol, kterou najendou vedla ruka osudu, nebo jí to tak alespoň připadalo.
Adrien jí podala pergamen a Karol si ho přečetla ještě několikrát. Poté přistoupila k hnízdu a začala si pro sebe mumlat a ukazovat na vejce.
"Mám to!" zavýskla za chvilku a odhodlaně sáhla pro velké zelené vejce, které spočívalo přímo uprostřed.
Ve chvíli, kdy se ho dotkla, se hodiny zastavily. V horní baňce zbylo jediné zrnko písku...
Náhle se zablesklo, ozvala se rána jak z děla a čtyři přátelé se ocitli na mýtině u starého hradu, byla noc a mýtinu obklopoval les. Karol stále držela vejce.
Čtyři přátelé před hradem dlouho rozvažovali, zda mají jít dál... Nakonec se rozhodli, že vejdou. S klepáním se neobtěžovali, neboť dveře byly pootevřené a navíc nepředpokládali, že by je v tuhle noční dobu vůbec někdo slyšel.
Vstoupili tedy. Ocitli se v temné hale.
"Už na vás čekám." ozval se hlas z nejtemnějšího kouta haly.
"Co jste zač?" zavolal do tmy Sirnix.
"Mé jméno není důležité." neznámý vystoupil ze stínů, "Ale můžete mi říkat Dracul."
Po chvíli pokračoval: "Jsem tu, abych vás naučil všechno potřebné, abych pomohl drakovi a abych tuhle," ukázal na Karol, "naučil dokonaleji ovládat její proměnu."
Když Dracul domluvil, nastalo na krátkou dobu ticho. Přerušil je až praskavý zvuk z Karoliných rukou.
"Jejda, někdo se asi chce představit..." zhodnotila situaci Adrien.
"Polož vejce na zem a ustup." řekl Dracul Karol.
Karol to udělala. Když ustoupila, nastal pořádný rachot. Skořápky lítaly všemi směry a občas šlehaly i jiskry. Pak vejce zahalil dým, teda vejce, spíše jeho pozůstatky a jeho obsah. Tohle všechno bylo doprovázeno strašným skřípotem.
Najednou se rozhostilo ticho a dým se rozplynul. V kruhu pozorovatelů stál malý roztomilý dráček.
"Ten je krásný!" zvolala Karol.
"Ano, ale pokud se oh dotkne někdo jiný, než dračí dívka, tak je po něm." prohlásil Dracul.
"Ale jak ji poznáme?" ptal se Sirnix.
Dracul si povzdechl: "Tak to nevím ani já."
Najednou Adrien, vedena nějákou vyšší mocí, vykročila k dráčkovi a vzala ho do náruče. A světe div se, nic se nestalo. Dráček se k Adrien lísal a nechtěl se odtrhnout.
Jen ještě jedna jediná věc, nad kterou se nikdo nepozastavil - Proroctví mluvila o draku, jenže, tohle byla dračice...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
