Doupě zvrhlíka

Akira pomalu otevřel oči a uvědomil si, že omdlel, když se objevilo to bílé světlo. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Tak něják předpokládal, že bude na pohovce v obývacím pokoji u sebe doma a Kait bude sedět v křesle naproti němu, ale když se podíval po pokoji, ve kterém byl, nepoznával ho.

Spustil nohy z pohovky a postavil se. Ruka mu automaticky sjela k pasu a když nahmatal svoji dýku, nehorázně se mu ulevilo. Aspoň se bude mít čím bránit, když dojde na nejhorší. Vydal se ke dveřím, ale když se v nich objevil zrzek, kterého potkali v uličce ve městečku, zarazil se.

“Tak jsi konečně vzhůru?” nadhodil zrzavej.

“Kde to jsem?” zeptal se chlapec. “A kde je Kait?!”

“Pojď za mnou,” oznámil zrzek, pokynul mu a vydal se chodbou pryč.

Akira se na něj nedůvěřivě podíval, ale pak si vzpoměl na to, co říkal Kait a rozhodl se, že za ním půjde. Dýku měl, takže bránit se mohl, kdyby náhodou došlo na nejhorší. Prošel za zrzkem chodbou a dveřma. Potom po schodech nahoru a další chodbou.

Tuto chodbu lemovalo několik dveří a zrzek jedny z nich otevřel a pokynul chlapci, aby vstoupil dovnitř. A on tak obezřetně učinil. Pokoj nebyl pořádně osvětlen a jediné světlo bylo světlo měsíce, které dovnitř pronikalo velkým oknem, které bylo ve zdi naproti dveřím.

V pokoji byla dál postel a když se na ni Akira podíval, spatřil na ní ležet Kaita. Kait měl zavřené oči a přerývaně dýchal. Když chlapec přešel blíž, mohl vidět, že je celý spocený. A když jej Akira přejel pohledem, viděl, že má ovázaný hrudník, ale že obvazy dál prosakuje krev.

Když ho tam Akira takhle viděl ležet, vhrkly mu do očí slzy. Padl na kolena a chytil Kaita za ruku. Přes pláč vůbec neslyšel, že se zrzek přiblížil až těsně za něj. Když mu na rameno dopadla ruka, trhl sebou. Zvedl hlavu a zadíval se do zrzkových zelených očí.

“Jeho stav je možná kritický, ale přežije to. Je to bojovník,” prohlásil a lehce se usmál.

“Můžu u něj zůstat?” zeptal se Akira.

“Můžeš, ale nech ho spát, potřebuje to,” kývl zrzek a vyšel z pokoje. Zavřel za sebou dveře a vydal se domem do svého vlastního pokoje. Tam ze sebe shodil kalhoty a také košili. Plácl sebou na postel a konečně se propadl do říše snů.

>>>*♥♥♥*<<<

Akiru probudila ruka na rameni. Otočil se a skřivil tvář, jak ho celé tělo bolelo. I když, mohl si za to sám. Neměl usnout v tak nepřirozené poloze. Potíž byla v tom, že Kaita nechtěl opustit.

“'Tos spal celou dobu tady?” zeptal se zrzek.

Akira jenom slabě přikývl.

“Kdo vůbec jsi?” zeptal se po chvíli.

“Jmenuji se Sigfried, ale můžeš mi říkat Sig. A teď pojď, udělám nám snídani,” řekl zrzek a pokynul chlapci, aby jej následoval.

Akira se postavil, ale k odchodu se neměl. Pořád koukal na Kaita.

“Tím, že pojdeš hlady mu rozhodně nepomůžeš,” položil mu Sig ruku na rameno. Potom ho nasměroval ven z místnosti a chodbou pryč.

Sešli schody, prošli dveřma a dostali se do další chodby. Tam ho Sigfried nasměroval do jedněch dveří. Za nimi byla další chodba a ta skončila v kuchyni. Sig chlapce postrčil k židli a pak přešel k lince a začal kuchtit snídani.

“Kde vlastně jsme?” zeptal se Akira, když před ním přistál šálel čaje.

“Na okraji Londýna, na sídle rodu Coleů,” odpověděl Sig.

“My jsme v Británii?” zeptal se nechápavě Akira.

“Ano, tohle bylo jediné místo, na které jsem si vzpomněl, když jsem začal s kouzlem přenosu. Původně jsem odtud. Ale nějákou dobu jsem žil v Japonsku. No, a tam si mě vyhmátla Mai. Nebo by se spíš hodilo říct – ta druhá?” vysvětloval zrzek.

“Ale kdo vlastně jsi?” zeptal se Akira. “Zatím jsi prozradil jenom své jméno...”

“Jsem demigod a element, který ovládám, je světlo. Nevím o nikom jiném, kdo by toho byl schopný. Myslím, že to je důvod, proč jsem byl držen jako Main vězeň. A taky možná proto, že mám schopnost teleportace. Která je ale omezená na místa, která už jsem někdy viděl. Aspoň na fotce, nebo na videu.

Nevím, proč ovládám světlo, ale vypadá to, že mám asi v celém tom sporu nějákou úlohu...” domluvil Sig a postavil na stůl snídani pro dva. Posadil se naproti Akirovi a zakousl se do slaniny s vejci.

Sig byl se snídaní hotov za pár minut. Odnesl talíř do dřezu a umyl ho. Přitom pořád po očku sledoval chlapce, jak se v jídle nimrá. Již umytý talíř uklidil do příborníku a opřel se zády o kuchyňskou linku. Pohled opět stočil na Akiru.

Chlapci se po tvářích koulely slzy a dopadaly na stůl. Sig se odlepil od kuchyňské linky a přisotupil k němu. Opřel se o stůl a položil mu ruku na rameno.

“To, že o něj máš strach jen dokazuje, jak pevné je vaše pouto,” začal. “Ale mnohem lepší, než breče a utápět se v depresi, je věřit, že to zvládne. A já vím, že to zvládne.”

“Opravdu?” kníkl Akira.

“Nezvládne to ale sám,” pokračoval Sig. “Potřebuje těk tomu, a to znamená, že si nemůžeš dovolit se s jídlem takhle nimrat. Tak to rychle sněz a upaluj za ním.”

S těmito slovy mu trochu stiskl rameno a vykročil pryč z kuchyně.

“Počkej!” zarazil ho ale chlapcův hlas.

“Ano?” zarazil se Sig a otočil se na chlapce, který samou horlivostí převrhl židli.

“A co ostatní?” zeptal se Akira.

“Ostatní?” nechápal Sig.

“Kaitův spolek. Osm démonů a polodémonů, kteří byli na naší straně...”

“Nevěděl jsem, že má Kait přívržence... Přenesl jsem jenom vás dva...” sklopil hlavu Sigfried.

“Takže jsou...” šeptl Akira.

“Nedělej ukvapené závěry. Nikdy nevíš, jestli to náhodou nepřežili...” položil mu Sig ruku na rameno.

“Asi máš pravdu,” vzdychl chlapec a zvedl židli, kterou shodil, jak vyskočil.

“Teď dojez snídani, ať na tebe Kait nemusí dlouho čekat. I když je v bezvědomí, myslím, že tě slyší,” prohlásil zrzek a počkal, než se Akira vrátil k snídani. Potom potichu odešel z kuchyně.

Vrátil se do Kaitova pokoje a poodhrnul obvaz, aby zkontroloval ránu. Stále ještě krvácela. Naštěstí už ale ne tak silně, jako večer. Sundal obvaz, ráno znovu vyčistil a namazal hojivou mastí. Potom přiložil obvaz čistý a nechal démoního krále spát.

Uklidil věci potřebné k převázání rány a chystal se opustit pokoj. Ve dveřích se ale málem srazil s Akirou.

“To opravdu nehodláš dělat nic jinýho, než u něj sedět a utápět se v slzách?” zeptal se chlapce.

“A co bych měl jinýho dělat?” zeptal se kluk a nasupeně pohlédl na Siga.

“Já neříkám, abys u něj nebyl vůbec, jen si nemyslím, že je dobrý, aby to byla tvoje jediná činnost. Zbytečně se budeš užírat. Není lepší si vztek na sebe vybít tréninkem svých schopností?” nadhodil Sigfried.

“Tréninkem?” zamrkal Akira.

“Jo, se mnou,” přikývl Sig. “Aspoň budeš pak mít co Kaitovi ukázat, až zase bude v kondici, aby tvůj trénink převzal.”

“Asi máš pravdu,” prohlásil Akira po chvíli přemýšlení.

“Tak dobře, pak si pro tebe přijdu a ukážu ti, kde budeme trénovat. Zatím u něj klidně zůstań. I když je stále v bezvědomí, myslím, že vnímá, když u něj někdo je,” pokývl hlavou Sig a odešel z pokoje.

Akira přešel k posteli a sedl si na její okraj. Sevřel v dlani jednu Kaitovu ruku a zahleděl se do jeho zpocené tváře.

>>>*♥♥♥*<<<

Sigfried vyšel z pokoje a zamířil dolů po schodech. Potom dveřma a chodbou. Nakonec po dalších schodech ukrytých za jinými dveřmi a dolů do místnosti, která byla vybavená jako tělocvična. Takže vlastně vybavená nebyla.

Navíc to ani jako klasická tělocvična nevypadalo. Podlaha byla kamenná a stěny také. Bylo to proto, že kdyby to byla klasická tělocvična vybavená dřevem, tak by neobstála tréninky magie a souboje s meči a jinými zbraněmi.

Když Sigfried stahul na prahu této místnosti, zjistil, že je plná prachu. Nebylo se taky čemu divit, když tam nebyl od doby, co svou rodnou vlast opustil, aby se vydal zkusit štěstí v Japonsku.

Povzdechl si a vydal se zpět nahoru, aby si donesl kýbl s vodou a prachovku. Potřeboval to tam vygruntovat aspoň z toho nejhoršího. Protože by se jim tam při tréninku pak akorát strašlivě prášilo a ještě by z toho dostali kejchavku.

Vstoupil do kumbálu, kde skladoval smetáky a jiné věci potřebné k úklidu. Vyndal mop, kýbl na vodu a z police vzal prachovku, kterou musel nejprve vyprášit, protože i na ní se usadilo hodně prachu.

Potom zamířil do nejbližší místnosti, kde tekla voda, což byla kucyhně, a napustil kýbl asi do dvou třetin teplou vodou. Potom kýbl popadl do jedné ruky a prachovku s mopem do druhé a odpochodoval zpět do podzemní tělocvičny. Když se dostal ke dveřím, které ukrývaly schody, po kterých se tam scházelo, měl jisté problémy s jejich otevíráním a málem an sebe všechnu tu vodu vylil, ale nakonec se mu zdárně povedlo dostat až dolů.

Postavil kýbl doprostřed místnosti a mop položil vedle. Vzal prachovku a začal smetat pavučiny a nejhorší vrstvy prachu. Šlo to hodně pomalu, ale nakonec byl s pavučinama hotov a odnesl prachovku pryč.

Když se vrátil, popadl mop a namočil ho do vody, která mezitím stačila vychladnout, takže už rozhodně nebyla teplá. Spíš vlažná, pokud vůbec něco. S namočeným mopem začal tancovat po místnosti a vytírat ten svinčík, co tam za ta leta vznikl. Práce pro vrahy, ale on se po chvíli začal docela bavit a s mopem tancoval tango.

Během dalších dvou hodin se mu povedlo místnost dostat do ucházejícího stavu, kdy se dala použít.

Odhodil mop na podlahu a otřel si rukávem spocené čelo. Nakonec se ale naštval a sundal si kompletně vrchní polovinu svého oděvu. Vypracované svaly se leskly potem a on popadl mop, kýbl s nyní špinavou vodou a své ošacení a vydupal po schodech nahoru.

Zapadl do kuchyně, kde do výlevky vylil špinavou vodu. Potom kýbl a mop uklidil do kumbálu a zamířil si to k nejbližší koupelně. Vešel dovnitř, zavřel a zamkl za sebou dveře a schodil ze sebe i zbytek ošacení. Vytáhl také koš se špinavým prádlem a naládoval pračku. Co tam nedal, vrátil do koše a zase ho šoupl do kouta, kde původně stál.

Potom konečně zapadl do sprchy a pustil na sebe teplou vodu. Ne moc horkou, ale ani ne studenou. Ledovou vodu snášel jen vyjmečně. Zavřel oči, zaklonil hlavu a nechal se skrápět vodním proudem.

Po chvíli hlavu skloní a rukou se zapře o stěnu. Dál nechává kapky vody stékat po své nahé pokožce a dál do odtoku. Nakonec vodu vypne a zatřepe hlavou jako pes, který právě vylezl z vody. Otevře dveře od sprchového koutu a natáhne se pro osušku.

Vytře si vlasy a utře i zbytek svého těla. Potom si ručník omotá kolem pasu, přejde ke dveřím, odemkne a otevře. Vyjde na chodbu a jen s ručníkem kolem pasu jde až do pokoje, který si vybral v tomto obrovském sídle za ložnici.

Když prochází kolem Kaitova pokoje, nedá mu to a nakoukne dovnitř. Překvapeně zjistí, že je tam Kait sám a Akira je někde vtahu. Ale co ho překvapí ještě víc, je fakt, že Kait je při vědomí a místo toho, aby ležel, sedí.

“Jakto, že jsi vzhůru?” vybafne na něho a místo nakukování do pokoje vstoupí.

“Za to asi může Akirova přítomnost,” usmál se Kait slabě.

“A kde je ten poděs teď?” zeptal se Sig.

“Myslím, že ti šel vyrabovat ledničku,” zabručí Kait a pohodlněji se opře o pelest postele.

“Proč by mi měl rabovat ledničku?” zamračil se Sig a posadil se na okraj Kaitovy postele.

“Protože mám hlad. A jestli tě můj Akira uvidí takto, tak tě rozsekám na nudličky, i kdybych to měl udělat z postele!” pozvedl Kait katanu, která celou dobu ležela na posteli vedle něj.

“A proč by mě tak jako nemohl vidět?” durdil se Sigfried. “A co máš s tím tvým Akirou?!”

Kait se jenom zamračil a povytáhl katanu z pochvy.

“Dobře, dobře,” pozvedl Sig ruce v obraném gestu. “Vzd...” nedořekl, protože jak se zvedl, tak mu ručník povolil a sklouzl na zem.

To by ještě bylo dobrý, přeci jenom, Kait je Kait a umí se krotit, ale přesně v tu chvíli do dveří strčil hlavu Akira s podnosem, na kterém byla hora jídla. Když uviděl Siga nahého, ztuhl a tác mu spadl na podlahu, kde nadělal pěknou paseku, protože namazané chleby velice rády padají právě tou namazanou stranou dolů.

“A přesně tohle se stát nemělo,” zaúpěl do náhlého ticha Kait. “Akiro, než zdrhneš, tak věz, že tohle nebylo úmyslné a Sigu, než zdrhneš ty, tak...” nedořekl. “Nebo se di nejdřív oblíct,” rozhodl po chvilce. “Potom uklidíš tu spoušť.”

“Nejsem tvoje služka,” Sigovy z očí sršely blesky.

“Já vím, ale je to tvoje vina, že ten bordel vznikl,” usmál se lišácky Kait a mrknul na Akiru, který se konečně vzpamatoval a přistoupil ke Kaitově posteli.

“Arghh!” zavrčel Sig, ale bleskově zmizel z pokoje.

“A co bude teď?” zeptal se Akira, když se posadil na kraj postele, čehož Kait okamžitě využil a přitáhl si ho pro polibek.

“Co jste se Sigem dělali, zatímco jsem byl v limbu?” otázal se.

“Vlastně nic...” přiznal Akira. “Většinu času jsem strávil u tebe. A než jsem se včera večer probudil a zjistil, že jsme tady, tak jsem byl celou dobu v bezvědomí. A potom Sig říkal něco o tom, že dokud nebudeš fit, bude mě trénovat sám.”

“Sice dost dobře nechápu, proč jsi byl zrovna ty v bezvědomí, když ti nic nebylo, ale to je fuk,” zabručel Kait. “A ta část s tím trénováním, radši bych tě trénoval sám, ale myslím, že nemám na výběr, než to dovolit, protože hrajeme o čas.”

Kait si chlapce přitáhl pro ještě jeden polibek. Tentokrát mnohem hlubší a procítěnější.

“Až budu fit, tak si vyzkouším, kolik ses toho stihl naučit pod vedením toho budižkničemu,” prohlásil Kait a zavřel oči.

Během chvilky pravidelně oddechoval a tak se Akira vyprostil z jeho sevření a potichu opustil pokoj.