Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Cesta krále 1

   Zabouchal jsem na dveře vládcových soukromých komnat a čekal, až budu vyzván, abych vstoupil. Strohé “dále” na sebe nenechalo dlouho čekat. Stiskl jsem tedy kliku a dveře otevřel. Vstoupil jsem, dveře zase pečlivě zavřel a teprve potom jsem se uklonil králi Norikovi.
   “Co si přejete, můj králi?” zeptal jsem se, když jsem se opět postavil. 
   “Chci, aby ses postaral, že bude tento člověk,” podal mi jakousi skicu, “nejpozději do týdne v nejtemnější cele hradního vězení,” oznámil Norik.
   Podíval jsem se na skicu a jedno mé obočí nekontrolovatelně vyjelo nahoru. Byl to reflex, kterého se nebylo možné zbavit, a tak všichni vždy věděli, když jsem byl něčím překvapen. Na podobizně byl vyobrazen sotva pětadvacetiletý kluk, který vypadal naprosto obyčejně.
   “Vaše výsosti, smím vědět, kdo to je?” odvážil jsem se zeptat.
   Norik se zamračil, ale pak jenom odevzdaně pokrčil rameny. Byl jsem totiž pověstný tím, že jsem se odmítal pouštět do věcí, o kterých jsem dopředu nic nevěděl.
   “Je to bastard mého bratra Valentina.”
   “Toho Valentina, co zemřel záhadnou smrtí?” zeptal jsem se.
   “Ano, věřil bys, že můj vždy počestný bratr bude mít nemanželské dítě? No věřil, Danieli?”
   Zůstal jsem zticha a čekal, až bude jeho veličenstvo pokračovat. Znovu jsem se zadíval na podobiznu. Na Valentina jsem se pamatoval dobře a ten kluk mu opravdu byl hodně podobný. A teprve teď mi plně došla vážnost celé situace – ten mladík by Norika mohl sesadit!
   “Tak a teď běž a konej rozkaz,” propustil mě král mávnutím ruky.
   Uklonil jsem se a opustil Norikovy komnaty. Když jsem byl venku, hlasitě jsem si povzdechl. Stál jsem před opravdu zapeklitým problémem. Ten chlapec nemohl za to, do jaké rodiny se narodil. Patrně ani nevěděl, jakého je vlastně původu. Promnul si kořen nosu a znovu se zahleděl na podobiznu.
   Tak dobře, najdu ho a do bude dál, to se teprve uvidí, rozhodl jsem se. Zamířil jsem do starých kasáren, které byly navenek schátralé, ale vevnitř byly stále používané. Kasárny nyní sloužily jako základna Sithiům, což byla tajná jednotka o sedmi členech, včetně mě, velitele. Byla založena králem Valentinem a i když byla Norikem rozpuštěna hned jak nastoupil na trůn, neoficiálně jsme pořád existovali.
   A tehdy jsem si uvědomil, že je ještě jedna možnost – dosadit toho chlapce na trůn. Mohlo by to vyřešit moje dilema – jestli ho nechat uvrhnout do nejtemnější kobky, nebo se vzpírat přímému rozkazu krále, což by se rovnalo jisté smrti – a to provazem.
   Volba byla jasná. Jistě, bylo to riskantní, ale o nic víc, než držet Sithie pohromadě poté, co byli oficiálně rozpuštěni. Na dnešní večer byla stejně svolaná schůze, tak jsem se rozhodl, že můžu rovnou přednést svůj návrh.
   Jak jsem se blížil ke kasárnám, přetáhl jsem si přes hlavu kápi černého pláště, který jsem nosil. Rozhlédl jsem se a když jsem si byl jistý, že mě nikdo nesleduje, vklouzl jsem z abudovu, kde byl tajný vchod. Byl ukrytý v houštině keřů a pokud jste do něj nenarazili nosem, nepřišli byste na něj, pokud byste nevěděli, kde je.
   Když jsem stál těsně před vchodem, ještě naposledy jsem se rozhlédl kolem a teprve potom jsem potichu vklouzl dovnitř. Uvnitř byly rozžehnuté pochodně a svíce a na hromadách slámy, lavicích a palnádch, které tu zbyly po předchozích obyvatelích, se rozvalovalo šest lidí. Všichni měli černé pláště a kápě přes obličeje.
   Když jsem vešel, kápi jsem si sundal a oni udělali to stejné. Já tak mohl vidět jejich usměvavé obličeje.
   “Danieli,” oslovil mě nejstarší z nich, “máme nové zprávy z pohraničí.”
   “Tak povídej,” vybídl jsem ho.
   “Královské války si začínají vybírat sovji daň a lidé začínají hladovět. Jejich pole jsou podupána vojáky a skrápěna krví padlých, není, kde by mohli pěstovat plodiny. A na pastvinách, kde se normálně pase dobytek, teď stojí tábory nepřátel...” Po odmlce na nadechnutí dodal: “Kdyby sis zkusil promluvit s Norikem...”
   “Vinci, víš, že jsem to už zkoušel nesčetněkrát... Nepovolí, válka je pro něj vším. Tady už není nic, co bych mohl udělat,” povzdechl jsem si.
   “A co se dělo tady?” zeptal se další člen našeho bratrstva – Savir.
   “Ano, díky za připomenutí,” usmál jsem se na něj, “vlastně je toho dost, co s vámi chci probrat.”
   “Například?” nadhodil Vince.
   “Tak předně, Valentin měl syna bastarda,” řekl jsem a čekal, jaká bude jejich reakce.
   “On měl syna?” vyvalil oči Savir.
   “Ano, dokonce vím, jak vypadá.”
   “A kde je?” ptal se Lance.
   “To je právě ten problém – nevím,” řekl jsem. A pokračoal dřív, než by mě zase stihli přerušit. “Přemýšlel jsem, že kdybysme byli schopni ho najít a dosadit na trůn, jako právoplatného dědice, tak by to vyřešilo spoustu problémů. I ty pohraniční války. A kdyby se nám povedlo přesvědčit ho, aby naše bratrstvo zase bylo oficiální, taky by to nebylo naškodu. Nemuseli bychom se už tak moc skrývat ve stínech a nemuseli bysme mít za základnu starou a smrdutou kasárnu.”
   “Zní to jako zajímavý nápad,” přidala se do debaty vždy málomluvná Kirara, jinak také zvaná Kir.
   “Bude to nebezpečné,” musel jsem je varovat. I když jsem nepředpokládal, že by to mělo nějáký valný účinek. Bylo na nich vidět, že je můj nápad nadchnul a že jsou schopni pro jeho uskutečnění položit i život.
   “Já vím,” řekla Kir. “Takže, kdo jde do toho?” zařvala na celé kasárny a zdvihla ruku se zaťatou pěstí do vzduchu.
   K její ruce se přidalo pět dalších a nakonec i ta moje. Takže jsme byli všichni zajedno. Naposledy, kdy jsme nebyli zajedno, bylo během naší první schůze. Od té doby jsme vždy všichni táhli za jeden provaz. Byla to hezká vlastnost, že jsme i v největších krizích dokázali takto držet při sobě.
   “Dobrá, rozdělíme se, každý pojede do jedné z hlavních oblastí. Oblastí je osm, ale myslím, že bude nepravděpodobné, aby byl v tady v Cyridolu. Vinci, ty si vezmeš pohraničí, Savire, velké pláně. Kir, Železné skály. Sabrieli, Černý les, Riko, Růžové zahrady Kaelu. Dagone, ty budeš hledat v oblasti Vulkánu, tvoje odolnost proti ohni by v této oblasti měla být zásadní výhodou. A já, já pojedu na západ, k Mlžnému jezeru.
   “K mlžnému jezeru? Není to tam moc nebezpečné?” zeptal se Vicne.
   “Asi stejně, jako kdekoli jinde,” odpověděl jsem. “Ještě nějáké připomínky k rozdělení oblastí?”
   “Neměl by do Růžových zahrad jet spíš Sabriel?” zeptal se Savir.
   “Sabriel je nekromant a to mu bude spíše platné v Černém lese, kde se to zombiky a oživlými kostrami jenom hemží, zato Rika se vyzná v magii přírody a světla a nemyslím si, že by se bez takové magie někdo v Zahradách obešel, přeci jenom, víly, které tam můžeš běžně potkat, jsou dost záludná stvoření...” vysvětlil jsem.

   “Dobrá, kdy se zase sejdeme?”
   “Norik mi dal termín týden, tak za sedm dní při západu slunce, tady ve staré kasárně.”
    “Dobře,” souhlasili všichni.
   S těmito slovi jsme se rozloučili a po jednom jsme se nenápadně trousili z kasáren. Někteří z nás odcestovali pěšky, jiní použili magii a někteří koně. Já počkal, až všichni odejdou a potom jsem teprve vyrazil na svou cestu do neprobádané oblasti Mlžného jezera.
   Byla to nejvzdálenější oblast a tak jsem se rozhodl použít k cestování také magii. Přeci jenom, času nebylo nazbyt. Ovšem, v královském paláci nikdo o mých magických schopnostech nevěděl, s vyjímkou Sithiů, tak jsem se vydal do stájí a osedlal prvního koně, který mi přišel pod ruku.
   Vyvedl jsem jej ze stájí a vyšvihnul se do sedla. Stiskem jsem jej pobídl do cvalu a ujížděl k obzoru, kde už skoro zmizelo slunce. Jel jsem dlouho do noci a teprve, když byl měsíc vysoko nad mou hlavou jsem sesedl a nechal koně jít svou cestou. Však ten se neztratí.
   Poté jsem přešel k plochému kameni, na který bylo možné psát křídou. Sáhl jsem do váčku u pasu a vytáhl jednu z několika kříd, co jsem tam měl. Kdybych pentagram namaloval krví, byl by účinnější, ale krvavé pentagramy si schovávám na horší časy, protože ubírají více síly.
   Vyšvihnul jsem se na kámen a začal kreslit pentagram a všechny potřebné symboly. Když bylo dílo dokončeno, postavil jsem se doprostřed a začal odříkávat zaklínadlo. Během monotónního zaříkávání jsem vytáhl z pochvy u pasu meč, to proto, že člověk nidky neví, kam přesně ho kouzlo přenese.
   Jenom jsem doufal, že to nebude přímo doprostřed jezera. To by mě asi zabilo. Navíc se říká, že v tom jezeře žije něco nebezpečného... A já nechtěl, aby mě to zaskočilo nepřipraveného...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář