Doupě zvrhlíka

Cedrik anděla provedl chodbami, až stanuli před jeho komnatami. Když stráže uviděli vysokou postavu, celou v černém, jak se jako stín táhne za králem, který ji ještě ke všeckýmu drží za ruku, trochu zbledli. Chystali se tasit meče, ale Cedrik je zarazil.

"Je se mnou." A tím považoval debatu za uzavřenou. Stráže se jen prkenně uklonili a opět se opřeli o zeď na obou stranách dveří.

Mladý král, jehož korunovace ovšem měla teprve proběhnout, vtáhl Azraela dovnitř a zabouchl dveře. Pak anděla konečně pustil a přešel ke křeslu, které stálo v rohu místnosti, kam se vyčerpaně svezl, stále zabalený v plášti toho muže, který si teď zvědavě prohlížel pokoj, kam ho ten mladíček vtáhl.

Anděl se nakonec posadil na okenní parapet a pohledem se zabodl do Cedrika. Chlapec uhnul a jen se ještě víc zabořil do křesla. "Víš, kdo to byl?" zopakoval Azrael svou otázku, kterou už mladíkovi položil na hřbitově.

"Kdo?"

"Ten v kůži oděný démon. Ten, co tě chtěl prošpikovat svým mečem..." zabručel anděl a pohlédl z okna. Ale když nepřicházela žádná odpověď, znovu stočil pohled na chlapce. Ten si tisknul kolena k bradě a jenom koukal do prázdna.

"Ty to vůbec nechápeš, že?" zeptal se Azrael a přidřepl si před chlapce. Když se mu nedostalo odpovědi, pokračoval: "Ten démon byl Sabriel, pravá ruka samotného Lucifera. Nicméně, nevypadalo to, jako rozkaz od vládce pekel. Spíš bych si myslel, že to přišlo zhora..." vyslovil svou doměnku anděl, "sice mi zatím není jasné, proč přesně tě chce zabít, ale nějáký důvod asi má... Kdyby šel po mně, byl by důvod jasný, ale takhle to moc smyslu nedává... Jasně, hraje v tom roli to, co udělala tvá matka, ale pro vládce nebes bys neměl být žádnou hrozbou... Bude tu ještě něco jiného... jen ještě..." Azrael se zarazil, když spatřil v chlapcových azurových očích čirý strach. Jen zakroutil hlavou, vymotal hocha ze svého pláště, popadl ho a doslova ho hodil do jeho postele.

Hoch jen vypískl a Azrael se rozesmál. "Spi, nic ti zatím nehrozí," doporučil mu a chystal se jít uvelebit do křesla, kde před tím jeho veličenstvo sedělo. Jenže mu nebylo přáno a drobná ručka ho chytila za lem košile, který mu koukal z kalhot. Odevzdaně se tedy svezl na okraj postele.

"Zůstaneš se mnou?" pípnul chlapec.

Azrael se zamyslel. Když zůstanu, určitě se jednou neudržím a vrhnu se na něho. Anděl po tom chlapci toužil už dlouho, ale zakázané ovoce je zakázané ovoce, nciméně, teď, když stejně porušil slib, vypadalo to, že má dveře otevřené. Tak co mi brání se na něj vrhnout hned? Sjel chlapce, který už usnul, chtivým pohledem... A pak pochopil. To, co mu bránilo si chlapce vzít teď hned a tady, byl fakt, že si tak něják přál, aby to, co k chlapci cítí, bylo oboustranné.

A když si vzpoměl, jak se ten malý krčil u náhrobku svého otce, uvědomil si ještě jeden fakt - a to, že ho vlastně chce chránit. A na to budu potřebovat veškerý svůj um... Neboť pokud se Lucifer rozhodně, že proti mně vytáhne osobně, bude to problém, protože má taky Černou čepel, a je silnější, než já.

Začal uvažovat, co bude muset všechno udělat, aby toho chlapce ochránil a taky, co to ten nahoře tedy chystá. Nelíbilo se mu to... Ale zatím měl moc málo informací. Povzdechl si a pohlédl do spící tváře toho škvrněte. Vypadal klidně. Anděl se usmál. Pomalu, aby ho nevzbudil, se nad něj nahnul a ukradl si to, co chtěl už několik let - polibek. Jen lehký, jako motýlek, ale aspoň něco... pomyslel si Azrael a přesunul se do křesla.

S mečem v ruce, připraveným prošpikovat prvního, kdo bude dělat něco podezřelého, upadl anděl do lehkého spánku, ze kterého by ho vytrhl i ten nejtišší zvuk nepřirozeného charakteru.

 

Mezitím se Sabriel vrátil do pekla. Vypadal jako spráskaný pes. A taky se tak cítil. Rána na boku se mu sice už, jako každému démonovi prvního stupně, stihla zahojit, ale pořád pálila jako čert. A navíc tam mám teď jizvu... Což se mu vůbec nelíbilo. Měl své tělo rád.

Ale co se mu nelíbilo ještě víc, byl fakt, že teď musel svému pánovi podat špatnou zprávu. Nechtělo se mu tam, neboť mnohokrát viděl, jak Lucifer trestá ty, co mu nějákou špatnou zprávu přinesli. Tresty byly tak kruté, že je mnohdy trestaní nepřežili...

Povzdechl si a zabouchal na dveře Luciferova sálu.

"Dále," ozvalo se zevnitř a Sabriel vstoupil.

Tenhle sál ho vždycky ohromoval. Všude byly samé plameny a sloupy podpírající strop, byly z leštěného onyxu. Podlaha byla černý mramor a na druhém konci místnosti, naproti dveřím, seděl samotný kníže pekel na rubínovém trůně, který olizovaly plameny.

"Takže...?" nadhodil a propaloval svoji pravou ruku ostrým pohledem.

"Obávám se, že pro vás mám špatně zprávy..." začal opatrně Sabriel, ale jakmi le se dostal ke slovu "špatné," byl přerušen výbuchem hnvěu a sražen na zem ohnivou vlnou.

"Vysvětli!" vyštěkl na něj kníže pekel, když se aspoň trochu uklidnil.

"Černá čepel..." vydechl Sabriel, když konečně popadl dech.

"Nemožné, třetí čepel ještě nebyla nalezena a zbývající dvě máme já a ten tam nahoře..." zamumlal Lucifer, spíš pro sebe, než jako odpověď, "netvrď mi, že to pískle mělo Černou čepel!"

"Pane, vy mě asi nechápete..." odvážil se přerušit tok Luciferových myšlenek Sabriel, a když se mu dostalo svolení, pokračoval: "To ne ten zmetek malej, ale," zamyslel se, jak se snažil vybavit si jméno padlého anděla, "Azrael!" vykřil s výtězoslavným výrazem ve tváři.

"Cože?" vyštěkl Lucifer, "Ten, že našel poslední Čepel?"

"Pane, ta Čepel, byla to čepel vašeho přítele..." odvážil se pípnout Sabriel a jen se přikrčil, jak očekával další salvu ohně.

"Benjaminova?" otázal se Lucifer a použil Bohovo pravé jméno...

"Ano, pane, ale vypadá to, že tomu odpadlíkovi slouží z vlastní vůle..."

"Takže to by vysvětlovalo, proč najednou Ben začal vysílat tolik andělů za znovuobjevením poslední čepele..." pronesl zamyšleně Lucifer, "nicméně, mám takový pocit, že si ta čepel najde někoho jiného... Jen ještě nevím, koho."

Pak Lucifer poslal Sabriela mávnutím ruky pryč. Když odešel, znovu si sedl na svůj trůn, ze kterého předtím vyskočil, a pohroužil se do myšlenek...