Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta krále 2

5. 3. 2011

 

    Vince vyšel z hradu a šel po cestě do vesničky, která se pod hradem rozkládala. Na jeím okraji byly stáje, kde byli opravdu milí lidé. Vždy si tam nechával koně, protože věděl, že tam o něj bude opravdu dobře postaráno. Přišel k malému domku, který byl přilepený k ohradě, ve které se proháněli koně. Zaklepal na dveře a čekal.
   Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. V nich stálo hezké mladé děvče oblečené ve venkovských šatech, které ale byly čistě vyprané. Vlasy mělo děvče stažené šátkem, jen několik pramenů si našlo cestu ven.
   “Jdeš si pro koně?” zeptala se.
   “Ano, Viktorie, jdu,” odpověděl Vince. “Za jak dlouho bude připravený?”
   “Když přiložíš ruku k dílu, tak za polovinu doby, jakou by to trvalo, kdybych ho připravovala sama. Tatínek totiž není doma,” odpovědělo děvče rozverně a prstíkem ukázala do ohrady, na jejímž vzdáleném konci stál statný bělouš.
   Vince se tedy přehoupl přes plot do ohrady a otočil se na Viktorii. “Podej mi jeho uzdu,” vybídl ji.
   Děvče se dvakrát nerozpakovalo a během chvilky uzdu přineslo. Vince potom rychlým krokem zamířil ke svému koni, který mu zafrkal na pozdrav. Zkušeným pohybem starého koňáka mu uzdu nasadil a zapnul přesky. Potom uchopil otěže a koně odvedl k brance v ohradě, kterou již Viktorie mezitím otevřela, ale držela ji přivřenou, protože jeden všetečný kůň se snažil dostat ven.
   Vince s koněm došel k vrátkům. Odstrčil všetečného chundelatého koníka a i s běloušem vyšel ven. Viktorie nemeškala a hbitě vrátka zase zavřela a zajistila. Spolu bělouše dovedli až k místu, kde se na pozdním sluníčku vyhřívalo sedlo. Bylo tady takovým zvykem, že pokud svítilo sluníčko, sedla se dávala vyhřát. Ovšem vždy se dbalo, aby byly pod střechou, kdyby se náhodou spustil déšť. Vince předal otěže Viktorii a vzal sedlo. Přehodil je bělouši přes hřbet a zapl řemen.
   Vyšvihl se do sedla a Viki mu podala otěže. On jí na oplátku dal několik zlatých mincí, jako to dělal vždy, když odjížděl. Potom stiskl koně koleny a rychlým cvalem vyrazil pryč. Ještě se v sedle ohlédl a Viki zamával. Zamávala mu na oplátku a ještě chvíli se za ním dívala, jak mizí v dáli. Pak se otočila a zašla do domku.
   Vince uháněl jako s větrem o závod. Pohraničí nebylo zas až tak daleko, ale minimál- ně dva až tři dny cesty mu to zabere. Jel prašnou cestou, hlína a kamínky odletovaly od kopit jeho koně. Nedojel moc daleko, než ho stihla tma. Přeci jenom, vyjíždět večer, to se občas nemusí vyplatit....
   Přitáhl koni uzdu a dál pokračoval jen krokem. Cesta do pohraničí vedla kolem jednoho z okrajů Černého lesa. Bylo to opravdu ponuré místo a člověk nikdy nevěděl, jestli ho náhodou něco nesleduje. Vincova ruka se nikdy příliš nevzdalovala od jílce meče, který se mu houpal u boku. Jel tudy sice již nesčetněkrát, ale nikdy to nebylo v noci. Nelíbilo se mu to.
   Navíc měsíc se rozhodl, že si dá pauzu a vůbec nesvítil. Kdyby na nebi nebyly vidět hvězdy, byla by úplná tma. Vince pustil otěže a řídil koně jenom koleny. Sáhl do vaku, který byl přivázaný vzadu za sedlem a vytáhl z něj pochodeň. Ze zvyku s sebou vždy alespoň jednu vozil. Člověk nikdy neví, do jaké situace se dostane. Obzvláště, když je jeden členem Sithiů.
   Pochodeň zapálil a rozhlédl se, jestli náhlé světlo něco nepřilákalo. Zdálo se, že ne a Vince se trochu uvolnil. Naštěstí však ne úplně. Kdyby se totiž uvolnil úplně, asi by ho to stálo život. Jakmile se totiž znovu začal soustředit na cestu a na své okolí, místo na pochodeň, uslišel tiché zadrnčení a jen tak tak se stihl vyhnout letícímu šípu.
   Okamžitě seskočil z koně a ten odběhl stranou, přesně, jak byl naučen. Vince tasil meč a rozhlížel se okolo sebe a snažil se určit, kolik nepřátel tu je a kde přesně jsou. Jednoho dokázal docela snadno určit podle toho, odkud vyletěl síp, ale nevěřil, že by tu byl právě jenom ten jeden.
   Léta bojů pro Sithie mu ukázalo, že podceňovat nepřítele se nevyplácí. No, ne nadarmo také byl první velitel Sithiů. Daniel nastoupil po něm a i v dnešních dobách si k němu často chodil pro radu.

   Vince švihl mečem dozadu a zablokoval tak protivníkův úder. Druhou rukou ho okamažitě chytil za zápěstí a stiskl takovou silou, že byl útočník nucen upustit meč. Vince mu potom zasadil úder jílcem meče do temene hlavy a nechal ho bezvládného klesnout na zem.
   Potom se znovu otočil a opět švihnul mečem. Ten zazvonil o dýku, kterou svíral další z útočníků. Potom byl ale Vince donucen couvnout, protože útočník měl dýky dvě. A obě byly delší, než dýka obyčejně bývá a také vypadaly pěkně ostré. Vince věděl, že jenom s mečem, který byl oproti dýkám hodně těžkopádný, tady nic nezmůže. Vykryl několik úderů a pak jeho levá ruka nacvičeným pohybem sjelak levé botě. Plynule vytáhl nůž, který tam vždy schovával a bez jakéhokoli míření jej hodil.
   Nůž se zabodl útočníkovi do levé ruky. Ten vykřikl bolestí a upustil jednu z dýk. Vince na nic nečekal, rychle zablokoval chabý výpad, o který se chlap pokusil a než se stihl zmátořit, použil Vince nejpodlejší trik ze všech – kopnul útočníka do rozkroku. A okovanou botou, co měl na sobě, to určitě hodně bolelo. Neznámý se svezl na zem a držel se za citlivá místa.
   Vince na nic nečekal a zasadil mu jílcem meče úder do hlavy a poslal ho tak do říše snů. Potom očima okamžitě zabloudil k místu, odkud prvně vylétl šíp. Tušil, že tohle ještě neskončilo. A měl pravdu. Netrvalo dlouho a z houští, co rostlo podél cesty, vystoupila postava v kápi.
   “Kdo jsi?” zeptal se Vince.
   “Dobrá otázka. Taky se tě zeptám: Co dělá rytíř království poblíž Černého lesa v noci?” odpověděla postava.
   “To není tvoje věd. A teď mi řekni, co po mně chceš.”
   “Nic důležitého, jenom tvůj život,” pravila postava.
   “Obávám se, že to není možné,” zakroutil hlavou Vince. “Mám poslání a nikdo mi nezabrání v tom, abych ho splnil.”
   “Tak chcípni!” zařvala postava a vrhla se na něj.
    Pod pláštěm schovávala dvoubřitý meč, který držela uprostřed. Jak dotyčný běžel proti Vincovi, kápě mu spadla z hlavy a rytíř se mohl podívat, kdo to vlastně je. Pod kápí se skrývalo monstrum. Hlava bez vlasů s velkýma špičatýma ušima a tělo, které bylo pokryté rudou kůží. Nos byl plochý a jakoby hadí.
   Meč narazil na meč a jiskry odlétly do noci. Velký oboustranný meč se v rukách monstra míhal neuvěřitelně rychle a Vince měl mnohdy co dělat, aby jej vůbec byl schopný vykrýt.
   Rány padaly na obě strany a boj se táhl do nekonečna. Střídaly se chvíle, kdy kolem sebe oba dva bojovníci kroužili a sekvence rychlých útoků. Netrvalo zas až tak dlouho, než byli oba vyčerpaní a pot se z nich jen lil. Na jedné straně těžká plátová zbroj a na druhé obrovský dvoubřitý ocelový meš, který taky nebyl zrovna nejlehčí.
   Vince i přes vyčerpání sledoval pozorně všechny pohyby svého protivníka a v hlavě se mu začínal rodit plán. I přes vyčerpání švihl mečem prudčeji, než bylo potřeba a povedlo se mu protivníka vychýlit z rovnováhy. Okamžitě toho využil a opět použil podlý zásah nohou v okované botě do rozkroku. A opět to bylo úspěšně. Na závěr ještě přidal již tradiční ránu do hlavy jílcem meče a netvor se sesul k zemi.
   Vince potom vsunul dva prsty mezi rty a hvízdnul. Netrvalo dlouho a přiklusal k němu jeho kůň. Vince sáhl do sedlové brašny a vytáhl lano. Potom svázal všechny tři výtržníky k sobě a volný konec provazu přivázal k hrušce sedla.
   Sehnul se a všechny tři propleskl, dokud se konečně neprobrali.
   Jejich překvapení, když zjistili, že jsou svázaní, a to opravdu pevně, bylo obrovské.
   “Co se děje?” zeptal se zmatene netvor.
   “Nic, jen vás tady nemůžu nechat, mohli byste tady dělat potíže a to nemůžu dopustit. Předám vás hlídce v pohraničí, takže pánové, zvedejte se, poklušete za koněm,” s těmito slovy Vince přešel ke koni a vyšvihl se do sedla. Pobídl zvíře do rychlého kroku a vydal se dál do pohraniční oblasti.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Nell, 8. 3. 2011 18:52)

tahle povídka se mi začíná líbit už se těším na další dílek ;)