Doupě zvrhlíka

Když se potom celí znavení vypotáceli po schodech ze sklepa, jediné, na co jim ještě zbyla síla, bylo jít si dát společnou sprchu a zapadnout do postele. Akira usínal s pocitem, že přeci jenom není ještě vše ztracené a s myšlenkou na to, že ovládání ohnivého elementu není zas až tak těžké, jak si původně myslel.

Oproti tomu Kait usínal s obavami o chlapce. S obavami, co by se mu mohlo stát. Pořád myslel na to, na co narazil ve starostově sklepě.

“Tohle mi byl čert dlužen,” zašeptal Kait, políbil chlapce do vlasů a propadl se do říše snů.

Když se ráno probudil, Akira už vedle něj neležel. Stejně jako včera. Jen s tím rozdílem, že tentokrát neslyšel žádnou vodu. Zvedl se tedy z postele a sešel dolů do kuchyně. Tam narazil na Isobel, jak sedí s hlavou v dlaních nad hrnkem kafe.

“Stalo se něco?” zeptal se jí.

“Nic, co by tě muselo zajímat,” zkusila se pousmát, ale moc jí to nešlo.

Kait jen pokrčil rameny a začal si hledat něco k snídani. Pohled mu přitom padl na prázdnou flašku od vína. Na tu, kterou donesl ze starostova domu.

“Aha, tak takhle to je,” zamumlal si pro sebe a zakousl se do rohlíku s pomazánkou.

“Co prosím?!” otočila se na něj Isobel a z očí jí sršely blesky.

“Nic, nic...” pokoušel se to zamluvit Kait. “Jen jsem nad něčím přemýšlel.”

“To zrovna, sem viděla, jak ses díval na tu flašku!” zavrčela Isobel. Potom se ale chytila za hlavu a zaskučela.

“Kocovina je hrozná věc, co?” nadhodil Kait a jal se prohledávat kuchyň. “Kdysi jsem ji taky měl a jeden můj kamarád mi na ni doporučil jistou věc, otázkou je, jestli se v téhle domácnosti dá najít.”

“A co ta věc má být?” zeptala se podezřívavě Isobel.

“Uvidíte,” zabrumlal Kait a míchal několik věcí dohromady v hrnečku.

“Jestli mě to otráví, tak tě budu strašit ve snech!” varovala ho Isobel.

“Obávám se, že tam už na vás není místo. Ne, dokud bude po téhle planetě chodit on,” vzdychl Kait a zalil směs horkou vodou z várné konvice. Promíchal to a pak postavil před Isobel.

Ta se na to nejdřív nedůvěřivě podívala, ale pak hrneček zvedla a donesla k ústům a trochu usrkla. Chvilku doušek převalovala v ústech, ale nakonec polkla a začala usrkávat dál. Kait mezitím žvíkal svůj rohlík s pomazánkou, co byl nucen odložit.

“Cos do toho vlastně dal?” zeptala se Isobel, když byl hrneček prázdný.

“Nevím, jestli to vůbec chcete vědět,” vyhýbal se Kait odpovědi.

“Ano, chci to vědět,” praštila Isobel s hrnkem do dřezu a zapíchla prst do Kaitovy hrudi.

“Na vaše vlastní nebezpečí,” vzdychl Kait a začal vyjmenovávat ingredience, co do lektvaru použil.

Jak mluvil, Isobeliny oči se začaly rozšiřovat. A když začal vyjmenovávat věci, jako ocet, či podobné ne moc chutné ingredience, oči jí málem vylezly z důlků. To už to Kait ale nevydržel a rozesmál se.

“Co je tady k smíchu?” zeptala se Isobel nakvašeně.

“No, možná to, že jsem do toho dal jenom wasabi, mléko, bylinkový čaj, trochu medu a to je všechno,” nadhodil Kait a opět se rozesmál.

“Takže ten zbytek tam nebyl?” dožadovala se Isobel vysvětlení.

“Ne,” potvrdil Kait. “Jen jsem chtěl vidět vaši reakci.

“No, taks ji viděl a teď běž dělat něco užitečného,” zpražila ho Isobel nasupeným pohledem a postavila se před něj. Paradoxně byla o hlavu menší, než on.

>>>*♥♥♥*<<<

Akira si mezitím užíval volnou hodinu, protože jim odpadla biologie. Vyvaloval se na střeše školy a užíval si slabé sluneční paprsky. Byl už skoro prosinec, ale dneska se sluníčko rozhodlo, že bude aspoň trochu svítit. A to by nebyl Akira, aby toho nevyužil.

Najednou ale ztuhl, protože se k němu začalo přibližovat něco, co už si dokázal zařadit jako démonickou auru. Zvedl se a s rukou na dýce se postavil do pozoru a čekal, co se bude dít. Vrzly dveře, kterýma se na střechu vcházelo a v nich stanul usmívající se profesor Alexander.

“Demigod, hádal bych,” usmál se ještě víc a zavřel za sebou dveře.

“A vy jste?” zeptal se Akira a pevněji sevřel dýku.

“Na čí straně jsi?” zeptal se místo odpovědi profesor.

“Proč to chcete vědět?” zeptal se opatrně Akira.

“Abych věděl, jestli tě mám zabít, nebo se k tobě přidat?” nadhodil profesor.

“A na čí straně jste vy?” zeptal se ho Akira místo toho, aby odpověděl.

“Zatím na ničí, všechno závisí na tvé odpovědi,” opět se usmál profesor.

Akirovi už ten jeho úsměv začínal lézt na nervy. Ten jeho klid. Potichu zavrčel a rozhodl se, že to asi bude s tou odpovědí muset risknout. V nejhorším se nedožije zkázy světa.

“Jsem na Kaitově straně, když už to musíte vědět,” prskl chlapec, jak mu profesor brnkal na nervy.

“Správná odpověď,” pokývl Alexander hlavou, posadil se na zem a zády se opřel o stěnu.

“He?!” nechápal Akira už tím tuplem nic.

“V tomto městečku je spousta démonů, co se vydávají za lidi. Někteří svou přítomnost maskují a blokují svoji auru, jako jsem to dělal já, jiným je to jedno. Potíž je v tom, že prostě nemůžeš vědět, kdo je na čí straně. Žiju tady teprve půl roku, ale už jsem našel několik, co jsou věrní Kaitovi a čekají na jeho návrat. A já vím, že už se vrátil.”

Akira jenom zíral s otevřenou pusou. Nevěděl, že je tu tolik démonů. Jistě, pochopil, že nějácí tu budou určitě, protože byly místa a lidi, ze kterých démonickou auru cítil, ale opravdu nečekal něco tak velkého.

“Kolik jich je?” zeptal se Akira. “V tom vašem spolku.”

“Moc ne, jenom asi deset,” přiznal profesor. “Potíž je totiž v tom, že v Nekropoli, tom podniku pro mladé, se to jimi jenom hemží, ale ti jsou na jeho straně...”

“Jo, to je pochopitelné...” zabručel Akira.

“Máte už s Kaitem nějákou představu o tom, kde je a kdo to je?” zeptal se profesor.

“Kait říká, že ví, kde je, ovšem je otázkou, jestli je to opravdu on,” přiznal Akira.

Najednou zazvonilo na hodinu.

“Přijď zítra po škole do antikvariátu. I s Kaitem,” prohlásil Alexander a pak se zvedl a šel učit.

Akira ještě chvilku tupě zíral na dveře, které se za profesorem zavřely, ale pak se vzpamatoval a rychle se vydal na hodinu. Stále ještě uvažoval, kdo jsou ti další, co stojí při Kaitovi. Ovšem jeho úvahy přerušila profesorka Archaická testem, takže se musel začít soustředit na historii a přestat uvažovat, který démon je na čí straně.

>>>*♥♥♥*<<<

Kait byl zalezlý v pokoji vedle toho Akirova a rovnal tam svitky, které nepřišly do antikvariátu. Byly to ty svitky, na kterých byly popsané nějáké schopnosti. Pečlivě je všechny studoval. Některé zahazoval na hromadu za sebou a jiné buď skládal na hromádku vedle sebe, nebo je přepisoval do jazyka, kterýmu bude Akira rozumět, pokud byly psaný nějákým jiným. Hodně jich taky bylo psaných jazykem démonů, který Akira zatím neuměl.

Kait se narovnal teprve, když slyšel, že bouchly domovní dveře. Uvažoval, jestli je to Akira. A tak nechal svitky svitkama a vydal se na průzkum, aby zjistil, kdo to je. Vyšel z pokoje, kde se zdržoval a sešel po schodech dolů. A přesně, jak předpokládal, narazil tam na Akiru.

Přitáhl si ho pro polibek a nepustil ho, dokud jim nedošel dech.

“Tak takový přivítání bych si dal líbit klidně každý den,” zavrněl Akira.

Kait se na něj jenom usmál. “Tak co bylo ve škole?” zeptal se ho, když došli do Akirova pokoje.

“Vidíš, je tu něco, o čem s tebou musím mluvit,” připustil Akira, jak mu Kait právě připoměl setkání na střeše.

“A co to je?” zeptal se zvědavě Kait a svalil se na postel.

Akira se posadil na zem a zády se opřel o bok postele. Na chvilku zavřel oči a uvažoval, jak začít. Z myšlenek ho vytrhla démonova ruka ve vlasech. Usmál se pro sebe a konečně začal. “Dneska nám odpadla biologie, tak jsem se poflakoval na střeše. Najednou se tam objevil náš profesor angličtiny – Alexander. A měl kolem sebe démonickou auru. Vyptával se mě, na čí straně jsem. Když jsem řekl, že na tvojí, tak řekl, že je dalších asi deset, co na ní jsou taky. A že máme oba zítra, až mi skončí škola, přijít do Antikvariátu.”

“Tak tam půjdem, co ty na to?” nadhodil Kait a posadil se, ruku stále v Akirových vlasech.

“Nemyslíš, že by to mohla být past?” zeptal se s obavami Akira.

“I kdyby byla, tak si myslím, že to za pokus stojí. Pravdou je, že ho totiž sami neporazíme, ani kdybysme chtěli. Protože než se naučíš svoje schopnosti používat, tak z nás bude sečka,” prohlásil Kait. “Takže to za pokus určitě stojí. V nejhorším si probojujeme cestu ven.”

Akira se na Kaita otočil a usmál se. “Tak jdem do toho, ať už to dopadne, jak chce.”

“Přesně tak,” souhlasil Kait. “Ale teď, teď půjdeme trénovat, protože jsem ti slíbil, že tě budu každý den prohánět, nebo se to nenaučíš.”

Akira jenom kývl a společně se vydali do sklepa.

Kait chlapci začal vysvětlovat všemožná kouzla. Převážně z oblasti elementu temnoty. Ten byl Kaitovou specialitou. I když dokázal ovládat i oheň a blesk. Akira se učil, jak donutit temnotu, aby pracovala tak, jak chce. Učil se metat černé blesky a taky, jak zaplavit okolí černou mlhou, ve které vidí jenom on. Jako krytí to bylo velice účinné kouzlo. Potíž byla v tom, že se dalo použít jenom za určitých okolností, protože jinak okamžitě každý věděl, že je to kouzlo.

S tréninkem začali brzy odpoledne, ale když skončili, byl již skoro večer. Ani si nevšimli, že už je venku černočerná tma, protože už dávno předtím zapálili svíčky, jinak by ani jako démoni se svým ostrým zrakem nic neviděli.

Když se celí uštvaní a vyčerpaní vypotáceli po schodech ze sklepa, čekala tam na ně Isobel.

“Copak jste tam dole dělali?” zeptala se andělským hlasem, který měl podtext ďábla.

“I když řeknu, že jsme trénovali, stejně mi neuvěříte,” odtušil Kait.

“Jak to můžeš vědět, kdyžs to ještě ani nezkusil?” zapředla Isobel.

“Tak já to teda zkouším...” zabručel Kait. “Trénovali jsme.”

“A copak zajímavého? Doufám, že to nebyly postelové scény?”

Akira po tomhle zbledl a následně zčervenal a přisunul se blíž ke Kaitovi. Tomu oproti chlapci zacukaly koutky a měl co dělat, aby se nesmál. Ovšem Akiru si k sobě přivinul ještě těsněji a pohladil ho po vlasech.

“A vtipného je tu co? Pane démone?” zaprskala Isobel.

“Vy?” nadhodil opatrně Kait a radši se přestal smát.

“A nejsi tak trošku drzý? Jen tak náhodou?” zapředla Isobel.

“Myslím, že ne,” odpověděl Kait a opět mu zacukaly koutky. Tentokrát za to ovšem nemohla Isobel, ale Akira, který se mu tlemil do košile tak, aby to jeho matinka neviděla.

“A chcete po nás něco důležitého? Nebo si můžeme jít dát sprchu?” zeptal se ještě Kait.

“Sprchu!” prskla Isobel. “A hned, roznášíte tady špínu a to vám trpět nebudu!”

“Jak poroučíte, vaše výsosti,” poklonil se nonšalantně Kait a i s Akirou, který se teď už smál naplno, zmizel v horním patře.

Společně zalezli do koupelny a vlezli pod sprchu. Akira se přitiskl k démonovi, který se vyčerpaně opíral o kachličky. Akirův trénik dával zabrat oběma. Kaitovy ruce se ovinuly okolo Akirova štíhlého pasu a chlapec byl uvězněn v železném obětí.

“Na to, že jsi vyčerpaný ti zbylo ještě síly dost,” poznamenal Akira, když se bezúspěšně snažil démonovi vykroutit.

“Kampak se mi snažíš utéct?” zašeptal mu démon svůdně do ouška.

“Nikam,” zapředl chlapec. “Jenom mě strašně mačkáš.”

Kait tedy trochu povolil stisk a otočil si chlapce čelem k sobě. Trochu se sehnul a spojil jejich rty v dlouhém něžném polibku. A i když jim za nějákou dobu došel kyslík a museli se od sebe odtrhnout, dál stáli v obětí pod proudem teplé vody, která jim skrápěla těla.

Vydrželi tak ještě poměrně dlouho, ale pak se jim pomalu začaly zavírat oči a podlamovat nohy, jak byli vyčerpaní z tréninku. Kait tedy vypl vodu a oba se vypotáceli ze sprcháče. Něják se jim povedlo utřít a obléct do toho, v čem spali a odplížit se do Akirova pokoje.

Tam padli vyčerpaně na postel a jakmile Akira natočil budíka, aby zítra nezaspal do školy a Kait přes ně přehodil přikrývku, usnuli jeden druhému v náručí.