Vyvolaný - část třetí
Dopadl jsem na kamenný oblouk táhnoucí se nad nádvořím hradu a v podřepu si razil cestu vpřed skrze sněhovou bouři. Stvoření bezpečně přehozené přes rameno. A navíc se mě to pevně drželo. Jednu ruku jsem držel těsně nad obloukem, abych se mohl zachytit v případě, že zavane poryv větru silnější, než se dalo očekávat. A jako na sviňu, přesně to se stalo, když jsem byl zrovna v půlce cesty. Málem nás to smetlo, ale naštěstí jsem se rychle zachytil a přikrčil se co nejvíc to šlo.
Poryv odezněl a i když stále foukalo docela dost, bylo to opět na snesitelný úrovni. Zvedl jsem se a opět v podřepu vyrazil dál svou cestou. Bez dalších nehod se mi povedlo dostat se na druhou stranu, kde oblouk končil pod oknem. Přikrčil jsem se pod ním také a jednou rukou se zachytil parapetu, abych získal větší stabilitu. Teprve potom jsem se nadzvedl a podíval do okna. K mému potěšení tam nikdo nebyl. Okamžitě jsem toho využil a vlezl dovnitř. Štěstí, že okna v těchhle obrovských hradech většinou nebývají ničím zadělaná.
Přistál jsem na kamenné podlaze a postavil to stvoření na zem. Otočil jsem se k němu čelem a koutky úst mi zacukaly v náznaku úsměvu, když jsem viděl, jak to přešlapuje na studené podlaze. Boty to totiž nemělo.
"Kudy teď, ty rozume?" zeptal jsem se nakonec a ukázal na dveře.
Opět neodpověděl a jenom mě opět drapl za ruku a vedl mě do neznáma.
Vyšli jsme z místnosti a neznámou chodbou jsme se vydali neznámo kam. No, ono to vypadalo, že ten malý ví, kam jde, jen já o tom neměl ani páru. No, měl jsem tušení, že nakonec skončíme tam, kde jsou mé věci, ale jak mě tam to stvoření chtělo dostat, to jsem netušil. Zahli jsme do nějáké další chodby a skrze nějáký závěs do úplně jiné chodby. A tak pořád dál, že jsem nakonec ztratil přehled o tom, kde jsme, i když jsem měl mapu hradu stále vrytou do paměti.
Po nějáké době jsme se zastavili před naprosto obyčejnými dveřmi a to stvoření na ně hrdě ukázalo.
"Takže tady jsou mé věci?" zeptal jsem se nevěřícně. Očekával jsem, že budou někde v nějákém hlídaném trezoru... Samotná skutečnost, že až na ty kapucíny u schodů z vězení, jsme nikoho nepotkali, byla zarážející.
Dychtivě to přikývlo a já tedy opatrně vzal za kliku dveří. K mému nezměrnému překvapení ty dveře nebyly ani zamčený! Tohle zavánělo podrazem! Vyprostil jsem svou ruku z jeho a připravil se ty dveře rozkopnout. Ano, neměl jsem zbraň, ale sakra, jsem démon! Já mám své způsoby!
Zhluboka jsem se nadechl a vduchu napočítal do tří. A na tři jsem ty zatracený dveře málem vyrazil z pantů a vzhledem k tomu, že už byly pootevřený, tak to je co říct! Ano, byl jsem nepříčetný a dokonce jsem doufal, že tam bude někdo, komu bych musel dát nakládačku. Žel, jak se ukázalo, místnost byla naprosto prázdná. Tedy, až na kamenný podstavec, na kterém ležela má milovaná katana.
Rychle jsem k němu přešel a zarazil se. Krom katany tam bylo něco navíc. Zvláštní rukavice. Rukavice, které jsem znal ze starých obrázků v mnoha démonických knihách. Tedy, poté, co jsem se prokopal archivem až k těm nejstarším spisům. A ano, i mi démoni si vedeme různé záznamy!
Rukavice na první pohled vypadaly jako obyčejný šupinkový kus brnění, ale pravda byla, že když jste do nich vpustili démonickou sílu, staly se z nich kolem vašich prstů drápy! Drápy pevnější, než většina kovů! Nečekal jsem a bleskově pro ně sáhnul. Aniž bych se rozpakoval s tím, komu, že to vlastně právoplatně patří, navlékl jsem si je na ruce a potom uchopil svou milovanou katanu. Přichytil jsem si ji k pasu a potom jsem se otočil na to stvoření, které stálo dva kroky za mnou a pozorně mě sledovalo.
"No, tak to vypadá, že se naše cesty rozcházejí," řekl jsem mu a chystal jsem se vyjít z místnosti a dostat sepryč z tohoto prokletého místa. Už jsem byl jednou nohou ze dveří, když se mi kolem pasu obtočily dvě drobné ručky toho stvoření. Zamračil jsem se, silou ho od sebe odtrhl a odhodil ho stranou. Kupodivu neprotestoval, nicméně, slzy, které se mu koulely po tvářích, byly z nějákého důvodu horší, než kdyby mi nadával do hajzlů, kterénu, debilů a bůh ví, do čeho ještě. A pak jsem se rozesmál. Rozesmál jsem se nad tou ironií, protože on přece nemluví! Proč jsem si myslel, že by mi nadával, když nemluví!
Nakonec se mi povedlo se trochu uklidnit a opět jsem očima spočinul na tom stvoření. Choulilo se to na zemi v mém svrchním oděvu, který tomu byl až moc velký a slzy jako hrachy tomu tekly po tvářích.
"Tohohle jednou budu setsakra litovat..." povzdechl jsem si a přičapl si před něj.
Zvedlo to ke mně uslzený obličej a tázavě to naklonilo kebuli na stranu.
"Chceš jít se mnou?" zeptal jsem se odevzdaným tónem. "Nevím, kam půjdu, ani co budu dělat, démoni, kteří jsou vyvolaní, se nesmí vrátit zpět do pekla, dokud se k někomu nepřipoutají a ten někdo nezemře," varoval jsem ho. Musel jsem. Musel jsem mu vysvětlit, do čeho jde, když se ke mně tak lehkomyslně hlásí.
Ale vypadalo to, že se to naprosto minulo účinkem, protože stvoření jenom vehementně přikyvovalo blonďatou hlavou. Povzdechl jsem si, zvednul se a natáhl k tomu ruku. Okamžitě se jí chytlo a nechalo se to vytáhnout na nohy.
"Jdeme!" zabručel jsem a vydal se konečně na cestu pryč z tohohle divnýho hradu. Stvoření se samozřejmě drželo mé ruky jako klíště. Nechal jsem ho. Nevím proč, ale ani jsem ho nechtěl pustit. Ta malá potvůrka se mi zamlouvala čím dál víc. Poťouchle jsem se pro sebe usmál a pokračoval dál chodbou do neznáma.
