Doupě zvrhlíka

V časech, kdy vody brázdili piráti a kdy nebyla v bezpečí žádná, než po zuby ozbrojená loď, vládl přímořskému městečku střeženému pevností Lví skála generál a guvernér v jedné osobě – Bane. Před několika lety byl jmenován britskou královnou, aby vládl tomuto strategicky výhodnému bodu.

I když totiž městečko bylo jenom malé a téměř bezvýznamné, stálo na místě, kolem kterého proplouvala většina obchodních lodí a ty tu většinou zastavovaly, aby si jejich posádka mohla vyhodit z kopejtka.

Lví skála byl první přístav od chvíle, co člověk vplul do Atlantiku a z Evropy to byla dlouhá a namáhavá plavba. Všichni tedy malé městečko vítali a nadšeně jásali, když se konečně zjevilo na obzoru.

Bane měl syna – Alexandera. Ale nebyl mu dobrým otcem. Kdykoli mohl, bil ho a bičoval. Chlapec měl těžký život a byl vlastně otrokem svého otce...

Kapitánem na téhle lodi byl Daniel, mladý, ne víc, jak dvacetiletý černovlásek. Zdědil loď i s posádkou po svém otci, když se jim nepovedl jeden nájezd. A i když na palubě byli mnohem starší a zkušenější piráti, nebo draci, jak si tato posádka říkala, nikdy proti němu nešli, měli ho rádi. Možná proto, že nebyl fanouškem zbytečného zabíjení.

Pod jeho velením se zabíjelo jen tehdy, když to bylo nutné a nikdy ne ženy a děti. Daniel věděl, že jeho posádka byla vychovaná jako piráti a nikdy ničím jiným nebude, proto jim nezakazoval nájezdy a dlouhé tahy v hospodách, když náhodou někde kotvili. A oni mu to opláceli tím, že se vyvarovali zbytečného vraždění a masakrování.

Toho dne měli namířeno do Lví skály, městečka, nad nímž se tyčila stejnojmená pevnost. Nebylo velké, ale kotvívaly tam velké obchodní lodě a pivo v tamních hospodách bylo jedno z nejlepších. Lepší už snad bylo jenom v Tortuze...

Alex stál na hradbách pevnosti a koukal do dály. Snil o tom, jaké by to bylo, kdyby měl loď a mohl se na ní plavit do dály, pryč od toho tyrana, který si říkal jeho otec... Vždycky si přál vyrůstat na moři, klidně mezi piráty, měl takový pocit, že by se k němu chovali líp, než jeho vlastní rodina...

“Alexandere!”

Alex se otočil a pohlédl odevzdaně do očí svého otce. Věděl, co přijde, protože to tak bylo vždycky. Kdykoli ho otec přistihl, jak hledí do dálky na moře, zbil ho do bezvědomí, aby mu z hlavy vytloukl myšlenky a sny na svobodu.

“Ty víš, co teď přijde,” zašklebil se Bane a vzduchem zasvištěl bič.

Chlapec to čekal a schoulil se do klubíčka. Nebylo to poprvé, co ho otec přetáhl bičem. A Alex věděl, že jediný způsob, jak se s tím vypořádat, je přečkat to a chránit si rukama hlavu. Nejprve počítal rány, ale když počet přesáhl deset, což byl obvyklý limit, počítat přestal, protože začal ztrácet vědomí.

A když dopadla pětadvacátá rána, chalpec se už nehýbal.

“Varoval jsem tě!” odplivl si Bane a pokynul dvěma vojákům, kteří nečině přihlíželi tomu tyranství, aby chlapce někam zamkli. Ti bezeslova přistoupili a vzali chlapce mezi sebe, jeden za nohy a druhý ho uchopil v podpaží. A takto ho odnesli někam pryč.

Když už Banovi skoro zmizeli z dohledu, zavolal za nimi ještě: “A hlídejte ho!”

Potom se odebral do svých komnat.

“Cíl na obzoru!” ozvalo se z koše.

“Výborně,” zahalekal v odpověď Daniel. “Připravte se!” zahromoval na posádku, která mu odpověděla nadšeným jásotem.

Daniel ještě určil pět členů z dvacetičlenné posádky, kteří zůstanou na lodi a postarají se o to, že bude schopná okamžitě odrazit od břehu, jakmile se všichni vrátí. Čtyři z těchto pěti se střídali, takže při každém rabování to byl někdo jiný, ale jeden z nich zůstával pokaždé – Gil.

Gil byl zástupce kapitána a zůstával na svou vlastní žádost. Nebyl zrovna rabovací typ, ale mečem se dokázal ohánět skvěle – proto zůstával, kdyby se někomu zachtělo obsadit loď.

Patnáct členů posádky plus kapitán, který předal kormidlo právě Gilovi, se začali připravovat na nájezd. Když byli připraveni, zbývalo jim do přistání ještě tak deset minut. Daniel tuto chvíli využil, aby k posádce promluvil: “Nezapomeňte, chceme sice zlato a poklady, ale důležité jsou také zásoby, když je nakradete, o to víc zalta vám zbyde na útratu v Tortuze, kam zamíříme potom. Zbytečně nezabíjejte a pokud si budete moct vybrat mezi tím, jestli protivníka zraníte, nebo zabijete, víte, co bych preferoval, abyste si vybrali.”

Daniel dokončil proslov a podíval se, jak se Lví skála blíží. Dračí šíp měl nízký ponor, takže mohli najet až na mělčinu, aniž by se museli obávat, že tam uvíznou, jakmile se tak stalo, vykřikli Daniel s Gilem naráz své rozkaty.

Daniel vykřikl: “Vpřed!” a jako první vyskočil z lodi.

A Gilův rozkaz zněl: “Spustit kotvu, připravit k vyplutí!”

A i když tento rozkaz zněl zdánlivě nesmyslně, účelem bylo, aby loď mohla vyplout jakmile se kotva odlepí ode dna. Díky tomu mohli Draci pořádat krátké, rychlé a účinné nájezdy, kdy získali hodně a neztratili nic.

Danielova posádka se vydala rabovat a on sám se vydal do pevnosti. Tuto výpravu nenaplánoval proto, že se tu objevovalo hodně obchodních lodí, jak řekl posádce, ale na základě snu, který se mu zdál před nějákou dobou. V tom snu byla právě pevnost Lví skála. A teď tu byl a kráčel směrem k ní, aby se podíval dovnitř a zjistil, co ten sen měl znamenat.

Když před sebou zaslechl dusot nohou, uskočil z cesty a schoval se ve stínu. Vypadalo to, že stráže už zmerčily, že se něco děje. To Danielovi vyhovovalo, aspoň bude mít cestu do pevnosti volnou.

Nechal stráže projít kolem sebe a vrátil se na cestu. Opět vykročil směrem k pevnosti a prošel přes padací most, který v tuhle chvíli nikdo nehlídal. Všichni patrně předpokládali, že piráti budou loupit jenom v městečku a jít do pevnosti je ani nenapadne.

Daniel prošel přes nádvoří, jako by tam patřil a vstoupil dovnitř do budovy pevnosti. Vystoupal schody a zahnul do chodby vpravo, přesně, jak to viděl ve svém snu. Kráčel dál a dveře, které míjel, dokud neuviděl jedny, které byly střeženy uniformovanými vojáky. Tasil katanu, kteroužto ukořistili, když byl ještě dítě a když lodi velel ještě jeho otec. Tehdy napadli loď, která vezla zboží ze země zvané Japonsko.

Lup se rozdělil mezi posádku, ale on si vydupal, aby si směl zvláštní zbraň ponechat. Po mnoha hodinách, kdy na sebe s otcem ječeli a argumentovali nakonec katanu dostal. Od té doby šla pirátská šavle stranou a on se cvičil s touhle zbraní, kterou by dnes nevyměnil ani za ten nejlepší meč světa. Katana se stala jeho prodlouženou paží.

Zahnal vzpomínky a připomněl si, kde je. Pohlédl na dva vojáky a umínil si, že když to jen trochu půjde, nezabije je.

“Stůj!” postavil se mu jeden z vojáků do cesty, přesně, jak předpokládal.

“Mám tu nějákou práci a ty ani tvůj společník mi v tom nezabráníte,” oznámil klidně Daniel a napřáhl katanu.

“Rone, hlídej toho spratka, já si s naším vetřelcem poradím,” prohodil voják, který předtím Daniela zastavil a tasil svou vlastní zbraň – kord.

Daniel se pro sebe usmál. Jedna dobře mířená rána a bude po kordu. Už měl z předchozích bitev velice dobře ozkoušeno, že kord se s katanou nemůže měřit. Počkal si, až udělá voják výpad, odrazil jeho kord na stranu, rychle přešel za něj a praštil jej jílcem katany do týla.

“Tak, a teď je řada na tobě,” oznámil druhému vojákovi, když se ten první v bezvědomí sesul na zem.

“Nehraješ fér!” zavrčel v odpověď voják, který se jmenoval Ron.

“Ale hraju, hraju, kdybych nehrál fér, tak to vypadá krapítek jinak,” ubezpečil ho Daniel a pohupoval se na špičkách, připraven odrazit jakýkoli výpad, kterým by ho Ron mohl překvapit.

Usmál se, když viděl, jak se v Ronově obličeji zračí zuřivost. Vypadalo to, že se mu ho povedlo vyprovokovat. A to bylo přesně, co chtěl. Pokud byl jeho protivník ovládán hněvem a vztekem, bylo snadší ho porazit.

Strážný tasil meč a bezhlavě se vrhnul do útoku, který byl tak předvídatelný, že Daniel, místo, aby ho vykril, elegantně uhnul a pak nakopl svého protivníka do zad. A ten se zaryl nosem do podlahy. Aby měl jistotu, že je opravdu v bezvědomí, zasadil mu Daniel pro jistotu ránu jílcem meče do hlavy, jako to udělal s předchozím vojákem.

Teprve když byl spokojen a měl jistotu, že to bude trvat, než se proberou, přešel ke dveříím a vzal za kliku. Zmáčkl ji a vůbec ho nepřekvapilo, že jsou dveře zamčené. Vrátil se zpět ke dvěma bezvědomým strážcům a prohledal jim kapsy. Během chvilky našel, co hledal a vrátil se ke dveřím. Zasunul do zámku klíč a pomalu dveře otevřel.

Alex pomalu přicházel k sobě a uvědomoval si každou částečku svého těla, jak moc ho všechny ty rány bolely. Chtěl se posadit, ale jeho tělo na to zatím nemělo dost síly a tak padl zpět na tvrdou palandu. Zády, která utrpěla nejhorší zranění, napřed.

Chvíli jenom ležel a bolestí zatínal zuby, nakonec se ale přetočil na břicho a zapřel se lokty o palandu. Chvíli tak zůstal a odevzdaně přemýšlel, jak dlouho jej tu otec bude držet tentokrát, pak ale udiveně zvedl pohled ke dveřím, neboť za nimi zaslechl hlasy. Bohužel nerozuměl, jak byla konverzace tlumená. A pak zaslechl třesknutí, které za okamžik následoval tupý úder.

Třesknutí si Alex spojil s jedinou věcí – boji a žuchnutí odhadoval na pád těla na zem. Uvažoval, kdo vlastně je útočník a jestli padla stráž, nebo on. Potom opět zaslechl hlasy. Když domluvily, tak se opět po chvilce ozvalo tupé žuchnutí.

Alex napjatě čekal, co bude dál, teď už něják tušil, že ti, co padli, byli stráže. Přemýšlel, kdo ale byl útočník a jestli jich bylo víc, nebo ne. Pohled upíral na dveře a když zarachotil zámek a pohla se klika, ztuhl a čekal, co přijde.

Daniel vstoupil do místnosti a rozhlédl se. Byla tam prostá postel a jinak nic. A navíc to tam bylo mrňavý, osvětlený jenom jedním malým oknem, které bylo až u stropu. I když to vězeňská cela nebyla, rozhodně to tak vypadallo. Daniel opět stočil pohled k posteli a spatřil, jak se tam krčí chlapec.

“Kdo jsi?” zeptal se.

“Přišel jste mě zabít?” zeptal se místo odpovědi chlapec mdlým hlasem.

“Proč bych tě měl zabíjet?” nadhodil Daniel a přistoupil o krok blíž.

“Ty stráže před dveřma jste taky zabil,” řekl chlapec, “tak proč byste neměl zabít i mě...”

“Nezabil jsem je a nemám v úmyslu zabít ani tebe,” odpověděl Daniel. “Měl jsem sen, v tom snu jsem viděl Lví skálu a pak sebe, jak kráčím k těmto dveřím. Hned další den jsem nařídil posádce, že vyplouváme sem. Netušil jsem, co tu najdu, ale kluka jsem opravdu nečekal,” ušklíbl se Daniel, ovšem úšklebek mu na tváři zmrzl, protože když přistoupil blíž, mohl vidět krvavé šrámy na chlapcových zádech.

“Kdo ti to udělal?” zeptal se a ukázal na chlapcovy rány.

Ten na něj udiveně pohlédl a pak konečně odpověděl: “Můj otec.”

“Zasloužil by si, aby mu někdo pořádně ublížil,” pronesl Daniel ledově. “A to jsem prosím proti zbytečnému násilí...”

“Kdo vůbec jste?” osmělil se chlapec k otázce.

“Pirát, podle vašeho, drak podle našeho,” odpověděl Daniel a všiml si, jak chlapcovi paři slově pirát zajiskřilo v očích.

“Vzal byste mě s sebou?” zeptal se chlapec. “Udělám cokoli, jakékoli podřadné práce, budu otrok, to je fuk, ale strašně bych se chtěl plavit na lidi.”

Daniel se pousmál nad tím přívalem slov, ale pak se zamračil, když zaslechl zvuky z venku místnosti.

“Pojď,” natáhl k chlapci ruku. Ten na ni chvíli nevěřícně zíral, ale nakonec se jí chopil a poslušně cupital sa Danielem ven z místnosti, kde se zrovna probíraly stráže. Daniel chlapcovu ruku na chvilku pustil a dvěma dobře mířenými údery ruky je poslal zpět do říše snů.

Potom vzal chlapce opět za ruku a rychlým krokem procházel pevností ven. Venku pohlédl na měsíc a zjistil, že rabování už musí trvat nejméně tři hodiny. Zaklel a rozběhl se. Chlapce táhl za sebou.

Během chvilky si ale všiml, že mu chlapec nestačí a sotva se drží na nohou. Povzdechl si a vzal ho do náruče. Potom vyběhl ještě rychleji. Jenom doufal, že posádka jeho lodi není tak pitomá, aby se nechala vtáhnout do zbytečných rvaček.

Když vběhl do městečka, zpomalil do rychlé chůze. Procházel mezi omráčenými lidmi a vojáky, ale zabitého viděl jenom jednoho. Usmál se. Byl rád, že jich to neodneslo víc. Přidal do kroku a došel na pláž vedle přístavu, kde kotvila jeho loď – Dračí šíp. Přebrodil se až k ní a hodil si chlapce přes rameno, místo, aby ho měl v náručí. Potom obratně vyšplhal na palubu.

“Zvednout kotvu!” zahřměl od kormidla Gil.

Zarachotil kotevní řetěz a loď vyplula pryč od Lví skály. Daniel se usmál a zvedl svůj náklad a nesl si ho do kajuty.

“Kapitáne, já myslel, že otroky nebereme?” podivil se Falkon, muž, který býval většinou ve strážním koši.

“Šel dobrovolně, chtěl se plavit po moři, tak proč ne,” ušklíbl se Daniel.

“Ale to...” chtěl protestovat Falkon.

“Neviděls to, co já,” smutně poznamenal Daniel a zmizel i s chlapcem ve své kajutě. Tam chlapce položil na břicho na svou postel.

“Vnímáš?” zeptal se ho a hrabal se v lékárničce.

“Kde to jsem?” zeptal se chlapec.

“Na lodi Dračí šíp,” odpověděl Daniel. “Já jsem Daniel, její kapitán. Jak se jmenuješ?”

“Alexander,” odpověděl a vzápětí vykřikl bolestí, když mu Daniel ne zrovna šetrně nalil na záda dezinfekci.

“Budeš to muset vydržet,” poznamenal Daniel. “Jinak by se ti tam mohla dostat infekce a mohlo by se to zanítit.” Potom chlapci záda převázal obvazem.

“Nějákou dobu asi nebudeš moct spát na zádech, ale myslím, že to přežiješ,” poznamenal Daniel, když byl hotový.

“Co bude teď?” zeptal se Alex.

“Teď budeš až do úsvitu spát a potom se uvidí,” řekl Daniel a opustil kajutu. Vystoupal na kormidelní palubu a převzal od Gila kormidlo.

“Běž se vyspat,” doporučil mu.

“Co ty?” nadhodil Gil. “Byls pryč nejdýl z nás.”

“Do úsvitu to přežiju a pak mě vystřídáš, poplujeme do Tortugy,” řekl Daniel a zahleděl se do dály.

“Dobrá,” přikývl Gil, který už byl zvyklý, že hádat se s Danielem nemá absolutně žádnou cenu.

“Dobrou noc, příteli,” zavolal za ním ještě Daniel a dál hleděl na moře před sebou.

Alex se probudil a ještě dřív, než otevřel oči, si uvědomil, že je na lodi. Jak? No přeci tak, že se s ním všechno houpalo. Usmál se pro sebe, protože konečně byl tam, kde chtěl – na moři. Chtěl se zvednout z postele, ale zraněná záda mu to nedovolila a on padl zpět do pokrývek.

Ve stejnou chvíli se otevřely dveře do kajuty a dovnitř se vplížil muž, který ho zachránil ze spárů jeho otce, kapitán této lodi – Daniel. Přišoural se k posteli a sedl si na její okraj. Začal si zouvat boty a pak si ještě od pasu odepnul zvláštní meč.

“Posuň se, jeden unavený kapitán by se rád vyspal,” houkl na chlapce a když se ten posunul, žuchl na postel a během chvilky spal jak zabitý.

Alex posbíral všechnu svou sílu a zdvihl se na loktech. Konečně si svého zachránce mohl pořádně prohlédnout a zároveň nebýt nařčený ze zírání. Pirátský kapitán vypadal vskutku úchvatně. Delší uhlově černé vlasy rámovaly snědou pokožku obličeje, který byl ošlehaný větrem. Alex se pro sebe usmál a přisunul se ke kapitánovi blíž. Nevěděl, co se stane, ale rozhodl se to risknout, protože to vypadalo, že se právě zamiloval. Úsměv se mu na tváři rozšířil ještě víc, když ho kapitánova ruka podvědomě objala a přitáhla siho k sobě ještě blíž. Alex se ke kapitánovi spokojeně přitiskl, zavřel oči a za chvilku pokojně oddechoval, jak jej znovu přemohl spánek.