Padlý anděl 1
3. 9. 2010
Kdysi dávno se člověk zamiloval do andělské ženy. Byla to dechberoucí kráska, jenže bůh její lásce nepřál. Zbavil ji křídel a odvrhl ji od sebe. Ale milující manžel jí byl milejší, než všechno božstvo světa a ona mu brzy porodila syna. Žel, při porodu sama zemřela. Než naposledy vydechla, požádala muže, aby jí slíbil, že se malý Cedrik nedozví, kdo je...
Její muž, král tamní země Lerendie, s tím souhlasil. Nemohl přeci odmítnout poslední přání svého milovaného anděla...
A tak Cedrik rostl v nevědomosti a brzo dosáhl šestnáctého roku svého věku, čili byl plnoletý.
Ovšem, Bůh se v nebi mračil pokaždé, když mu zrak na toho zmetka padl. Věděl sice, že kluk neví, co je zač, ale také věděl, že kdyby se to domákl, mohlo by to znamenat problém...
A tak se rozhodl požádat o pomoc někoho, kdo je považován za největšího nepřítele nebes... Samotného Lucifera. Neboť co se škádlívá, to se rádo mívá a Lucifer s Bohem byli vlastně blízcí přátelé. Byť navenek to vypadalo, že spolu vednou válku.
Vypravil tedy do pekel posla, aby doručil jeho vzkaz. Rozhodl se, že kluk nesmí zůstat naživu. A nejlepší zabiják na světě, tedy... pod světem, byla Luciferova pravá ruka - démon Sabriel. A právě tenhle pekelný zabiják dostal úkol mladého Cedrika zabít. Surově a brutálně.
Anděl s černými křídli pozoroval ze skály smuteční průvod, v jehož čele jel na černém oři mladík. Oděný byl do černé a jeho azurové oči zakrývaly prameny neposedných světle hnědých vlasů.
Anděl věděl, kdo to je. Syn jeho nejlepší kamarádky, Valkýrie. Vzpomínal, jak jí pomáhal uprchnout z nebe za její láskou a jak jí byla odejmuta křídla, když se to vládce nebes dozvěděl... Potkal ji horší osud, než jeho. Věděl, že Valkýrie zemřela při porodu toho chlapce a také jako jediný věděl, proč. Předala mu všechny své zbývající schopnosti anděla. Chtěla, aby v sobě to dítě nosilo odkaz toho, čím kdysi byla.
"A to dítě se teď má stát králem, protože jeho fotřík si natáhne bačkory..." zabručel podrážděne.
Anděl seskočil ze skály a rozevřel křídla. Doplachtil na místo, kam průvod směřoval a jakmile přistál, křídla zmizela. Usadil se pohodlně pod strom a čekal, až průvod dorazí.
Pohřby králů znal. Za dobu, co byl vyhnán z nebes, jich už viděl bezpočet. Byla to vždy jen snůška keců. Všichni přáli pozůstalým upřímnou soustrast a naoko plakali, zatímco přemýšleli, jak by na tom mohli vydělat. Ten pravý pohřeb začínal až poté, co všichni ti šlechtici odešli. Ve chvíli, kdy zůstali jen nejbližší příbuzní zemřelého. V tomto případě pouze chlapec, který průvod vedl.
Anděl, Azrael, zaslechl dusot kopyt. Průvod se blížil. Přešel na druhou stranu stromu a usadil se mezi mohutné kořeny tak, aby ho nebylo vidět. Přeci jenom, Valkýrie říkala "dohlížet z povzdálí" a on to hodlal dodržet.
"Hlavně nezasahovat," vtloukala mu vždycky do hlavy, "nechceš přeci skončit jako já..."
Ale Azrael neměl v plánu se do ničeho míchat. Chtěl se jen dívat. Vidět, co v tom mladíčkovi je.
Pohřeb trval neskutečně dlouho. Až, když se začalo stmívat, začali se lidé rozcházet. Zůstal jen Cedrik, který poklekl na jedno koleno před otcův hrob. Neplakal.
Hm..., že by neměl otce rád...? pomyslel si Azrael. Ale to se pletl. Jakmyle si chlapec myslel, že ho už nikdo nemůže vidět, prostě se zhroutil a dal průchod pláči...
Na obloze se zablesklo a spustil se déšť. Vzápětí se ozvala ohlušující rána hromu. Zněla zlověstně a obloha zčernala ještě víc. Azrael, jako nějáký honící pes, zavětřil a to, co ucítil, se mu vůbec nelíbilo. Nad chlapcem se vznášel pach smrti.
Nad tím krásným chlapcem, nad kterým se Azrael mnohdy mlsně olizoval. Ovšem ctil přání své kamarádky, že chlapce nemá konfrontovat. Bylo to pro něj tedy zakázané ovoce.... Azrael si jenom zlostně odfrkl.
Znovu se zablesklo a a plačícím chlapcem se zjevila postava oděná do krvavě rudé a černé kůže. Azrael ho okamžitě poznal. Již několikrát ho viděl při práci.
Za chlapcem stál nejlepší zabiják pekelného světa v podzemí - pravá ruka Lucifera, démon Sabriel...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
