Doupě zvrhlíka

Vstoupili do hostince a okamžitě je obklopilo šero. V hostinci bylo téměř dokonalé ticho a skoro žádní zákazníci. Vince a trio si sedli k rohovému stolu a poručili si něco pořádného k jídlu. Když jim hostinský jídlo donesl a opět se vzdálil, Liam promluvil: “A kde to princátko chceš začít hledat?”

“Asi půl dne cesty odtud je Cale, je považováno za hlavní město pohraničí, tak bysme mohli začít tam. Je tam víc lidí a na trh, který se koná každou neděli, dojíždí i lidé z okolních vesnic. Jako začátek by to nemuselo být špatné místo.”

“To je pravda, ale otázkou je, jestli se ty trhy ještě konají, když je ta válka...” zabručel Armén.

“Za pokus nic nedáme, no ne?” zahuhlal Acher s plnou pusou guláše.

“To je pravda, souhlasil Vince a potom se konečně všichni plně věnovali jídlu. Když dojedli, objevil se u nich hostinský s tím, jestli mají ještě nějáké přání. Vince jenom zakroutil hlavou a podal mu peníze za jídlo.

Trio s Vincem v patách se zvedlo a vyšli ven a dál na cestu do Cale. Vince byl zahloubaný do sebe a uvažoval. Tohle je třetí den. Když uvážím, že na cestu zpět potřebuju dva dny jízdy, mám na hledání už jen dva dny... Budu se raději modlit, aby byl jinde, protože tohle se nedá stihnout... To není časový pres, to je sebevražda...

“Co se mračíš?” otázal se Acher.

“Uvažoval jsem, jestli mám vůbec nějákou šanci jej najít.”

“Dokud to nezkusíš, tak to nemůžeš vědět,” promluvil Armén.

“To je pravda, pokud tady je, tak ho najdeme,” rozhodl Acher.

Dál pokračovali mlčky a pozdě v noci dorazili do Cale. Chvíli procházeli městem, než našli hostinec, který by nevypadal, že za chvilku spadne, a když takový našli, vešli dovnitř a zaplatili si nocleh.

Hostinský je zavedl do pokoje a pak zase odkvačil.

Čtveřice se posadila na slamníky a začali probírat to, co ve městě viděli. Minimálně polovina domů byla vypálená a vyrabovaná. Bylo vidět, že válka už se dostala do poloviny pohraničí. A to dobré nebylo.

“Ty, Vinci, mně se zdá dtrašně nepravděpodobný, že by se tu nějáký následovník trůnu skrýval... Vždyť je blbost, aby byl takhle blízko u hranice...” prohodil Acher po chvíli uvažování.

“Je to možné,” přikývl Vince, ovšem dál se mračil. “Co se mi ale nelíbí, je ta strážnice, kde jsme byli zavření.”

“Tak to nejsi sám,” přikývli ostatní.

“Něco se tam stalo... Docela by mě zajímalo, co to bylo.”

“Takže nájezd na baronův hrad?” zeptal se Acher.

“Nezní to špatně, ale co hledání prince?” zeptal se Vince.

“Pokud někde bude, tak na hradě. Tady sotva bude, odtud už utekly i krysy...” zaprskal Armén.

“Jo, to je fakt, neviděl jsem ani jednu!” postěžoval si Liam.

“To buď rád, krysy jsou roznašeči chorob,” odpověděl Vince.

“Jo, ale až tě nějáká kousne, tak za náma nechoď s brekem, jasný?” zapředl Acher.

“Ste zlí!” zakvílel Liam, zalezl pod deku na svůj slamník a otočil se ke všem zády.

Ostatní vyprskli smíchy.

“Tak co teď?” zeptal se Armén.

“Teď půjdeme spát a zítra na baronův hrad, kde se pokusíme zjistit všechno, co se dá,” rozhodl Vince.

“Super, plán máme, takže dobrou noc,” zavrtal se Acher pod svou deku a během chvilky bylo slyšet jenom pravidelné odfukování.

“Dobrou,” oznámil Armén a lehl si na slamník vedle Liamova.

Vince zamknul dveře a lehl si na zbývající slamník. Stačil si ještě všimnout, jak se Liam pomalu přesouvá k Arménovi. Usmál se, sundal brnění, zalezl pod deku a během chvilky taky spal.

Ráno se první probudil Acher. Bylo brzo, ještě ani slunko nevyšlo, tak zůstal ležet. Ovšem pak si vzpoměl, kde je a co se chystá.

“No, myslím, že čím dřív vyrazíme, tím dřív tam budeme,” usmál se pokušitelsky Acher a přistoupil k Vincovi. Sklonil se nad ním a začal ho lechtat. Ovšem to si špatně spočítal, protože Vince nebyl lechtivý. Takže místo toho, aby se svíjel pod Acherovými nenechavými prsty, skončil Acher pod Vincem a měl dýku přitisknutou ke krční tepně.

“Radil bych ti, abys toto už nikdy nedělal,” zasyčel Vince.

“A jak jsem měl asi tak vědět, že nejsi lechtivý?” zabreptal Acher. Když si uvědomil pozici, ve které se ocitli, zrudl. Přeci jenom, Vince se nad ním skláněl stylem, že měl koleno v Acherově rozkroku. A obličej jen pár centimetrů od toho jeho. Věrů úžasnná poloha. Netvorova kůže okamžitě získala nachový odstín.

A aby toho nebylo málo, přesně v tu chvíli se probudili Liam a Armén. A když ty dva viděli v takové poloze, neovládli se a vybuchli smíchy.

“Ne... To... To není jak to vypadá...” koktal Acher a odstrčil Vince pryč.

“Ne? A co to teda je?” zeptal se Liam a společně s Arménem se přesunuli přesně před Achera a zírali na něj, čekajíce na odpověď.

“No, to...” koktal netvor.

Vince jenom vzdychl. “Málem jsme ho zařízl...” ukázal ostatním dýku, kterou měl pořád v ruce. “Když mě chtěl zlechtat. Nejsem totiž lechtivej.”

“Ahá, takže nic zajímavýho..” zabručel zklamaně Liam.

“Už to tak vypadá...”

“Jo, a to, že jsem málem přišel o krk vás nezajímá, což?” zeptal se kousavě Acher, který pořád seděl na zemi.

“Promiň, ale nemohl jsem tušit, že to jsi ty,” nabídl Vince Acherovi ruku a pomohl mu na nohy. Potom na sebe hodil kroužkovou košili a přes ni kabátec.

“Dneska žádný plech?” zeptal se Armén se zájmem.

“Myslím, že nebude potřeba,” odpověděl Vince.

“A moh bych já?” zadíval se Armén toužebně na Vincovu plátovou zbroj.

Vince chvilku přemýšlel, ale pak svolil. Připnul si k opasku meč a když byl i Armén ve Vincově zbroji, která mu padla jako ulitá, připraven, vyšli z hostince do stájí, kde byl Vincův kůň.

Již předem se dohodli, že na něm nikdo nepojede, aby nedošlo k diskriminaci. Místo toho tedy kůň nesl zásoby. Vince koně vzal za otěže a vedl ho za sebou směrem k baronovu hradu.

Trio Vince následovalo v těsném závěsu. Liam a Armén si vesele povídali, Vince přemýšlel, co na hradě najdou a Acher zaraženě koukal do země. Což už ale za chvilku nebylo k vydržení.

“Co je s tebou, Achere?” zeptal se ho Liam.

“Nic, co by mělo být?” odsekl trochu prudčeji, než měl v úmyslu. Ještě pořád byl rozhozený z toho, co se stalo ráno v pokoji.