Doupě zvrhlíka

Kniha začítala obrázkem démona. Tak, jak si ho autor představoval. Měl dlouhé černé vlasy a vůbec byl celý oděný do černé. Akira otočil na další stránku a začetl se do úvodu.

Památce mého věrného učitele a otce, památce Antonia Shina. Život Kaita, nejstrašnějšího ze všech démonů.
Popsaný v této knize Yamatem.

Akira otočil na další stránku a pokračoval ve čtení.

Kdysi dávno, tisíce let zpátky, žili na naší planetě démoni. Bylo to v dobách, kdy byli lidé jen lovná zvěř, kdy démoni všechno ovládali a každý, kdo jen pomyslel na to, že by se jim postavil, zemřel strašlivou smrtí. Až několik set let po nastolení vlády démonů se našel člověk, kdo měl dost odvahy, aby se jim postavil.

Jmenoval se Antonio Shin a já jsem jeho učedník.

Akira otočil a začetl se do samotného příběhu. Vyprávěl o životě Antonia i Yamata, jeho učně. O tom, jak připravovali past na krále démonů, Kaita. O tom, jak vypátrali, že je potřeba lidské oběti, aby mohl být rituál dokončen a že ani tak není démonovo uvěznění definitivní.
Našli vhodnou kryptu a tam, za pomoci kameníků, připravili sarkofág, na kterém byly vyryty různé svaté symboly. Potom byl Yamato poslán pryč. Ale ještě předtím mu jeho učitel řekl, jak všechno bude probíhat, pokud všechno půjde tak, jak má.
V knize byly také popsány všechny prohrané bitvy proti démonům, které kdy lidé vedli, byl tam pád poslední velké armády pod vedením lorda Aoshiho i takové nepodstatné poznámky, že démoni byli jenom muži a proto, když to na ně přišlo a dostali chuť na sex, většinou si to rozdali s prvním, kdo byl po ruce, což býval většinou jiný démon. Byly i vyjímky, které si na to vyhledali lidskou ženu a z takovýchto spojení, pokud dotyčný ženu potom nezabil, vznikali polodémoni.
O povaze těchto demigodů, jak jim bylo přezdíváno, většinou rozhodovalo to, jestli zůstali s matkami, nebo jim je otcové vzali. Pokud byl demigod vychováván démonem, většinou se z něj výsledně démon stal.

Akira četl a opět ztrácel pojem o čase, až se dostal na poslední dvoustranu.

Večerní vánek se proháněl hřbitovem a po jedné z cestiček, které se proplétaly mezi náhrobky, kráčel starý muž. Zahalen v kápi, která mu spadala do čela tak, aby nikdo neviděl jeho obličej, kráčel rychle, skoro až běžel. Jeho kroky směřovaly ke kryptě, která stála v zadní části hřbitova obehnaného vysokou kamennou zdí. Každou chvíli se ohlížel, jako by ho někdo sledoval, ačkoli za ním, když se ohlédl, nikdy nikdo nebyl.
Vstoupil do krypty a po schodech sestoupil až úplně dolů. V tom místě byla připravena odkrytá hrobka. Okolo ní byl svěcenou křídou namalovaný kruh a právě do toho kruhu se mžu postavil. Tak, aby měl sarkofág mezi sebou a vstupem do krypty. Tam stál a čekal, až ho jeho osud dožene.
Netrvalo dlouho a na schodech bylo slyšet kroky. Byly rychlé a lehké. Ovšem dost těžké na to, aby bylo poznat, že je to muž. Stařec se napřímil a čekal. Během chvilky se na schodech objevily nohy ve vysokých černých botách. Následoval trup a nakonec hlava. Dotyčný měl dlouhé černé vlasy a černé oči, v kterých plál oheň. Sestoupil ze schodů a zahleděl se na staříka.
“Tak jsem tě konečně našel…” prohlásil s ledovým klidem a pomaličku se začal přibližovat.
Starý muž ani nedýchal. Třásl se strachy. Ne o svůj život, ale bál se, že si démon všimne na zemi namalovaného kruhu. Prosím, jen ať to nezaregistruje… Stařec se skoro modlil. Sucho v ústech a třesavku vystřídala strnulost. Ale neměl se čeho bát. Démon měl oči jen pro starce. Pomalu překročil hranici kruhu a ani to nezaregistroval.
Na tento okamžik stařec čekal. Z rukávu svého pláště vytáhl dýku ze stříbra a bez sebemenšího zaváhání si ji vrazil přímo do srdce. Tím byl rituál dokončen a hrnaice kruhu se rozzářila bílým světlem. Celý kruh se vznesl do vzduchu a začal se stahovat kolem démonova krku. Ve chvíli, kdy se dotkl jeho kůže, démon vykřikl. Snažil se kruh sundat, ale nebylo to možné. Řval a zmítal sebou, ale kruh světla ho nemilosrdně táhl dovnitř sarkofágu. Démon se zmítal, i když už byl uvnitř. Nebylo mi to ale nic platné. Jakmile dopadl na kamenné dno, sarkofág se nad ním uzavřel. Zda na dobro, nebo jen na určitou dobu, to není jisté. Jisté je jen to, že prozatím před ním byl svět v bezpečí.

Otočil, zdali tam není ještě něco, a k jeho překvapení bylo.

Slyš, člověče, ty, který čteš tyto řádky, s démony není radno si zahrávat. Ať už uděláš cokoli, nakonec jsi stejně donucen hrát podle jejich pravidel. A pokud se ti povede vyhrát, i tak tě tvůj osud nakonec dostihne. Můj učitel se obětoval, aby zapečetil nejnebezpečnějšího z démonů, ale věz, že pečeť není věčná a za 7777 let, přesně na den, hodinu, minutu, ba dokonce vteřinu, bude dost slabá na to, aby ji démon byl sto prolomit. Pokud ji do té doby někdo nezapečetí znovu, démon se může znovu uvolnit a zničit celý svět…

Akira zamyšleně knížku zaklapl a uvažoval. Doteď by řekl, že všechny ty nadpřirozené bytosti byly jenom v jeho hlavě, jenom jeho fantasie, ale tahle knížka vypadala až moc opravdově. Kdo ví, jestli nakonec všechno, co se v ní píše, není pravda… Uvažoval Akira. Nakonec se ale rozhodl, že teď si s tím hlavu rozhodně lámat nebude. Bylo už pozdě a on měl přeci zítra ještě školu. Jistě, byl pátek, ale i v pátek se do školy musí.
Odložil knížečku na stolek, popadl triko a trenky, ve kterých spával a zamířil do koupelny. Shodil ze sebe všechno oblečení a vešel do sprchového koutu, kde na sebe nechal stékat vodu. Opřel se o kachličky a zavřel oči. Chvíli tam jen tak stál, ale pak se propleskl a rychle se umyl, neboť už tam usínal. Dovlekl se do pokoje, vypl počítač, na kterém ještě pořád hrály všechny jeho oblíbené písničky, nastavil si budík, aby nepřišel pozdě do školy, zhasl a konečně se ponořil do říše snů.

Ráno ho ze spánku vytrhl zvuk budíku. Nakvašeně ho zaklapl a ještě pár minut ležel. Pak se ale přeci jen konečně probral dost na to, aby vylezl. Zaplul do koupelny, kde se zkulturnil a potom si vzal věci do školy a s batohem v ruce sešel dolů na snídani, kterou už maminka stihla připravit. Opět to byly jeho oblíbené tousty. Neznal nikoho, kdo je uměl udělat tak dobře, jako ona.
Rychle snědl snídani, protože už měl nejvyšší čas, aby vypadl, protože by to jinak do školy nemusel stihnout. Hodil na sebe bundu, vklouzl do tenisek a co nejrychleji zamířil k městečku a ke škole.
Povedlo se mu přijít ještě včas. Sice to bylo těsně, ale odvážnému štěstí přeje a přesně tak se Akira zachoval. Viděl profesora, jak jde k jejich třídě, tak zasprintoval a dorazil tam o dvě vteřiny před tím. Profesor ho sjel káravým pohledem, ale vzhledem k tomu, že tam Akira přeci jenom byl dřív, než on, to nekomentoval.
Akira se rychle posadil na své místo a vytáhl si učebnici do angličtiny. Učitel zapsal docházku a potom začal s výkladem. Nejprve jim řekl, že příští hodinu budou psát slohovou práci a potom jim začal vysvětlovat, co to bude obnášet. Když skončil, nezapoměl ještě dodat, že do Vánoc mají přečíst jednu anglickou knihu. A samozřejmě si o ní připravit prezentaci. taky v angličtině.
“Akiro, tobě dám čas až do desátého ledna, protože jsi k nám nastoupil až teď,” řekl profesor.
“To nebude nutné pane profesore, myslím, že anglických knih mám načteno do zásoby dost.”
“Tak dobrá. Tak také do Vánoc.” Profesor se pak otočil na třídu a pokračoval: “A když říkám, že to musíte i odprezentovat, tak tím myslím, že to musí být odprezentované do těch Vánoc.”
Samozřejmě se všichni začali ušklíbat, jen Akira se sám pro sebe usmál. Na jeho bývalé škole dělali něco podobného, tak si akorát zopakuje jeden ze svých bývalých referátů a bude za vodou. Jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když si uvědomil, že to bude valstně známka zadarmo. A takových není nikdy dost, pomyslel si.

Zazvonilo na přestávku a všichni se vyřítili ven. Jen Akira zůstal sedět a vyndal si z batohu knihu, kterou si tam nezapoměl ráno přihodit. Otevřel ji a začal číst. Ani nezaregistroval, že začala další hodina. Až teprve, když mu na hlavě přistála třídnice. Rána to nebyla velká, ale zadunělo to pěkně.
“Tak, doufám, pane Akiro, že nám teď budete věnovat svoji pozornost,” poznamenala profesorka suše.
Akira se a ni podíval. “Ale jistě, omlouvám se, začetl jsem se a ztratil jsem pojem o čase,” ty stará rašple, dodal si vduchu. Protože to stará rašple byla. Jmenovala se Archaická a učila je historii. Akira měl historii rád, ale počítal s tím, že v jejím podání to bude katastrofa. Nicméně, hoch zastával názor, že když někoho něco baví, nezáleží na tom, kdo vyučuje. Navíc si to všechno mohl vždycky pak najít sám v knihách.
Archaická rozdala jakési kopie a pak začala s výkladem. Vyprávěla jim o legendě, kterou Akira včera pozdě do noci četl. A kupodivu to vyprávěla zajímavě, i když překroutila jisté věci, které tam byly napsané. Akira začal uvažovat, že na ni možná změní názor. Ale jen uvažovat. Rozhodnutý ještě nebyl. A nehodlal se rozhodnout hned. Na to bylo ještě času dost.
Archaická vyprávěla o boji mezi lidmi a démony a o tom, že i když lidi prohrávali, nikdy neztratili víru. Ovšem to Akirovi nedalo a přihlásil se.
“Ano?” vyzvala ho, aby mluvil.
“Paní profesorko, četl jsem takovou knihu, pojednávala právě o této legendě, ale to, co se tam psalo, se dost neshoduje s tím, co nám tu vykládáte. Říkáte, že lidé neztráceli naději, já jsem četl, že žádnou naději nikdy neměli. Víru ztratili ve chvíli, kdy se z nich stala lovná zvěř pro démony.”
“Tvé informace budou jistě milné. Patrně je to nějáká přetvořená verze této legendy,” odpověděla mu Archaická.
“Myslím, že by nemusela být. Ta knha byla velice, ale opravdu velice stará,” nesouhlasil Akira.
“Myslím, že to by stačilo, vrátíme se k výkladu,” uzemnila ho.
Tak na tu názor nezměním, ta zůstane starou rašplí až do chvíle, kdy natáhne brka. A možná i potom… Umínil si Akira. Potom se snažil soustředit se na výklad. I když byl podivný. A absolutně se neshodoval s tím, co Akira věřil, že je pravda.