Doupě zvrhlíka

   Kait a Akira zhltli snídani a společně s konfiskovanýma novinama se opět uchýlili do Akirova pokoje. Tam se usadili do křesílek a sklonili se nad novinama, které démon položil na stolek.
    "Co si o tom myslíš?" zeptal se Kait.
    "Nevím, ale něco se mi na tom nezdá," připustil Akira.
    "Ano, něco na tom nehraje," souhlasil Kait. "Docela rád bych si prohlédl místo činu..." dodal zamyšleně.
    "Myslíš, že to k něčemu bude?" pohlédl Akira démonovi do očí.
    "Nevím, ale to nezjistíme, dokud to nezkusíme, co myslíš?" mrkl na chlapce.
    "Ano, to máš asi pravdu," zvedl se Akira z křesla. "Tak jdem, ne?"
    Kait se také zvedl a následoval Akiru dolů ze schodů. Akira na sebe hodil budnu a démon svůj plášť a společně vyšli ven z domu a po cestičce k bráně a za ni. Pokračovali dál po cestě, až došli do městečka. A jeho uličkami až k tunelu, kde došlo k vraždě.
    Akira chtěl vstoupit dovnitř, ale zarazila ho ruka na rameni.
    "Půjdu sám," řekl Kait. "Nevím, co tam všechno najdu a i kdyby to pro tebe nebylo nebezpečný, tak je možný, že to bude dost nechutný."
    "Dobře, počkám tady," souhlasil Akira ochotně. Stejně se mu do temného ústí tunelu vůbec nechtělo.
    Kait tedy vešel do tunelu sám. Díky tomu, že byl démon, viděl i v šeru dokonale. Netrvalo dlouho a narazil na krvavou skvrnu. Doprovázela ji také démonická aura. Aura opravdu silného démona. Doufám, že nejde o samotného druhého vládce, uvažoval Kait. Poklekl a sklonil se nad krvavou skvrnou. Přejel po ní prstem, ale byla už téměř zaschlá. Zavřel oči a začal se soustředit na auru, co byla všude v tunelu.
    Po nějáké chvíli si byl jistý tím nejhorším - Opravdu se jednalo o druhého vládce... A to určitě nebylo dobré, z jeho aury byla cítit nehorázná síla, ale on sám ještě své plné síly nedosáhl. A než jí vůbec dosáhne, bude to ještě pár dní trvat a to by se mohlo stát osudným.
    Zvedl se a vyšel z tunelu ven, zpět k Akirovi. Uvažoval, jestli mu říct o tom, co zjistil, nebo si to nechat pro sebe, aby ho zbytečně neplašil. Nakonec se ale rozhodl, že nebude lhát.
    "Co jsi zjistil?" zeptal se ho Akira.
    "Několik zásadních věcí, které se mi vůbec nelíbí," odpověděl Kait. "Ale nerad bych o tom mluvil tady. Nikdy nevíš, kdo poslouchá."
    "Kde teda?"
    "Je tu nějáké místo, kde by si člověk mohl nerušeně promluvit, aniž by někdo poslouchal?" zeptal se Kait, věříce Akirově úsudku.
    "No, je tu antikvariát... A nikdo tam nechodí. Majitel zůstává většinou v přední části, ale je tam ještě zadní část a tam nebývá nikdo," napadlo Akiru.
    "To by šlo," usmál se Kait. "Tak veď."
    A tak oba vykročili s Akirou v čele ulicemi. Akira to vzal nejkratší cestou, protože už se těšil, až se dozví, co démon zjistil. A tak jim cesta zabrala jenom asi deset minut. Ale i ty připadaly Akirovi jako věčnost. Ale najednou se před nimi tyčil nápis "antikvariát" a oba vešli dovnitř, což bylo doprovázeno zacinkáním zvnonečku, co vysel nade dveřmi. Akira pozdravil starého majitele, který seděl za kasou a četl si noviny a pak společně i s démonem zamířil do zadní části a dolů, kde byly ty nejstarší knihy a zároveň největší klid.
    Byl tam také stůl, na kterém si zákazníci knihu mohli prohlédnout, než se rozhodnou, jestli ji koupí. A stůl obklopovalo několik židlí. Akira se posadil a démon udělal to stejný po jeho pravici.
    "Tak co, co jsi zjistil?" chtěl už konečně vědět Akira.
    "To nejhorší, co se zjistit dalo..." povzdechl si Kait a po nadechnutí pokračoval: "Ta neznámá byla rozsápána "tím druhým" a vypadá to, že milej zlatej je v plné síle. Démonická aura, co tam byla, byla strašně silná, nevím o nikom jiným, kdo by tak silnou auru měl..."
    "Myslel jsem, že jsi schopnsot vycítit démonní aury dočasně ztratil...?" nadhodil Akira.
    "Ne tak docela. Dokážu vycítit, když je v nějákém místě démonická aura, ale když mám určitě, kdo je člověk a kdo ne, tak to nepoznám. Ale časem by se mi měla vrátit i tahle schopnost. Otázkou je, jestli to bude včas na to, abychom ho zastavili, nebo jestli z nás dřív nebude fašírka..."
    "Tak to je zlý..." poznamenal suše Akira. "Je vůbec něco, co můžeme udělat?"
   "Mít se napozoru," odpověděl Kait. "Nic jinýho se nedá dělat, dokud nebudu schopný rozpoznat, kdo je démon a kdo ne."
    "A jak dlouho myslíš, že to bude trvat?"
    "Nevím..." povzdechl si Kait.
    "A zjistil jsi ještě něco?" chtěl ještě vědět Akira.
    "Ne, už nic..." zavrtěl démon hlavou. "Akorát, možná..." odmlčel se na chvilku.
    "Ano?" pobídl ho Akira.
    "No, myslím, že možná ještě neví, že jsem opět vzhůru a kráčím po povrchu zemském."
    "Nespolíhej na to. Byl jsem sice skoro v bezvědomí, ale zdálo se mi, že Mai ví, kdo jsi..." poznamenal Akira.
    "Mai? Ta holka, co na tebe poštvala tu bandu rváčů?" ujišťoval se Kait, že ví, o kom je řeč.
    "Ano, ta," přitakal Akira.
    "Proč myslíš, že to ví?" zeptal se Kait.
    "Protože jsem ji slyšel říkat něco o prasklé pečeti... A něják mě nenapadá, jakou jinou pečeť by mohla myslet..." vysvětlil svoji domněnku Kaitovi.
    "No, smysl by to dávalo..." připustil po chvíli přemýšlení Kait. "I když mi není jasný, jak by něco takovýho mohla vědět..."
    "Já bych jistou teorii měl, ale asi je až moc šílená na to, aby to byla pravda..." hlesl Akira.
    "Tak povídej. Myslím, že v tuhle chvíli už není nic přehnaně švihlý..."
    "No, vysvětlením by mohlo být, že právě ona je ten druhý..." nadhodil chlapec.
    "No, byť je to hodně přitažený za vlasy, tak by to ale mohla být pravda..." připustil po chvíli přemýšlení Kait. "Něco mi na tom ale pořád nesedí... Myslím, že za tím bude ještě něco víc. Počkáme, budeme opatrní a budeme zatím pozorovat."
    "Asi máš pravdu," připustil Akira.
    "Půjdeme?" zeptal se Kait.
    Akira jen přikývl a tak se oba zvedli a vyšli do přední části. Rozloučili se s majitelem antikvariátu a vyšli na ulici. Pomalým krokem zamířili domů a Akira se mračil. Něco mu pořád nešlo na mozek a on se snažil si to v hlavě sformulovat do jasné a přesné otázky, aby se Kaita mohl zeptat a dostal jasnou odpověď.
    "Co se děje?" zeptal se Kait, když si všiml, jak se chlapec mračí.
    "Já, nevím jak to říct..." začal chlapec, ale pak se odhodlal. Prostě bylo na čase tuhle otázku položit. "Cítím z Mai takovou divnou auru... A nevím, co to je."
    "Divnou auru?" zeptal se se zájmem Kait a v hlavě se mu začala rodit šílená teorie. Zatím si ji ale nechal pro sebe a naslouchal chlapcovu vysvětlení.
    "Ano, auru. Většinou je do fialovo-černa. Ale občas se v ní objevují i jiné barvy... Například bílá, červená a občas stříbrná..." vysvětloval Akira. "A aby toho nebylo málo, z tebe ji cítím taky. V tvém případě je černo-fialová s velkou dávkou stříbrné."
    Teď už si byl Kait svou teorií téměř jistý. Než ji ale vyslovil, zeptal se Akiry na další otázku: "A cítiš tu auru ještě z někoho dalšího?"
    "Z naší profesorky dějepisu, lehce z majitele antikvariátu a taky jsem ji silně cítil v Nekropoli, ale bylo tam tolik lidí, že šlo špatně určit, komu patřila  akomu ne..." odpověděl Akira. "A kam těma otázkama vůbec míříš?" Chlapec se zamračil a úkosem pohlédl na démona.
    "To, co vidíš, je aura démonů," prohlásil Kait. "A svojí teorií mířím tam, že bys možná mohl být Demigod a to by mohlo hodně znamenat. Ovšem je tu riziko, že se to už dozvěděla i druhá strana. Patrně se brzo ocitneš ve vážném nebezpečí. A bude dobře, když na ně budeš připravený. Pokud jsi démon, budeš mít i jiné zvláštní schopnosti." Kait se odmlčel. "A já se postarám, abys je dokázal ovládat," dodal po chvíli.