Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Obraz z minulosti

Pavouk ze sebe vydal skřípavý zvuk a pak se vydal k těm dvěma.
"Máme problém." prohlásil suše Larus.
"Oprava, máme velký problém." řekl Alexander a ukázal na několik dalších očí na mnoha různých místech těsně za hranicí viditelnosti.
"Ty seš tady doma, tak řekni, jsou hodně silní?" zeptal se Larus a očima upřeně sledoval pavouky, kteří se všichni začali až nebezpečně přibližovat.
"Bohužel..." přitakal Alexander.
"Tak to máme opravdu velký problém." sekl Larus mečem Titánů po nejbližším pavoukovi.
Zranil ho a ten na chvíli ucouvl, ale ne na dlouho a zanedlouho na Laruse dořážel s dvakrát větší odhodlaností.
"Zabíjí se strašně těžce, nejlepší způsob je usekat jim nohy." doporučil Alexander a vlastním mečem dvě usekl pavoukovi, který na něho začal dorážet až moc dotěrným způsobem.

 
Pavoudi kolem dvou mladých mužů uzavřeli kruh. Několik pavouků se jen svíjelo na zemi bez nohou, ale stále přicházeli další, takže sanžení bylo téměř bez efektu.
Larus se rozmáchl mečem a dobře mířenou ranou nejbližšímu pavoukovi místo nohou uťal hlavu. Ten padl mrtvý na zem, ale na jeho místo nalezli dva další a pustili se do boje.
"Utínej jim hlavy." křikl Larus na Alexandera, "Je to rychlejší, než nohy."
A tak oba začali utínat hlavy. Ušetřilo jim to nějáké to seknutí, ale začínali na sobě pociťovat únavu.

 
Souboj už trval téměř hodinu a Alexander s Larusem už chytali nemálo škrábanců a mělkých ran.
"Takhle to dál nepůjde!" zavolal Larus a pak začal pronášet nějáká nesrozumitelná slova.
Chvíli nato, co zmlkl, se meč Titánů rozzářil azurovým světlem a začal jiskřit energií. Energie se rozlila do všech stran a poavouci začali padat mrtví na zem.
"A to je zase co?" zakřičel Alexander.
"To je zvláštní schopnost toho meče." odpověděl Larus, "Ale problém je v tom, že ji nemůžu použít, dokud na tom meči není dostatek krve."
"A já se divil, proč si to nepoužil hned..." zabručel si pro sebe Alexander.

 
Pavouci byli mrtví a hrdinové pokračovali v cestě pod Alexanderovým vedením.
"Doufám, že na další nenarazíme." odplivl si znechuceně Larus.
"Radši doufej, že nenarazíme na gorgony." doporučil Alexander.
"A to už proč?" dopálil se Larus, "Co je na těch zase divnýho? A né, že se to zase dozvím, až s nima budeme bojovat!"
"Tak v tom případě bys měl vědět, že pokud se napijí krve elfa, člověka, nebo upíra, jsou schopni vraždit pohledem." rýpnul Alexander Laruse loktem, "Ale jsou schopný to použít jenom při očním kontaktu s obětí." dodal, když viděl Larusův výraz v obličeji.
"Aspoň že tak." oddychl si Larus, "Nevím, co bysme dělali, kdyby mohli vraždit jen tím, že se na nás podívají."
Dál pokračovali mlčky a obezřetně se rozhlíželi kolem sebe.

 
Krajina se pozvolna začala měnit. Stromy prořídly a les vystřídala skalnatá pustina. Oba mladíci se rozhlíželi a nelíbilo se jim, že jdou proláklinou, do které je shora vidět. Mohl na ně kdykoli kdokoli zaútočit.
Zabočili za roh a spatřili jeskyni. Rozhodli se vstoupit a přenocovat. Jakmile se Larus po jeskyni rozhlédl, vytanula mu na mysli velice dávná vzpomínka...

 
Dívka s vlasy černými jako noc přistoupila ke kamennému stolu, na kterém ležel pergamen a přesýpací hodiny. Vzala pergamen a nahlas ho přečetla. Potom se otočila ke svým třem společníkům a zatvářila se zoufale.
"Tohle nevyřeším." řekla a podívala se na přesýpací hodiny, které začaly přesípat.
Vzadu za stolem leželo pět vajec.
Dívka s blonďatými vlasy k ní přistoupila a vzala jí pergamen. Začala číst a přitom si něco mumlala.
Nakonec sáhla pro jedno vejce a pak celá scéna zmizela.

 
"Héééj, vnímáš?" zamával někdo Larusovi rukou před obličejem.
"Jo, proč?" odpověděl Larus.
"Protože jsi měl v obličeji až podezřele přitroublý výraz." ušklíbnul se Alexander.
"Ne, byla to vzpomínka." opravil ho Larus, "Kdysi jsem tu byl, vidíš ten kamenný stůl a ty střepy? Tak to byly přesýpací hodiny."
"Cože?" nechápal Alexander.
Ale Larus nevnímal. Přešel ke kamennému stolu, který byl již mírně schátralý. Ale stále ještě stál. Jen hodiny se rozbily. Ale něco zůstalo až strašidelně nezměněné - Na stole stále ležel onen pergamen a vzadu bylo ne čtyři, ale pět vajec. Jako tehdy.
Mohlo by snad...zamyslel se Larus a natáhl ruku pro pergamen.
"Co to děláš?" zeptal se Alexander a chytil ho za zápěstí, "Může to být nebezpečné."
"Není to nebezpečné, už jsem to absolvoval." odpověděl Larus a setřásl ruku svého společníka.
Pak sebral pergamen a rozevřel ho. Pohlédl na první řádek a to, co spatřil, mu úplně vyrazilo dech - Text na pergamenu byl ten samý, jako tehdy před patnácti lety.
"To není možné..." zašeptal Larus, "Takže i to vejce bude to samé, ale je vůbec možné, aby tu byl další drak...?"
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář