Kapitola 9 – Démon ticha

Adrien dopadla a když se trochu vzpamatovala, rozhlédla se kolem sebe. Byla v podzimním lese. Všude na zemi se povalovalo spadané listí a okolo se vypínaly stromy. Na většině z nich již žádné listí nezbylo. Ale to bylo jediné, co bylo k vidění. A také bylo ticho. Naprosté ticho, až strašidelné. Jediné zvuky, které bylo slyšet, byl Adrienin dech a tlukot jejího srdce.

Adrien to ale v tuhle chvíli moc nezajímalo. Místo toho ji zajímalo, co je tohle za místo. Rozhodla se, že se vydá na průzkum. Z mýtinky, na které přistála, vedla jedna jediná cesta a tak se vydala po ní.

Cesta vedla pořád rovně, ale zatím nebylo vůbec jasné, kam. Adrien kráčela již nesmírně dlouho a ticho, které ji obklopovalo, na ni začalo doléhat a začalo ji to deptat.

„To tady vážně nikdo není?!“ vykřikla jen tak do prázdna, ani nečekala žádnou odpověď. Nicméně, té se jí dostalo. V podobě větru, který jí prohrábl hlasy.

Adrien okamžitě sjela ruka k jílci meče, pak jí ale došlo, že větru by asi mečem moc neublížila, proto vytvořila jiný meč. Kouzelný, který sršel bleskem a ohněm. Pak se zaposlouchala do větru, který kolem ní nepřestával proudit.

Svistot, který proudění větru vyvolávalo, zformuloval slova: „Větrný král, v oblacích stál. Ticho a klid, tak to má být. V chrámu z mramoru, Démon ticha dlí. Kde hledat dál, to jen on ví.“

Co má tohle znamenat? Uvažovala Adrien. Pak jí ale na mysl přišla říkanka, která ji sem dovedla. A souvislost se přímo nabízela.

„Je to snad další část hádanky?“ zavolala do větru.

Jenže žádná odpověď tentokrát nepřišla. Adrien již chtěla pokračovat v cestě, ale zastavilo ji další zavátí větru. Přivál jí do ruky kousek papírku. Podívala se na něj a jak předpokládala, byla na něm napsaná říkanka, kterou jí řekl vítr. A na druhé straně byla další část mapy.

Dobře, tak tomu budeme věřit a budeme se tím řídit.

Adrien vykročila dál po cestě a obezřetně se rozhlížela. Nechtěla, aby ji něco překvapilo a také nechtěla nic přehlédnout. Nebála se, že by něco přeslechla. Její uši byly mnohem citlivější na zvuk, než uši normálního člověka. Co také čekat od Dračí lady. A navíc, poté, co vítr utichl, bylo opět nehorázné ticho.

>>>*♥♥♥*<<<

Jenn sledovala Adrien, jak se noří do víru a viděla i záblesk světla, když ji pohltil. Jakmile světlo pohaslo, vír, který byl do té doby rozbouřený, se uklidnil.

„Tak, a co bude teď?“ obrátila se Jenn an Elbait, která právě přistála vedle ní.

„Teď počkáme, než se Adrien vrátí. Je docela možné, že to bude na jiném místě, ale to by neměl být problém. Dokážu ji lokalizovat, jakmile se vrátí na tento svět.“ odpověděla Elbait.

„Co myslíš tím „na tento svět“? Zeptala se Jenn.

„Tím myslím, že necítím její přítomnost. A to se může stát jen za dvou okolností. První je, že by byla mrtvá, ale tomu nevěřím. Druhá možnost je, že je v jiném světě, v nějáké jiné dimenzi. A popravdě, myslím si, že je to pravděpodobnější. Jak říkám, nevěřím tomu, že by byla mrtvá.“ vysvětlila Elbait.

„Dobrá, tak počkáme. A jelikož jsi řekla, že není jisté, kde se oběví, až se vrátí, tak můžeme docela dobře čekat tady.“ ozmámila Jenn a posadila se na skálu.

>>>*♥♥♥*<<<

Před Adrien se tyčil chrám, který byl, jak zjistila po menší obhlídce, celý celičký z mramoru. To vypadalo slibně, protože přesně o takovém se mluvilo v říkačce, kteoru jí sdělil vítr.

Chrám měl jednu zvláštnost. Stál na vysoké hoře. Hora byla tak vysoká, že se vypínala až nad oblaka. A když Adrien pohlédla dolů, mohla mraky vidět, jak se mezi sebou prolínají a zakrývají zemi tam dole.

„No, když tu budu stát, tak ničeho nedocílím.“ řekla si Adrien a vykročla ke vchodu do chrámu.

Na prahu chvilku zaváhala, ale nakonec odhodlaně vstoupila dovnitř.

Uvnitř chrámu byla tma a hrobové ticho, ostatně, jako všude v tomhle podivném mlčenlivém světě. Adrien se, kráčejíc vpřed, rozhlížela kolem sebe. Pravdou ale bylo, že i přes svoji schopnost dračích očí, viděla jen velmi málo. Skoro ani neviděla okolní zdi.

Najednou se před Adrien vynořil obrovský oltář. Byl tak vysoký, že musela zaklonit hlavu, aby dohlédla na vrchol. Ovšem to, co nahoře uviděla, ji dost udivilo. Seděl tam totiž rohatý démonek, který se šibalsky tlemil.

„Co jsi zač?“ křikla Adrien, v ruce meč, ze kterého sršely blesky, protože ho nabila kouzlem.

„Zkus hádat.“ křiklo to stvoření nazpátek a dál se tlemilo.

Adrien opět vytanula na mysli říkanka, kterou jí pošeptal vítr: Větrný král, v oblacích stál. Ticho a klid, tak to má být. V chrámu z mramoru, Démon ticha dlí. Kde hledat dál, to jen on ví.

„Jsi démon ticha?“ zkusila to.

„Bingo!“ zajásalo stvoření a seskočilo před Adrien.

Ta instinktivně ustoupila. Démonkovi to ale nedalo a s potutelným úsměvem se znovu přiblížil. Adrien se zamračila a jednoduchým saltem démonka přeskočila a přistála mu za zády. To se ale démonkovi nelíbílo, rychle ji oběhl, postavil se jí do cesty a pravil: „To není fér, ty podvádíš...“ Pak se uraženě otočil a dělal, že je mu všechno jedno.

Adrien to brzy nevydržela a začala se nahlas smát. Její zvonivý smých se v ozvěnách odrážel od vzdálených stěn obrovského chrámu. A to už démonek nevydržel trucovat a obrátil se zpět k Adrien. Ve stejnou chvíli Adrien něco došlo.

„Není ten chrám náhodou trochu velký na tak malýho raracha?“ zeptala se.

„No,“ démonek posmutněl, „já vlastně nejsem pravý Démon Ticha, já za něj jenom zaskakuju v době jeho nepřítomnosti.“

„A kam se poděl?“

„Upadl do spánku a nikdo ho není schopný probudit...“ postýskl si malý démonek.

“Jakto, že ho nikdo nemůže probudit?” zeptala se Adrien.

“Proto, že větrný král jej drží pod zámkem ve svém oblačném zámku...”

“A dá se předpokládat, že se o to ještě nikdo nepokusil, že,” sarkasticky poznamenala Adrien. “Protože někdo se rozhodl, že je pěknej srab, což?”

“Já za to ale nemžu!” prskal démonek.

“Můžeš, protože nikdy nevíš, jak si silný, dokud to nezkusíš!” zavrčela Adrien. “A teď půjdeš se mnou a pravého Démona ticha zachráníme.”

“Ale já...” chtěl démonek protestovat, nicméně se mu to nepovedlo. Adrien ho totiž drapla a táhla někam pryč.

“Kudy?” zeptala se, když stanuli pod horou, na které chrám stál.

“Tamtudy,” ukázal démonek neochotně do jednoho směru.

“A jak se jmenuješ” chtěla ještě vědět Adrien.

“Můžeš mi říkat Zeki,” zazubil se démonek a poskakoval po cestě před Adrien.

Potom nějákou dobu pokračovali v tichosti. Netrvalo dlouho a Zeki je dovedl na rozcestí, kde se cesta, po níž šli, větvila na pět dalších.

“A teď?” zeptala se Adrien.

“Nevím...” rozhlížel se Zeki bezradně kolem sebe.

“Jakto?” nadhodila Adrien. “Myslela jsem, že tu cestu znáš...”

“Ano, ale když jsem tu byl naposledy, byly tu cesty jenom dvě...” zakvílel Zeki.

“A které to byly?” zeptala se Adrien, která tušila, že se je asi někdo snaží svést z cesty.

“Jedna přímo doprava a druhá doleva...” odpověděl démonek sklíčeně.

“A která z nich byla ta správná?”

“Ta doleva,” přiznal Zeki.

Na to se Adrien otočila doleva a vykročila mezi stromy. Do míst, kde ani žádná cesta nebyla.

“Co děláš?” vykvikl démonek.

“Jdu doleva,” odpověděla Adrien. “Říkals, že správná cesta byla doleva, tak jdu tam, kudy má ta cesta vést.”

“Ale tam žádná cesta není!” kvílel Zeki dál.

“Někdy se člověk musí spoléhat na to, co mu říká instinkt,” nadhodila Adrien a kráčela dál. Ani se neohlédla, jestli jde Zeki za ní.

Ale on šel. Bál se, že když za ní nepůjde, opět zůstane zcela sám a on neměl samotu rád. Nikdy se nechtěl stát dědicem Démona Ticha, ale problém byl v tom, že se ho nikdo neptal... Popoběhl a stanul dívce opět po boku a najednou si uvědomil, že ani nezná její jméno.

“Jak se jmenuješ?” zeptal se jí tedy.

“Adrien,” odvětila dívka a dál kráčela směrem, kde tušila cíl své cesty.

Šli dál a les kolem nich houstl.

“To se mi nelíbí,” zakňučel Zeki.

“Opravdu nevím, čeho se bojíš,” zabručela Adrien. “Je to jenom les.”

“Právě, že to není jenom les...” kvikl Zeki.

“A co to teda je?” zeptala se se zájmem Adrien a otočila se na démonka.

“Jsou to zakletí lidé!” zakvílel.

“Lidé?” podivila se Adrien.

“Přesněji démoni, obyvatelé tohoto tichého světa!” vysvětloval Zeki. “Společně se zmizením Démona ticha se ticho rozneslo do celé země. Dokud se nevrátí do chrámu, spící démoni se nikdy neprobudí!”

“O důvod víc, proč se setkat s Větrným králem!” zavelela Adrien a vykročila dál.

“Ale co když jdeme špatně?” zeptal se Zeki.

“Myslím, že ne,” a na důkaz jejích slov se prostředí kolem nich zvlnilo a rozostřilo. A když se opět zaostřilo a oni byli schopní rozeznat své okolí, zjistili, že stojí na cestě.

A před nimi se zvedala pěšinka, která nebyla ničím podepřena. Stoupala vzhůru. Až nad oblaka. A tam někde na ně čekal ve svém zámku Větrný král.