Doupě zvrhlíka

Akyra a Kait se vyčerpaně vydrápali po schodech ze sklepa nahoru a táhli kýbl špinavé vody a taky prachovku, na které bylo v tuhle chvíli více prachu, než čehokoli jinýho. Všechno odtahali do koupelny a vodu vylili do umyvadla. Akyra potom opláchnul prachovku a dal ji na topení, aby uschla a byla zase použitelná, kdyby ji náhodou zase někdy potřebovali.
"Večeře!" rozlehl se domem Isobelin hlas.
"Jasně, za chvilku jsme tam," zavolal Akyra.
A opravdu, netrvalo to víc, jak pět minut a všichni seděli u jídelního stolu a ládovali se zapečenýma bramborama. Isobel byla s jídlem hotová první.
"Až dojíte, dejte nádobí do myčky a taky ji můžete zapnout, když na to přijde," prohlásila a zvedla se od stolu. "A ať už budete dělat cokoli, nerušte, mám spoustu nudné práce, kterou musím udělat."
Kluci jenom kývli a dál se cpali. Isobel tedy opustila místnost a pak už ji jenom slyšeli, jak dupe po schodech nahoru do svého pokoje.
"A co teď?" zeptal se Akyra, když osaměli.
"No, uklidíme nádobí a pak se pustíme do tvého tréninku?" nadhodil Kait.
"To zní dobře," souhlasil Akyra. "A co měla být ta jiná činnost, o které jsi mluvil, a na kterou údajně nestačí hodina?"
"To se dozvíš časem," prohlásil Kait. "Pro teď se budeme soustředit na tvůj trénink, co ty na to?"
"No, tak teda dobře, ale už je tma a nevim, jestli tam dole vůbec něco uvidíme," prohodil Akyra.
"Tak si vezmem svíčky, pokud tady nějáký jsou. Protože jsem si nevšim, že by tam byla zavedená eletrika," prohlásil Kait.
"Ano, svíčky tu někde budou. A další ano, protože elektrika tam opravdu zavedená není."
Potom Akyra přešel k jednomu šufleti v kuchyni, o kterým věděl, že je tam směska všech možných věcí. A tušil, že tam asi budou i nějáký svíčky. A měl pravdu. Bylo tam dobrých deset pevných velkých svic z včelýho vosku. Akira se v šuplíku ještě chvíli přehraboval, ale pak se se strápeným výrazem otočil na démona.
"Nejsou tu sirky..."
"To není problém," odpověděl démon a vzal si od Akyry jednu ze svíček. Potom druou rukou luskl prsty a knot svíčky se rozhořel.
"Jak jsi to udělal?" dožadoval se Akyra vysvětlení, když po prvotním úžasu znovu našel řeč.
"Jedno ze základních kouzel, který umí skoro každý démon," prohlásil Kait. "Ty se ho brzo taky naučíš, protože tohle je něco, co umí i demigodi."
"Aha," špitl Akyra. Jeho respekt z Kaita právě stonásobně vzrostl. Což ovšem nebylo schopné ušlapat jeho lásku k němu.
"Jdem?" nadhodil Kait a aniž by čekal na odpověď, zamířil si to do sklepa.
Akyra na nic nečekal a démona následoval. V rukou stále držel zbývající svíce.
"Akyro?" prohodil Kait, když scházeli po sklepních schodech.
"Ano?"
"Máš ještě tu dýku, co jsme ve sklepě našli?" zeptal se.
"Měla by být pořád dole, na tom kamenným stole," odpověděl chlapec.
"Dobře, protože bych tě s ní rád naučil zacházet," řekl Kait. "Jsou to vzácné věcičky. Je to první, kterou jsem kdy viděl. Vím, že můj zlý protějšek ví, kde je ještě jedna, ale tahle je první, kterou jsem viděl na vlastní oči."
"Opravdu?"
"Ano. Jak jsem řekl, jsou to opravdu vzácné věcičky."
Došli dolů a Akyra přešel ke kamennýmu stolu. Opravdu tam byla - přesně, jak ji tam nechal. Stříbrná dýka, která na první pohled nevypadala niják obyčejně, ale Akyra už věděl, že démonovi může věřit, když o něčem říká, že to je vzácnost.
"Tak co první?" zeptal se Akyra.
"První rozestavíme svíčky," prohlásil Kait a jal se rozmisťovat svíčky tak, jak si myslel, že nepřijdou k úhoně. Přeci jenom, nebylo jisté, jaké schopnosti bude ve výsledku Akira mít. Ten mezitím stál u stolu uprostřed místnosti a ještě pořád si prohlížel dýku. Stále častěji mu ale pohled sklouzával k jednomu místu na stole, které se mu nezdálo. Nakonec ho to začlo tak iritovat, že dýku zastrčil za pásek kalhot a přešel k tomu místu.
Sehnul se a začal to zkoumat. Vypadalo to, jako by se část boční stěny stolu dala vyndat. Sáhl po své dýce a vsunul ji do drážky a začal páčit.
"Co to děláš?" zeptal se Kait a sehnul se k němu, v ruce měl svoji katanu. Jak se tam vzala, to se Akira radši neptal.
"Něco tam je," odpověděl chlapec a dál páčil.
"Počkej, takhle to nepůjde," zarazil chlapce po chvíli.
"A jak?" dotázal se Akira.
"Musí tu být někde nějáký mechanismus, který to otevře. Ta drážka je totiž moc úzká na to, aby se to dalo vypáčit," prohlásil Kait a díval se, kde by se co dalo zmáčknout.
A netrvalo to dlouho a takový  kámen opravdu našel. Zmáčkl ho a Akirovo zajásání mu potvrdilo, že to bylo to, co hledal. Otočil se a přešel k otvoru, který se v boční stěně utvořil.
"Je tam něco?" zeptal se chlapce.
"Nevím, ještě jsem se nedával," přiznal se Akira.
"Tak se podívám já," prohlásil Kait a sáhl rukou do otvoru.
"Tak co?" naléhal Akira.
"Počkej, seš moc hrr, ale něco tam je," řekl Kait a vytáhl předmět doličný z díry ven. Položil ho na stýl a teprve potom se na něj oba dva podívali. Ukázalo se, že je to další svitek.
"Doufám, že to nebudou další dějiny..." zabručel Akira. Byl sklamaný. Čekal, že tam bude minimálně nějáká nadpozemská zbraň, která by jim pomohla porazit jejich nepřátele.
"To se uvidí. Ale myslím, že kdyby to byly jen další historický plky, nebyl by tak dobře schovaný, co ty na to?" nadhodil Kait.
"To máš asi pravdu," souhlasil Akira. "Tak ho rozbal."
A Kait poslechl. Opatrně svitek roztáhl a četl, co je na něm napsáno. Vypadalo to, že jde o nějáké kouzlo, nebo schopnost. Svitek popisoval někoho, kdo měl čistě stříbrnou auru.
"Stříbrnou auru?" zeptal se Akira.
"Tak to tam stojí. Ovšem nikdy jsem neslyšel o nikom, jehož aura by byla čistě stříbrná. Ba i aura jen s nádechem stříbra je strašně vzácná..."
"Tvoje taková je. Máš v ní zbytky stříbra," prohlásil Akira.
"A můžeš vidět svoji auru?" zeptal se Akiry Kait.
"Bohužel ne..." vzdychl si Akira. "I když by mě zajímalo, jakou by měla barvu."
"Už aby se mi ta schopnost vrátila..." zabručel Kait. "Takhle tě ani naplno nebudu moct trénovat, když sám nejsem v plné polní..."
"V plné polní?"
"Přenesený význam. A nepapouškuj všechno, co řeknu..." zasmál se Kait.
"A čím teda v tréninku začnem?" zajímal se chlapec.
"Dobrá otázka..." zabručel Kait a přešel k jedné ze svíček a donesl ji na stůl. "Co takhle tím, že ji zapálíš jen silou vůle?" a svíčku svoukl.
"Jak?"
"Prostě se na ni soustřeď a představuj si, že hoří."
Akira se tedy na svíčku začal soutředit. Skoro cítil, jak k ní vysílá energii, ale svíčka pořád ne a ne chytnout.
"Něco děláš špatně," prohlásil Kait, když chlapcovo snažení pozoroval už dobrých deset minut. Luskl prsty a svíčka vzplála rudým plamenem.
"Na co je to luskání?" zeptal se Akira.
"Pro efekt," zasmál se Kait. "A teď to zkus znova," zase svíčku sfouknul.
A Akira to zkusil znova. Začal se opět soustředit na svíčku, na to jak hoří a najednou svíčka opravdu vzplála. Jasně žlutým plamenem.
"NO vidíš, že to jde, když se chce," usmál se Kait. A potom si přitáhl chlapce k polibku. Něžnému a dlouhému tak, jak jim jenom stačil kyslík.
"To má být odměna?" zeptal se Akira, když se od sebe odtrhli a lapali po dechu.
"Můžeš to tak brát," pozdvihl Kait koutek úst v jakémsi pokřiveném úsměvu.
"Co dál?" zeptal se Akira.
"Teď to zopakuješ ještě nejmíň dvacetkrát, abych si byl jistý, že to nebyla náhoda," prohlásil Kait.
"OK."
A dvacetkrát po sobě Akira zapálil svíčku a dvacetkrát ji Kait zase sfoukl.
"Co dál?" zeptal se Akira.
"Teď se stejným zrakem, kterým vidíš aury, ponoř do svého nitra a řekni mi, co tam vidíš."
Akira uposlechl a pohroužil se do svého nitra.
"Co vidíš?" zeptal se Kait.
"Stříbro..." zvedl Akira překvapeně oči, které potkaly ty Kaitovy.
"Stříbro...?" vydechl Kait nevěřícně a okamžik na to skočil po pergamenu, který předtím odložili. Roztáhl ho a začal znova pročítat.
"Co se děje?" nechápal Akira.
"Nechápeš?" Kaitův hlas přešel do vzrušeného šepotu. "Jenom ten se stříbrnou aurou může svou auru vidět. To, cos viděl, byla tvoje aura. A to znamená, že tvé schopnosti jsou popsané v tomto svitku. Nikdy jsem si ovšem nemyslel, že stříbrná aura bude náležet polovičnímu démonovi. Vždy se všeobecně předpokládalo, že to bude plnohodnotný démon..."
"A to je špatně? Když tu auru mám já?" zeptal se Akira.
"Ne, to není špatně, jenom je to pro mě překvapení. Milé překvapení," dodal.
"Aha," hlesl chlapec.
Kait si chlapce v návalu radosti přivynul k sobě a začal mu šeptat do ucha: "Ty jsi ten, kdo bude mít moc na to, aby ho zničil. Ty máš schopnost ovládat všech sedm základních živlů. Všechno je to tu napsaní..."
"Sedm živlů? Nejsou jenom čtyři?" zeptal se Akira zmateně. Vždy věřil, že živly jsou čtyři - oheň, voda, země, vzduch.
"Ne, je jich sedm. Voda, oheň, země, vzduch, blesk, světlo a temnota.," prohlásil Kait. "A ty je všechny umíš ovládat. Já ovládám temnotu, oheň a blesk.  A pokud si to pamatuju správně, tak on ovládá zem, vodu a vzduch. Nikdy jsme nenašli nikoho, kdo umí ovládat světlo, jsi první. A žádný z démonů není schopný ovládnout více, než tři živly. U demigodů by to dokonce měl být jenom jeden. V extrémních přápadech dva. Ale ty, ty můžeš ovládnout všechny."
Akira nebyl schopen slova.
"Ovšem doporučil bych nejdřív se soustřeidt na jeden a teprve potom na další. Je možné, že díky tomu, že jsi jen poloviční démon, na tebe bude všech sedm moc. To by mohlo vést k sebedestrukci."
"Cože?" vyjekl Akira.
"Neboj, to se nestane," položil chlapci ruku na rameno. "Od toho jsem tu já, dokážu poznat, kdy je toho moc."
"Dobře," přikývl Akria a nechal se od démona stáhnout do jeho náruče. Opřel si hlavu o jeho hrudník a poslouchal tlukot jeho srdce. Chvíli tak setrvali.
"A teď je načase, abych tě naučil, jak se zachází s tou dýkou," prohlásil po chvíli Kait.
"Super," zajásal Akira. Na boj se zbraní se těšil celou dobu...