Doupě zvrhlíka

 “Jaks' věděl, že se tou stěnou dá projít?” zeptal jsem se ho, když se opět chytil mé ruky.

“Cože?” vykulil na mě kukadla.

“Co tím myslíš 'cože'?!” začínal jsem pěnit. “Právě jsi prošel stěnou, o které jsem si myslel, že rozhodně není průchozí!” Opravdu jsem začínal mít po krk těch jeho proměn osobnosti...

“Stěnou?” podíval se na mě překvapeně. “Ale já žádnou neprošel...”

“To je fuk,” protočil jsem oči a rozhodl se to prozatím nechat být.

Potom jsem začal stoupat po schodech a vedl Kaila za sebou. Nejprve vedly strašně dlouhou dobu rovně, bez jakékoli zatáčky, ale pak se začaly stáčet, až se z nic vyklubalo točité schodiště. Ani nevím, kdy přesně, ale od jisté doby byly schody mnohem více opracované a bylo jasně vidět, že si s tím lidská ruka dala mnohem víc práce.

“Asi se blížíme k povrchu,” neodpustil jsem si poznámku.

“Jak to víš?” neodpustil si poznámku prozměnu Kail.

“Nevím, hádám. Podle toho, že jsou ty schody čím dál víc opracovaný.”

“Aha,” kývl hlavinkou a dál se o to nezajímal.

Stoupali jsme dál a já zjistil, že jsem se možná mohl plést, protože během několika následujících minut jsme došli do obrovské jeskyně. Ano, opět obrovská jeskyně. Začínal jsem mít podezření, že to někdo dělá schválně. Není možný, abysme zase skončili v obrovské jeskyni!

No, ale víc, než nějáký pofiderní osud, nebo co to vlastně bylo, mě zajímalo, co za jeskyni to je a kam to vede. Jestli vůbec někam. A pokud někam, jestli tam, kam potřebujem.

“Pojď, potřebujem zjistit, kam tahle obludnost vede,” kývl jsem na Kaila, který se mezitím pustil mé ruky a zvědavě se rozhlížel.

A pak jsem si to uvědomil! V jeskyni bylo světlo. I bez toho, abych ji osvětloval svým kouzlem. A to bylo divný! Hodně divný.

Drapl jsem Kaila za ruku a začal pátrat, jestli je světlo v jeskyni způsobeno kouzlem, nebo ne. A jestli ano, zda je sesilatel stále ještě v blízkosti.

Naštěstí jsme v té jeskyni byli opravdu jen my. Kouzlo bylo sesláno již dávno. A teď, když jsem ho pořádně prozkoumal, jsem zjistil, že je již hodně slabé. Vlastně až tak slabé, že může přestat fungovat každou chvíli. A to se mi z nějákého důvodu nelíbilo.

Měl jsem neblahý pocit, že jakmile kouzlo přestane fungovat, stane se neštěstí.

“Koukej, jestli neuvidíš východ z tohohle proklatýho místa,” sykl jsem směrem ke Kailovi a stiskl jeho ruku ještě pevněji.

Vykročil jsem vpřed a sám pátral, jestli někde neuvidím ústí nějáké chodby, nebo popřípadě přímo denní světlo, a Kail poslušňě ťapkal vedle mě.

Procházeli jsme středem jeskyně, abychom měli rozhled kolem sebe a včas viděli, pokud se k nám něco blíží, ale začínal jsem uvažovat, jestli jsme se raději neměli vydat podél stěny, zda by pak nebylo snazší nějákou tu chodbu najít.

Mé pochyby byly ale rozptýleny, kdy když mrtvolné ticho proťal Kailův zvonivý hlásek: “Támhle, mohlo by to být to, co hledáme?”

Podíval jsem se, kam ukazuje a opravdu, bylo tam ústí chodby.

“Dobrá práce,” usmál jsem se na něho a okamažitě si to k oné chodbě namířil.

Byli jsme skoro u chodby, když jsem pocítil, jak energie kouzla vyprchala ze vzduchu. A pak to začalo. Nejprve slabé dunění, ale pak se ozval rachot, jak první kameny ze stropu dopadly na zem.

“Poběž!” hnal jsem Kaila a oba jsme se rozběhli k ústí chodby.

Stihli jsme to jen tak tak a jakmile jsme byli v jejím ústí, vchod se zhroutil. Naštěstí ne na nás.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zesílil světelné kouzlo, abychom pořádně viděli. Jenom jsem doufal, že je to správná chodba. Kdybychom teď zjistili, že jdeme špatně, asi by to byl problém, když nás to tu zavalilo...

K vidění toho moc nebylo. Obyčejné kamenné zdi, na které lidská ruka moc nešáhla, podlaha taky kamenná a strop taktéž. Takže všude samej šutr a nikde nic zajímavýho.

Taky co by člověk čekal, když je někde v nějákých tunelech... Uvnitř hory! Nevím, co jsem čekal, že uvidím, ale to bylo jedno. Mnohem víc mě zajímalo, kam ta chodba vede.

Pomalu jsem se vydal vpřed a opět jsem se musel usmát, když se mě Kail chytil za ruku.

Nějákou dobu chodba vedla jenom rovně a nebylo v ní vůbec nic k vidění. Ale potom se začala zvedat a stáčet nejprve doprava a potom doleva. Takže jsme skončili ve stejném směru jako původně. Jen s tím rozdílem, že tady bylo světlo a v dáli byl té chodby konec.

No výborně, tak to vypadá, že jsme se konečně někam dostali. Podvědomě jsme oba zrychlili a během chvilky jsme stáli v ústí chodby a mžourali do poledního slunce.

Když mé oči konečně trochu přivykly tomu jasu, rozhlédl jsem se, abych zjistil, kde to jsme. Vypadalo to, že jsme se vynořili kdesi na úbočí hory a dole se rozkládalo rušné město. Obrovské a nad ním se tyčil hrad.

“Vypadá to, že máme štěstí,” řekl jsem Kailovi.

“Jakto?” zeptal se zmateně.

“No, jestli toto není královský město, tak ať mě sežerou krysy,” zašklebil jsem se a pak jsem pomalu vykročil směr město a hrad.

Kail samozřejmě následoval.

Když jsme byli na dohled městské brány, přetáhl jsem si přes hlavu kapuci abych zakryl své na první pohled démonické rysy. Jo, bylo mi jasný, že pokud mě donutí abych si tu kapuci sundal, je to v kelu, ale to bylo daleko, vzhledem k tomu, že před náma byla fronta lidí, kteří se snažili dostat do města.

Sehnul jsem se a vlaz Kaila do náruče, aby se mi v tom zmatku neztratil. Potom jsem si vyhlídl jednoho z těch, co se snažili dostat dovnitř a pár kroky přešel vzdálenost, která mě od něj dělila.

“Proč se všichni snaží dostat dovnitř jako kdyby na tom závisel jejich život?” zeptal jsem se ho.

“Vy to nevíte?” zeptal se překvapeně.

“Co nevím?” zeptal jsem se a zpod kápě na chudáka zasvítily moje stříbrné oči.

“Král! Byl zavražděn! Proslýchá se, že ho prý zabil jeho syn!”

Zamračil jsem se, jak se mi pomalu začínal v hlavě rýsovat celý obraz. Ovšem, pořád ještě nějáké dílky skládačky chyběly.

“Dnes je jediný den, kdy je kaple s jeho ostatky přístupná i prostému lidu.”

“Tak to je asi dobře, že jsme já a můj bratr dorazili právě dnes, ne?” zapředl jsem a pak ho tam nechal stát a začal se prodírat právě do města.

“Bratr?” zeptal se Kail.

“Ne, ale nechtělo se mi vysvětlovat, kde ses vzal,” vyplázl jsem na něho jazyk.

Odpovědí my byl jeho zvonivý smích.

“Dobrá, a teď pozor, musíme se dostat dovnitř,” řekl jsem a Kail okamžitě zvážněl.

“Jak? Stráže všechny kontrolují...” zeptal se ten ďáblík.

“Sleduj a uč se,” šeptnul jsem tajemně a pak jsem zašeptal pár slov.

Vzduch kolem nás se téměř nepatrně zachvěl a zase se ustálil. Kouzlo začalo účinkovat. Bylo to sice jen slaboučké kouzlo na odvrácení pozornosti od nás, ale neodvažoval jsem se použít nic silnějšího, kdyby v okolí byl náhodou někdo, kdo dokáže kouzla vycítit.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a pak jsem opatrně prokličkoval kolem všech těch lidí a skrze městskou bránu. Pak už stačilo jenom zapadnout do postranní uličky, sejmout z nás kouzlo a vyjít z ní na druhém konci.