Kapitola 10 – Na hradě

Jenn spala. Najednou se jí ale do snu prodralo troubení trubek. Trhla sebou a posadila se. Zaposlouchala se do zvuku a pochopila, že to jsou stejné trubky, které s Adrien slyšely už předtím. Spala schoulená pod Elbaitiným křídlem a teď přešla k jejímu čumáku a drcla do něj. To dračici spolehlivě probudilo.

“Musíme zmizet,” řekla dívka, když byla Elbait konečně schopná vnímat.

“Co se děje?” zeptala se dračice.

“Nic, jenom jsem zase slyšela trubky toho Borgua, nebo jak se jmenoval,” oznámila Jenn sarkasticky.

“Začínáš mluvit jako Adrien,” oznámila Elbait. “Tak si naskoč.”

Dívka tedy poslechla, posbírala si věci a naskočila Elbait na hřbet. Ta se mohutným odrazem vznesla do vzduchu, zamávala křídly a vydala se najít bezpečnější místo, kde by mohly počkat, než se Adrien vrátí z toho druhého světa.

“Kam letíme?” zeptala se Jenn, když už byly ve vzduchu hodnou dobu.

“Na jediné místo, které tady v Patagonii znám,” odvětila Elbait a dál si hleděla cesty.

“A to je?” zeptala se Jenn.

“Zmínila se ti někdy Adrien, že už tady v minulosti byla?” zeptala se Elbait.

“Ano, prý odsud odnesla spolu se svými společníky Meč Titánů.”

“A ten se našel ve svatyni, která byla blízko jednoho hradu. A právě na ten hrad já teď mířím,” vysvětlila svůj plán Elbait.

“Aha,” hlesla Jenn. “A jak je to daleko?”

“Myslím, že tak den letu to bude,” odpověděla Elbait. “Počítej, že tam dorazíme zhruba za soumraku.”

Slunce zašlo za obzor a Jenn si mohla prohlédnout obrovitánský hrad rýsující se proti tmavnoucí obloze. Elbait se snesla na zem a Jenn jí seskočila ze zad.

“Co teď?” zeptala se dívka.

“Podíváme se, jestli v tom hradu někdo nezůstal, co ty na to?” nadhodila dračice.

“Tak dobře,” souhlasila Jenn a tasila svůj krátký mečík – jedinou zbraň, kterou vlastnila. Dobrá, ještě měla v botě ukrytý nůž, ale ten se sotva dal považovat za pořádnou zbraň...

Přešly s Elbait k bráně do hradu, která byla ohořelá a zčernalá a napůl vyvěšená z pantů. Vstoupily na nádvoří, kde se jim naskytl pohled na několik zmasakrovaných těl v ohořelých uniformách hradní stráže.

“To je hrůza!” fňukla Jenn, když se přesvědčila, že opravdu nikdo z nich nezůstal naživu.

“Ano, je, ale je krutá doba, takže musíme počítat s tím, že na smrt narazíme. A myslím, že to bude docela často,” odpověděla Elbait.

“Já vím, ale když...”

“Podíváme se dovnitř. Třeba budeme mít štěstí a někdo tam přežil,” nadhodila Elbait a namířila si to ke dveřím do samotného hradu.

Jenn ji poslušně následovala. Dveře byly tentokrát úplně fuč. Oheň je patrně strávil totálně. Vstoupily dovnitř do vstupní haly a rozhlédly se. Ze vstupní haly vedly obrovské schody a pak velké dveře do místnosti, která předtím mohla sloužit jako jídelna.

Potom tam byly ještě malé dveře, které buď vedly do části, kde žilo služebnictvo, nebo do žaláře. To bylo těžko odhadnutelné.

“Kudy teď?” zeptala se Jenn.

Já prozkoumám místa, kam se se svojí velikostí dostanu a ty se podíváš tam za ty malý dveře,” rozhodla Elbait.

“Sama?” vykulila oči dívka.

“Zvládneš to,” prohlásila dračice a vydala se do místnosti vedle.

“A nechala mě tady,” zabručela Jenn, když v místnosti zmizel i Elbaitin ocas.

Potom se ale rozhodla, že se tam přeci jenom podívá. Přešla ke zmíněným dveřím, mečík napřažený před sebou. Pomalu položila ruku na kliku a stiskla ji. Dveře příšerně zaskřípaly, ale pod jejím tlakem se nakonec otevřely a dívka vstoupila dovnitř.

Byla tam poměrně tma, takže viděla jen pár stop před sebe. Nedá se nic dělat, povzdechla si a pomalu postupovala dál. Po pár minutách chůze pustou chodbou narazila na schody, které směřovaly dolů. Opatrně se po nich vydala a začala sestupovat dolů do ještě větší temnoty, než jakou právě opustila.

Schody několikrát zatáčely, takže Jenn odhadovala, že bude tak dvě až tři patra pod zemí. A najednou byla zem rovná a ona se ocitla v chodbě, která byla lemovaná řadou zamřížovaných cel.

“Tak to vypadá, že jsem se dostala do vězení...” zašeptala si pro sebe.

“Je tam někdo?” ozval se slabý hlas odněkud zepředu, kam v tom mdlém světle, které tam vládlo, vůbec nedohlédla.

Jenn pevněji sevřela meč a pak zavolala: “Kdo je tam?”

“Král,” odpověděl jí hlas.

“Jaký král?” nedůvěřivě se optala dívka a pomaloučku postupovala vpřed.

“Král Patagonie,” odpověděl hlas.

“Myslíš, že ti uvěřím?” nadhodila dívka a dál se sunula podél cel. Do každé nahlédla, jestli hlas nevychází odtud, ale zatím na nikoho nenarazila.

“Uvěříš, až uvidíš,” odpověděl hlas.

“To posoudím já,” usadila Jenn neznámého a přidala do kroku, protože se jí zdálo, že hlas vycházel až odněkud ze předu.

Během chvilky došla do místa, kde chodba lemovaná celami byla přehrazena další zamřížovanou celou. Jenn k ní opatrně přistoupila a nahlédla dovnitř. Nic tam ale neviděla.

“Jsi tam?” zašeptala směrem do cely.

Chvíli se nic nedělo, ale potom se podél stěny připotácel v cárech oděný člověk. Jakmile došel až k mřížím, klesl na zem, jako by ho jeho nohy už nemohly udržet.

“Takže ty máš být král, jo?” pronesla Jenn tónem, který prozrazoval, že tomu ani za mák nevěří.

“Ano, tady je důkaz,” prohlásil a stáhl si z prstu ušmudlaný prsten, který pak prostrčil mezi mřížemi.

Jenn poklekla a sebrala ho, aby se na něj mohla podívat v tom málu světla, co dole bylo. I nadále ale na dotyčného mířila špičkou svého meče, jako by se bála, že by mohl ze své cely utéct a ublížit jí. Udělala pár kroků vzad a teprve potom sklonila svůj pohled na prsten.

Byl to pečetní prsten a byl na něm vyobrazen fénix. Znak Patagonie. Ovšem ani to Jenn nepřesvědčilo.

“Jak mám vědět, že jsi ten prsten neukradl?” nadhodila dívka.

“No, to asi vědět nemůžeš. Jediné, co ti v tomto ohledu mohu dát, je mé slovo,” řekl a opřel se čelem o mříže.

Jenn nadzvedla obočí.

“Jak ses sem vlastně dostal?” zeptala se. Když ho tam tak viděla zhrouceného sedět, něják se ho přestávala bát. Přidřepla si, aby měla oči ve stejné výši jako on a i když meč stále držela v ruce, sklonila jeho hrot, aby na vězně nemířil.

“To je na dlouhé vyprávění...” povzdechl si.

“Myslím, že času mám docela dost,” nadhodila dívka a z podřepu se přesunula do sedu, což bylo mnohem pohodlnější.

“Tak dobře,” začal vězeň. “Když přitáhla Borguova armáda, otec mi dal prsten a přikázal, aby mne zavřeli do nejzasší cely, kde mne nikdo hledat nebude. Všichni ostatní s démonem potom bojovali, slyšel jsem hluk a břnkot mečů. A pak bylo ticho. Hrobové ticho a já tu zůstal sám... To všechno se stalo před několika dny... Kdo vyhrál?” zeptal se.

“Na nádvoří je plno mrtvých, mají uniformy hradní stráže...” odpověděla potichu Jenn.

“Mrtví...” zašeptal mladík. “Všichni mrtví...”

“Je mi to líto,” zašeptala dívka, protáhla ruku mřížemi a pohladila ho po ruce. Pak ji něco napadlo. “Nevíš, kde je klíč?” zeptala se.

“Jaký klíč?” zvedl mladík zmateně oči, když se Jenn zničehonic postavila.

“Od tvé cely!” řekla vzrušeně.

“Nevím, odnesl ho jeden z vojáků, co mě sem zavřeli...” odpověděl.

“Tak to tu budeš muset ještě chvíli vydržet,” rozhodla Jenn a otočila se k odchodu. “Jdu jej najít!”

S temito slovy zamířila pryč od cely, zpět uličkou mezi celami a po schodech nahoru. Skrze dveře až do vstupní haly. Tam se zastavila a uvažovala, kde začít hledat. Jediné, co ji ale napadlo, bylo prohledat gardisty na nádvoří, takže přešla k oblouku, kde dříve bývaly dveře a vyhlédla ven. Živě si dokázala představit bitvu, která tady probíhala.

Zatřepala hlavou, aby takové myšlenky zaplašila a pak přešla k první a nejbližší mrtvole a začala jí chladně prohledávat kapsy.

“Co to děláš?” ozval se za ní Elbaitin hlas a když se otočila, mohla vidět, jak dračice schází po schodech ven ze vstupní síně.

“Hledám klíč od vězeňské cely,” zabrblala Jenn a přesunula se k další mrtvole.

“Na co něco takovýho prosimtě potřebuješ?” zakroutila Elbait nechápavě hlavou.

“Protože v jedné z cel je zamknutý potomek krále,” prohlásila s klidem Jenn a přešla k další mrtvole.

“Tak to hodně štěstí...” zabručela Elbait a složila se na dláždění. “Stejně to bude jenom nějáký šarlatán...”

“Myslím, že není,” prohlásila Jenn a přesunula se k dalšímu gadistovi. “A taky bys mi mohla pomoct...” zabručela. Elbait nadzdvihla obočí a Jenn rychle pokračovala: “Nebo radši ne, po tvém zásahu už bych nenašla vůbec nic.”

“Dobrá volba,” zívla dračice a položila si hlavu na přední pracky.

“Typický...” povzdechla si Jenn, ale pak strnula, protože v kapse gardisty, kterého právě prohledávala, narazila na kovový předmět. Rychle jej vytáhla a podívala se, co to objevila. Když zjistila, že je to klíč, zajásala.

“Máme to!” zakřičela a probudila tak Elbait, která už stihla usnout.

“Co řveš?” zabručela ta. “Přišel snad konec světa?”

“Ne, našla jsem ten klíč!” kopla ji Jenn naštvaně do ocasu a zamířila zpět do vězení. Sestoupala po schodech dolů a prošla mezi celami, až stanula u té poslední, kde se stále u mříže krčil ten mladík. A v tu chvíli Jenn napadlo, že vlastně ani nezná jeho jméno.

S klíčem bezpečně v ruce přidřepla před ním a zeptala se: “Jak se vlastně jmenuješ?”

Zvedl k ní obličej a usmál se. “Siver,” pronesl tichým hlasem.

Jenn se postavila, zasunula klíč do zámku, otočila jím a pak celu otevřela. Vstoupila dovnitř a natáhla k němu ruku. “Tak pojď Sivere, svoboda čeká,” usmála se.

Mladík se její nabízené ruky chytil a nechal se vytáhnout na nohy, které ho ale málem zradily. A kdyby ho Jenn nezachytila, zase by spadl. Podepřela ho a společně se vydali pryč z vězení a po schodech nahoru do vstupní síně hradu. A potom ven, kde spala Elbait.