Doupě zvrhlíka

Mai scházela po schodech do sklepa. Na posledním schodě se zastavila a zmáčkla jistý kámen ve zdi. Ozvalo se zadunění a vzápětí se otevřely tajné dveře, které vedly do místnosti vedle sklepa. Vstoupila dovnitř a praštila do páky, kterou dveře zase zavřela. Měla docela špatnou náladu a vybíjela si ji na všem, co jí přišlo po druku. Přešla až do zadní části, kde bylo honosné lůžko a na něm se rozvaloval kluk se zrzavými vlasy, ne o moc starší, než byla ona.
"Myslela jsem, že jsem ti říkala, abys zatím nechodil ven!" štěkla podrážděně.
"Ale když já se tak nudím..." vzdychl si dotyčný. "A jak pokračují přípravy?" zeptal se.
"Pracuje se na tom, ale je toho hodně a navíc, jak jsem řekla, Kait se probudil."
"No a? To si s ním neumíš poradit? Pečeť ho oslabila na nejvyšší možnou míru. Měl by být dost slabý i pro tebe," zavrčel zrzek a natáhl se pro sklenku whisky s ledem, která stála na stolku vedle postele a celou ji naráz vypil.
"To není celý. Je s ním ještě další," přoznala Mai.
"Jsi neschopná!" štěkl zrzek a třískl skleničkou o zem, až se rozprskla na milion střepů.
"Omlouvám se, ale jeho aura..." koktala Mai.
"Co je s ní?" zavrčel démon. "A přestaň se pořád vymlouvat. Jsi naprosto neschopná, asi si najdu někoho jiného..."
"Je čistě stříbrná..."
"Nemožný!" prohlásil zrzek nekompromisně a otočil se k Mai zády. Dával jí tím jasně najevo, že má odejít.
Mai tam ještě pár vteřin postála, ale pochopila, že další naléhání by nemělo smysl. A že by akorát mohlo vést k její vlastní zkáze. Otočila se tedy na patě a opustila tajnou místnost. Vydupala schody ze sklepa a potom ještě do patra. Zapadla do svého pokoje a nezapoměla za sebou pořádně třísknout dveřma.
"SAKRA TICHO BUĎ!" zařval z pracovny její otec. Sice už byl na výstupy své dcery zvyklý, ale vždycky se lekl, když takhle praštila dveřma, takže na ni vždycky zaječel. Ale spíš než zlostné pokárání to už byl takový jejich rituál.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait a Akira došli domů, kde na ně čekal lísteček od Isobel. Psala,  že opět musela do práce a že oběd mají v troubě. A nakonci lístečku byla drobným písmem připsaná poznámka, že na ledničce je připíchnutý seznam úkolů, které mají udělat. Pokud možno dovečera.
Akira se na ledničku podíval a tam visela hustě popsaná A4. Sundal ji a položil na stůl. Spolu s Kaitem se nad ni pak sklonili a četli. Byly tam pokyny jako například vyluxovat celý barák, dát prádlo do pračky, umýt chodbu, uklidit ve sklepě, kam už hodně dlouho nevkročila lidská noha. Ba ani ta démonická. A seznam pokračoval ještě mnoha dalšími úkony, úkoly a pracemi. A jedna byla horší, než ta druhá.
"Tak čím začnem?" zeptal se Kait.
"To je jedno," zabručel Akira.
"Docela se mi zamlouvá sklep. Možná tam najdeme něco zajímavého," nadhodil Kait.
Akira se zamyslel a pak přikývl. "Je to jediný úkol, který mi přijde zajímavý, takže s ním beztak klidně můžeme začít."
Oba hoši tedy přešli ke dveřím do sklepa a Kait zkusil kliku. Samozřejmě bylo zamčeno.
"A klíč je kde? Nevíš?" podíval se démon tázavě na Akiru.
"Ne, to fakt nevím..." zabručel Akira.
"Tak to vypadá, že buď tam nepůjdem, nebo budeme muset ty dveře vyrazit," vzdychl si Kait. "A přitom to vypadalo na docela dobrý dobrodružství..."
"A nebo tu chvilku počkáš, já si pro něco skočím a otevřu to," nadhodil Akira.
"Co?"
"To se dozvíš," mrkl chlapec a odpelášil do svého pokoje. Tam přešel k polici s knihami a vytáhl jednu, co se jako kniha jenom tvářila ale ve skutečnosti to byla tajná schránka, kteoru mu kdysi udělal dědeček. A taky vyrobil to, co bylo uvnitř. Akira ji otevřel a vyjmul paklíč ze stříbrné ocele. Ne nadarmo byl jeho děda nejlepším kovářem široko daleko. Sice uměleckým, ale když na to přišlo, uměl vyrobit i takové šikovné věcičky, jako byla ta, co teď držel Akira v ruce.
Rychle vrátil schránku zpět na místo a seběhl zpět za Kaitem. Sehnul se u klíčové dírky ve dveřích do sklepa a zasunul do ní paklíč, který si přinesl. Chvilku se potýkal se zámkem, ale nakonec to cvaklo a dveře se otevřely. Za nimi byla tma jako v pytli, ale od čeho byli oba minimálně polodémoni, že... Pro ně tam bylo jenom šero.
"Tak jdem?" nadhodil Kait.
"Jasně," souhlasil Akira a jako první se vydal tam dolů. Kait byl v těsném závěsu za ním.
Sestupovali po schodech, z nichž některé nevypadaly zrovna pevně. Nicméně, zdárně se dostali až dolů. Tam je přivítaly regály plné různých svitků a taky kamenný stůl uprostřed místnosti, ze které se sklep skládal. Stůl obklopovaly kamenné lavice a na jedné z nich byla položena zrezivělá dýka.
"Wau..." byla první Akirova reakce, když to vše uviděl.
"Ano, wau je ten správný výraz. I když bych preferoval něco duchaplnějšího..." řekl zamyšleně Kait a přešel kolem Akiry až k dýce.
"Tak něco duchaplnějšího vymysli, ty chytrej," zavrčel Akira a přešel k regálům se svitky. Jeden opatrně vytáhl a odnesl ho ke stolu, kde se Kait skláněl nad dýkou.
"Zkus tu dýku zvednout," řekl Kait.
"Proč ji nezvedneš sám?" zeptal se Akira.
"Nejdřív to zkus a pak ti povím, proč."
Akira tedy natáhl ruku a sebral bez nejmenšího problému dýku.
"A co teď?" zeptal se Kaita.
"Teď se na ni podívej," vyzval ho démon.
Akira tak tedy učinil a jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že všechna rez je pryč a dýka je z čistého stříbra a je dokonale ostrá.
"Ta dýka je uzpůsobená k tomu, aby ji byl schopný používat jenom Demogod," vysvětlil Kait.
"A...?" nechápal Akira.
"Nechápeš? Tu dýku dokáže zvednout JENOM demigod, což znamená, že ani člověk, ale ani plnohodnotný démon, ji nezvedne, z čehož vyplívá, že moje teorie, která z tebe činí demigoda, je opravdu pravdivá."
"Aha," hlesnul Akira a stále upíral pohled na dýku.
"A cos to dotáhl za svitek?" zeptal se Kiat a naklonil se přes chlapce, protože mu blokoval výhled.
Akira jenom vydechnul. Ne, že by mu byla tahle přespřílišná blízkost démona nepříjemná, ale zrovna pohodlné to taky nebylo. Měl co dělat, aby se prostě neotočil a Kaita nepolíbil. Byl si vědom, že by mu to mohlo vysloužit démonův hněv, ale pokušení bylo nebezpečně silné a Akira si nebyl jistý, jak dlouho ještě dokáže odolat.
"Mohl by ses na mě přesta lepit?" zeptal se Kaita.
"Ještě řekni, že ti to vadí..." brouknul mu démon do ouška a aby se neřeklo, tak ho do něj lehce kousnul.
Akira jenom sykl, jak všechny zábrany padly. Otočil se a sprostě démona políbil. Bral si démonovy rty drastickým způsobem a pokoušel se dobýt do jeho úst. Ovšem to už démon mezitím převzal vůdčí roli a polibek zněžnil a když Akira, překvapený tím, že se Kait zapojil, pootevřel rty, samozřejmě toho využil a jazykem tam vklouzl. Nebyl to žádný boj o nadvládu, ale něžné ochutnávání toho druhého. Netrvalo dlouho a povedlo se mu zapojit do hry i ten Akirův jazyk. A kdyby jim nedošel kyslík, kdo ví, jak dlouho by se takhle ještě líbali.
Byl to právě Akira, kdo se první odtrhl. Ustrašeně se podíval na démona.
Kait se ale vesele usmíval.
"No to ti to trvalo, než ses rozhoupal..." ušklíbnul se. "Už jsem si myslel, že se na tebe snad budu muset vrhnout sám..."