Doupě zvrhlíka

Korunovace začala. Nejprve měli proslov kněží nového Boha. Následně se zpívaly modlitby a teprve potom si k oltáři stoupl Cedrik a začal odříkávat královský slib. Chlapec neměl rád davy a v chrámu bylo opravdu narváno. Nicméně, utěšovalo ho to, že Azrael je s ním. Stál docela blízko oltáře, ale stranou. Přeci jen, měl tak výhled na celý sál.
Královský slib skončil a před chlapce předstoupil předseda rady. V rukou nesl stříbrnou čelenku a Azrael si povšiml, že je andělského původu. Vida, jak jsou světy propojené... Pomyslel si. Pozoroval, jak předseda rady pokládá korunu na princovu hlavu. Teď už vlastně královu, uvědomil si.
„Co bude váš první rozkaz? Veličenstvo?“ zeptal se, když poodstoupil.
„Nejprve jmenuji Azraela svým osobním rádcem.“
Azrael stuhnul, když uslyšel svoje jméno. Na pokyn Cedrikovy ruky ale před chlapce předstoupil.
„Přijímáš?“ obrátil se chlapec přímo na anděla.
„Asi nemám na výběr, že?“ ušklíbl se Azi. V očích mu ale hrály veselé jiskřičky. Tady ještě bude veselo, myslel si.

V podobném duchu se nesl zbytek obřadu, který už vlasntě nebyl obřadem. To si jen mladý král nechával přísahat poslušnost od těch, které uznal za vhodné a ty ostatní propouštěl, aby si šli po svejch.
Jako posledního si nechal velitele královských vojsk. Mohutný kapitán před ním poklekl a odříkal slib, že bude novému král věrný. Leonard, jak se velitel vojsk jmenoval, vypadal jako hora svalů, ale když na krále pohlédl, Cedrik uviděl inteligentní pohled jemně zelených očí.
Nakonec Cedrik všechny propustil a jen s Azraelem po boku se vydal do trůního sálu, aby udělil audienci prostým občanům. Přeci jenom, povinosti krále jsou únavné, ale udělat se to musí.

Dezerce dvou nejvýznamnějších andělů na sebe nenechala dlouho čekat. A taktéž netrvalo dlouho, než se to doneslo k Bohu. Samo sebou, že ten páprda děsně zuřil. Nadával dosti nevybíravým způsobem. Netrvalo dlouho a všichni se mu klidili z cesty.
Když osaměl, ještě chvíli nadával, ale pak se uklidnil a zamyslel se. Uvažoval, co dál. Vzhledem k tomu, že třítí Čepel zůstane prozatím asi neobjevena, moc možností neměl. Nicméně, jedna tu přeci byla, byť se mu nechtělo vytahovat trumfovou kartu tak brzy ve hře.
Ale asi nebudu mít na výběr, pomyslel si. Zabručel něco dosti nelichotivého a vyšel z trůního sálu, kde doteď soptil. Prošel klenutou chodbou a došel k menším zapadlým dveřím, které byly ukryty za sochou gryffina. Stiskl kliku a otevřel je. Znechuceně se zamračil, když zavrzaly a když jimi prošel, naštvaně je za sebou zapráskl, až málem vypadly z pantů.
Za dveřma byly točité schody, které se ztrácely ve tmě. Benjamin po nich začal sestupovat. Jenže schody byly staré, takže několikrát málem spadl na čumák, než se dostal dolů. A když se tam dostal, tak byl docela vzteklý.
Tohle mi byl čert dlužen... myslel si. A vlastně, on byl! Uvědomil si po chvíli. Zatrolenej Lucifer! Ale já mu ukážu, soptil, když procházel chodbou, do které schody ústily. Na jejím konci byly dveře z čisté platiny.
Ben si zašátral kolem krku, až konečně nahmatal zlatý řetízek, na kterém byl malý klíček. Stále ještě vzteklý, si řetízek z krku přímo serval a vecpal klíček do klíčové dírky ve dveřích. Otočil jím a rozrazil dveře.
Vstoupil do malé místnůstky, kde byl kamenný podstavec a na něm kus karmínového sametu. Přistoupil k podstavci a uchopil do ruky katanu, která na něm spočívala. Vytáhl ji z pochvy a prohlédl si její diamantové ostří.
Spokojeně si přikývnul, vrátil ji do pochvy a tu si připnul k opasku. Na místo, kde dříve byla Černá čepel, kterou, jak již věděl, Azachiel pojmenoval Obsidián. Nebo se tak Čepel jmenovala vždy a já to jen nevěděl? Napadlo ho najednou. Ale pak to zavrhl. Na jménu nezáleží. S touto myšlenkou vyšel po schodech nahoru a znovu málem několikrát hodil držku. S klením vyšel do hlavní části svého paláce a pak pokračoval do své soukromé komnaty.
Byla v ní šachovnice. A na ní zvláštní figurky. A hlavně tříbarevné. Teď k nim jednu přidal a naopak dvě odsunul stranou.
„Šachovnice připravena, figurky jsou v pohybu...“