Doupě zvrhlíka

“Co jsou vlastně divocí démoni?” dožadoval se Akira vysvětlení poté, co ho ti dva už nějákou dobu naprosto ignorovali.

“Démoni, kteří nikdy nepřišli do styku s civilizací. Takoví, kteří s lidmi neumějí žít v symbioze a místo toho je berou jen jako svou potravu, tak, jak to bývalo kdysi, kdy ještě žádná pořádná civilizace nebyla,” vysvětlil Kait šeptem. “Otázkou je, jak se jim povedlo se civilizaci tak dlouho vyhýbat...”

“Aha,” hlesl mladík a vklínil se mezi Siga a Kaita, aby líp viděl na dění na mýtince. “A co budem dělat teď?” nadhodil potichu.

“Pobijem je a podíváme se, co je v tom chrámu, protože kdyby tam nebylo něco zajímavýho, nebyli by tu,” navrhl Kait.

“A to, že jich uvnitř může být dalších stopětapadesát tě asi naprosto nezajímá, co?!” zaprskal Sig vztekle. “Vždyť jsme jenom tři!”

“To nevadí,” zabručel Kait. “Máme moment překvapení a vyvolenýho,” usmál se na Akiru.

“To rozhodně nemusí stačit!” mračil se Sig, ale věděl, že Kait je tvrdohlavý jak beran a jediný, kdo mu kdy byl schopný něco rozmluvit, byl Akira. Podíval se na něho a čekal, co mladík udělá.

“Máme šanci vyhrát, i když jich bude víc, než zrovna vidíme?” zeptal se Akira Kaita.

“Větší, než si myslíš,” odpověděl démon. “Pokud tu byli tak dlouho odříznutí od civilizace, jejich schopnosti boje nebudou nic extra.”

“Takže šance jsou docela vysoké?” dotazoval se dál Akira.

“Ano, poměrně dost vysoké,” potvrdil mu to Kait.

“A jak si je teda podáme?” nadhodil Sig kousavě.

“Předně, až budeme mít já a Akira zavřenné oči, tak je zmateš tím, že vykouzlíš jasné bílé světlo. Potom už to nech na mně a Akirovi s tím, že dorazíš všechno, co nám uteče.”

“Aha, takže vlastně žádný plán nemáme...” zabručel Sig, ale kouzlo už si začal připravovat.

“Na něco takového není žádného pořádného plánu potřeba,” zabručel Kait a tiše tasil katanu. Počkal až ho Akira napodobí se svou dýkou, kterou okamžitě proměnil v delší jednoruční meč, a následně zavřel oči, dávaje tak Sigovi najevo, že může začít.

Když Akira zpozoroval, že má Kait zavřené oči, rychle ty svoje taky zavřel a probudil ostatní smysly, aby byl schopný boje bez použití zraku. Připravil se vyrazit na démony.

Jak on, tak Kait během chvilky pocítili Sigovo kouzlo. A to pro ně byl signál. Vyskočili a bez milosti začali kosit démony, kteří byli oslepeni světlem. Nicméně, co mohli, to nechali naživu. Zabíjení neměl rád už dokonce ani Kait, kterému to nikdy dřív nevadilo.

Jasně bílá koule pomalu zmizela a Sig přešel ke svým dvěma společníkům, kteří stáli se zbraněmi v rukou nad těly v bezvědomí.

“A co teď?” nadhodil. “Až se proberou, tak po nás půjdou...”

“Teď dovnitř,” ukázal Kait na svatyni, co na mýtince stála, “a zavřít vchod a zabarikádovat, aby za náma nemohli. Naším hlavním cílem je tak jako tak ta svatyně a ne démoni. Alespoň pro tuhle chvíli.”

“Jdem!” zavelel Akira, který začínal cítit, že by se ti dva do sebe mohli pustit jako tolikrát předtím v tréninkovém sále v Sigfriedově Londýnském domově.

Vstoupili dovnitř a Akira položil ruku na zem. Ta se otřásla a vyrazila nahoru v místě vchodu. Takže místo vchodu viděli jenom masu hlíny a kamení.

“Dobrá práce,” pochválil Akiru Kait a ukázal do chodby, která se před nimi rozprostírala.

Vykročili chodbou vpřed a Akira vykouzlil na dlani světelnou kouli, aby vůbec viděli na cestu. Protože ve svatyni byla tma jako v pytli, kde jim ani démonní zrak nebyl nic platný. Když Kait viděl, co Akira udělal, nezůstal pozadu a na dlani se mu objevil plamínek, který také chodbu osvětloval. Poté popošel dopředu, aby šel chodbou první. Přeci jenom měl více zkušeností a předpokládal, že tam bude minimálně jedna past, do které by se mohli chytit.

Sigfried průvod uzavíral a dával pozor, zda je někdo nesleduje.

Postupovali vpřed a brzy došli na rozcesttí. Tam se zastavili a Kait se podíval do všech chodeb, které z něj vybíhaly.

“Kudy půjdeme?” zeptal se ostatních.

“Myslím, že je to celkem jedno,” nadhodil Akira. “Všechny totiž vypadají naprosto stejně.”

“Ano, i ne,” ozval se zezadu Sig.

“Co tím myslíš, že ano i ne?” zeptal se Kait a otočil se čelem k Sigovi.

“Podívej se na tyhle kameny,” ukázal Sigfried na kameny ve zdech jednotlivých chodeb. “Podívej, tenhle má na sobě vyznačenou korunu, tenhle křídla a tenhle pochodeň. Nevím, co to znamená, ale chodby rozhodně nevypadají jedna jako druhá.”

“Takže kterou si vybereme?” zeptal se Akira, který sice konverzaci obou svých společníků poslouchal, ale nezapomínal dávat poozor, jestli se k nim někdo neblíží.

“Co myslíš, že znamenají ty symboly?” zeptal se Sig Kaita.

“Mohlo by to znamenat naprosto cokoli...” odpověděl ten a zamyslel se.

“Buď se dohodnete, nebo vybereme jednu náhodně...” zabručel Akira.

“Pochodeň!”

“Křídla!”

Kait se Sigfriedem oznámili součastně. Akira jenom zakroutil hlavou, protočil panenky a v duchu nadával, proč, že se ti dva prostě nemůžou na ničem dohodnout. “Ok,” oznámil potom, “takže půjdeme chodbou s korunou...”

“Máš to mít...” zabručeli oba dva svorně a Kait jako první vstoupil do Akirou vybrané chodby.

>>>*♥♥♥*<<<

Alexander se otočil na Suzuki.

“Je čas, abych šel,” řekl a přešel do rohu místnosti, kde byly pod květináčem ukryté padací dveře.

Suzuki k němu přešla a pohlédla mu do tváře. “Hlavně buď opatrný,” řekla.

“Neboj se, budu,” řekl, zvedl padací dveře, prolezl jimi a byl pryč.

Suzuki na místo, kde zmizel, pár minut hleděla, ale pak se vzpamatovala a otočila se ke schodům vedoucím do horního patra. Vystoupala po nich a prošla závěsem, který je odděloval od přední části antikvariátu. Tam se zastavila, natáhla ruku a začala mumlat slova zaklínadel, která měla posílit jejich ochrany.

>>>*♥♥♥*<<<

Neušli ještě ani deset kroků, když se Kait z ničeho nic prudce zastavil a koukal před sebe.

“Co se děje?” zeptal se ho Akira, který do něj málem narazil.

“Nevím přesně, ale něco se mi tu hodně nepozdává,” zamumlal Kait a sehnul se, aby ze země zvedl kámen. “Ustupte trochu,” vyzval potom své společníky a sám pár kroků také zacouval. Teprve potom napřáhl ruku a mrštil kamenem před sebe.

Čekali, ale vůbec nic se nestalo. Kait se zamračil. “To je divné...” bručel chtěl se sehnout pro další kámen. Ovšem, místo toho uskočil dozadu, když ze zdí vyjely zubaté pláty, které se začaly srážet jako čelisti otočené o devadesát stupňů.