Doupě zvrhlíka

Cesta do pohraničí netrvala už moc dlouho. Vince i se svými zajatci tam dorazil chvíli před svítáním. V takové té době, kdy měsíc už zapadl, ale slunce ještě nevyšlo. V šeru, které nemohlo rozptýlit ani světlo pochodně, kterou Vince nesl.
Vince projížděl dál a zajatci klopýtali za ním. Byli již unavení, ale on jim nehodlal dopřád odpočinku. Pokračovali dál a když už slunce nějákou chvíli stálo na obloze, konečně se před nimi objevila strážnice. Vince sesedl a odvázal ze sedla provaz, na jehož druhém konci se sotva drželo na nohou trio lapků.
Zabušil na dveře a ty se téměř okamžitě otevřely. Za nim stál voják v kroužkové košili a mečem v ruce.
“Co ste zač?” zeptal se.
“Vince, rytíř bílé růže,” představil se Sithi.
“A co tady chcete?” zeptal se voják a zastrčil meč do pochvy, která se mu houpala u pasu. Rytíři bílé růže byli známi všude.
“Přímo tady chci jenom vyklopit pár lapků, co jsem pochytal cestou sem. Jinak jedu dál,” odpověděl Vince.
“Aha, tak poď za mnou, dáme je do lapáku,” kývl voják znuděně a vpustil Vince i s triem na provázku dovnitř. Potom je vedl chodbou ke dveřím a po schodech dolů. Potom ještě jedněma dveřma a potom podél řady cel. Některé byly plné, jiné prázdné. Vedl jej až nakonec, kde byla jedna obzvlášť hnusná.
“Odveď je tam,” nakázal voják.
Vince tedy zatáhl za provaz, na kterém trio stále vedl, a vstoupil do cely. Lapkové byli nuceni ho následovat, když začal provaz zkracovat. A zrovna, když je tam Vince chtěl nechat a vyjít z cely zase ven, voják dveře přibouchl a otočil klíčem.
“Vím, kdo jsi a proto tady teď chcípneš!” zachechtal se voják. Potom zachřestil klíčema a dal si záležet, aby Vince viděl, že je věší na hřebík nabitý do sloupku, co držel strop. Rytíři na očích, ale těsně mimo jeho dosah.
“Hej! Pusť mě ven!” zařval Vince.
“Nemůžu, protože pokud se vzepřu vyšší moci, zabijou mě. Kdežto když tě tady budu v držet pěkně v chládku, tak si zachráním krk.”
Vince na tohle neřekl nic a jen sledoval vojáka, jak mizí za dveřma, které za sebou se skřípotem zavřel.
“A co budeš dělat teď?” zasmál se netvor.
“Přemýšlet, jak se odsud dostat?” nadhodil Vince a sedl si na palandu, co tam byla.
“A nemoh bys nás aspoň rozvázat?” zeptal se netvor znovu.
“Jo, vás rozvážu a vy mě zaříznete jak sele, to zrovna,” ušklíbl se Vince a pohodlněji se opřel o stěnu za sebou. Byla hrbolatá a nepohodlná, ale pořád to bylo lepší, než se držet v těžké zbroji vzpřímeně, pokud nemusel. Už byl na tohle přece jenom trochu starý.
“Když nás rozvážeš, pomůžeme ti dostat se ven odtud,” zkoušel to netvor znovu.
“Ne, nakonec byste mě stejně zabili a to si nemůžu dovolit,” zopakoval Vince zatvrzele. “A jak se vlastně jmenuejte?”
“Ti tak budem říkat, když nás nechceš rozvázat a když odmítáš naši pomoc!” prskl netvor.
“Třeba mě to přiměje změnit názor,” nadhodil Vince.
Ale netvor ani jeho dva společníci jej neposlouchali. Zašili se do koutka, i když jim trvalo, než se tam dostali. Holt když jste tři a ještě svázaní zády k sobě, tak je to docela problém.
“Tak co myslíte, co teď budeme dělat?” zeptal se jeden z netvorových kumpánů.
“Já bych mu pomohl,” nadhodil ten druhý.
“Jenom, když nám řekne, co má zalubem,” prohlásil netvor.
“A jenom, když nás pustí,” přisadil si ten první.
“Takže?” nadhodil druhý.
“Jdeme,” nakázal netvor.
A tak se celé trio opět klátivě přesunulo před Vince. Potom se natočili tak, aby netvor na Vince viděl a zastavili se.
“Co zas chcete?” zeptal se jich Vince.
“Máme pro tebe návrh,” prohlásil netvor.
“Ano? A co když nemám zájem?” nadhodil Vince.
“Můžeme ti pomoct se odtud dostat. Pod podmínkou, že nám povíš, co máš v plánu dělat, až se odtud dostaneš. A také nás musíš pustit. A jako bonus ti řekneme, jak se jmenujeme,” přednesl netvor. “Tak co ty na to?”
“Moc se mi to nelíbí...” zabručel Vince, ale bylo na něm vidět, že o tom přemýšlí. “Jakou mám záruku, že mi nevrazíte kudlu do zad v momentě, kdy se k vám otočím zády?”
“Nemáš žádnou záruku, ale na druhou stranu, to tady snad chceš tvrdnout do svatýho Jorigelda? Vidím na tobě, že máš poslání, který nesnese odklad, takže buď ber, nebo si tu chcípni.”
Vince se zamyšleně díval do netvorových odhodlaných očí. Nakonec se rozhodl. Vstal, z boty vytáhl nůž, naštěstí mu voják zapoměl vzít zbraně, a rozřízl provaz, kterým ty tři holomky spoutal.
“Tak, předně chci znát vaše jména, ať na vás nemusím volat “Hej ty”,” rozhodl Vince a prohlédl si tři výtečníky.
“Já jsem Liam,” prohlásil první.
“Já Armén,” řekl druhý.
“A já jsem Acher,” prohlásil jejich vůdce – netvor.
“Acher?” podivil se Vince. Už o něm slyšel. Neznámý, co přepadává pocestné, ale nikdy nezabíjí. Začínal si myslet, že nakonec udělal dobře, když se s nimi spřáhl.
“Takže, jaký je plán?” zeptal se Vince nakonec.
“Plán je takový, že si podáme klíč,” řekl Acher.
“A jak to chcete udělat, smím-li se zeptat,” nadzvihl obočí Vince.
“Jednoduše, sleduj a uč se,” prohlásil Acher a pokynul Liamovi a Arménovi.
Ti přistoupili k mřížím a Liam si sundal boty. Potom jej Armén chytil za ruce a nechal ho, aby se vyšvihnul do vzduchu. Liam potom prostrčil bosé nohy skrz mříže, které sice byly moc blízko, na to, aby se tama protáhl, ale dost daleko na to, aby tudy prostrčil své nohy. Které byly samozřejmě delší, než jeho ruce. Ne o moc, ale i těch pár centimetru stačilo na to, aby dosáhl na klíče, které byly na sloupu, který byl těsně mimo dosah lidské ruky.
Klíče spadly na zem a Liam se usmál, když nohama opět přistál na zemi.
“To by bývalo šlo udělat i mým mečem,” zabručel Vince.
“Nešlo,” zabručel Armén. “Podívej se, jak je ta skoba zahnutá. Mečem bys to z ní nesundal.”
“Dobrá, uznávám, asi by to nešlo,” souhlasil Vince poté, co si skobu prohlédl.
“Ovšem, teď, když jsou ty klíče na zemi, tak je tím svým párátkem můžeš přitáhnout sem,” nadhodil Acher a usmál se.
Vince ho jenom sjel pohledem. Pak ale přistoupil k mříži a vytáhl meč. Prostrčil jej i s rukou skrze mříže a po chvíli se mu povedlo klíče přitáhnout. Zvedl je a otevřel celu.
“Jdeme?” zeptal se tria.
“Hej hej hej, napřed nám řekni, co máš zalubem!” zastoupil mu cestu Acher.
“Nepočká to, až budeme mimo dohled strážnice? Přeci jenom, pořád je tu šance, že nás zavřou zpět, když tu zůstanem,” prohlásil Vince.
“Dobrá, ale žádný podrazy, máme dohodu!” zavrčel Acher a vydal se po schodech nahoru z věznice. A pak přes všechny dveře, až se dostal skoro do hlavní části.
Zastavil se a dal znamení rukou i ostatním, co šli za ním. Acher vyhlédl za roh a spatřil vojáka, který je dole zavřel. Seděl na židli, hlava zakloněná, nohy na stole. A chrápal!
“Jdeme,” zašeptal Acher a vydal se pomalu vpřed.
“Dýku,” oznámil ještě Vincovi a natáhl k němu ruku.
“Co s ní chceš dělat?” optal se Vince opatrně.
“Coby, ten chlap si nezaslouží žít,” zavrčel Acher.
“Počkej, nebude lepší ho zajmout živýho a vyptat se ho na to, co se tady děje?” odporoval Vince.
“No, a co když se to nepovede?” nadhodil Liam.
“Povede, vás jsem taky zajmul bez problémů a přitom to byla přesila tři na jednoho. A teď jsme navíc v přesile my,” prohlásil Vince. “A až nám poví všechno, co ví, tak si s ním můžete dělat všechno, co uznáte za vhodné.”
“OK. Ale jestli chystáš nějáký podraz, tak si nás nepřej!” zavrčel Acher a kývl na své dva společníky. Všichni čtyři se pak postavili okolo vojáka a Vince mu zasasdil pořádnou ránu mečem do hlavy. Mezitím, co ho Armén, Vince a Liam odzbrojovali, Acher se šel podívat po něčem, čím by ho mohli svázat.
Našel pěkný pevný provaz a milého vojáka svázal. A pořádně pevně. Potom ho vzali a vyvlekli ven. Tam pořád čekal Vincův kůň. Vysadili tedy milého vojáka na něj a Vince popadl otěže. A pak se vydali na cestu. Dál od strážnice a na místo, kde by si mohi v klidu prmluvit a vyslechnout vojáka. A tím zjistit, co se vlastně děje.