Doupě zvrhlíka

Všichni studenti, kteří měli přijít již přišli a tak je Sirin zavedl do stájí. Kdo měl nějákého stálého koně přiděleného, šel si k němu a těm ostatním, co se tam třeba nachomejtli poprvé, přidělil koně, kteří ničí nebyli, což šlo poznat dosti snadno, protože pokud kůň nebyl nikomu přidělen, nebylo na štítku se jménem koně připsáno jméno žáka.
Alex přešel k Voltairovu stání a začal koně hřebelcovat. Když skončil, našel jeho sedlo a přehodil mu ho přes hřbet. Utáhl popruhy a šel shánět uzdu. Našel ji na stejném místě, kde bylo sedlo. Čili z venkovní strany Voltairova stání. Alex si uzdu chvíli prohlížel a zjistil, že nemá udidlo. Asi ho nemá rád... Pomyslel si a jal se uzdu koni nasazovat.
Pak připraveného koně vyvedl ze stání a před budovu stáje, kde čekal Xerxes, už osedlaný a nauzděný. Jen Sirina nebylo nikde vidět. Chlapec omotal Voltairovy otěže kolem sloupku, ke kterému byl uvázaný i Xerxes a znovu vešel do stáje. Rozhlédl se, aby viděl, kolik jich vlastně bude a zjistil, že moc ne. Všeho všudy jich tu bylo asi deset.
Mezi přítomnými byl i Nick. Ale ten Alexe v tuhle chvíli ani v nejmenším nezajímal. Byl tu i ten zrzek, se kterým se hnědovlásek spároval na tělocvik místo Alexe. Koukal dál. Ale zbytek byli prváci a většina z nich neměla moc zkušeností. Sirin právě jednomu z nich pomáhal s nasazením otěží. Ale pomoc jich potřebovalo víc. Vypadalo to, že to bude ještě na dlouho.
A tak Alex, který nebyl žádný začátečník, přistoupil k nejbližšímu chlapci, který se tvářil dost bezradně, když mu kůň už po několikáté uhnul hlavou a odmítal si nechat nasadit uzdu.
„Nechceš pomoct?“ zeptal se chlapce Alex.
„A... asi ano.“
Alex se blonďáčkovu koktání pousmál a vzal mu uzdu z ruky. Když se kůň pokoušel uhnout i jemu, pleskl ho přes čumák a kůň, když viděl pevnou ruku, okamžitě zkrotl. Bleskovým pohybem mu nasadil uzdu a pak se otočil na blonďáčka.
„Zapnout mu to už zvládneš?“ zeptal se.
„Myslím, že ano,“ odpověděl chlapec. „A děkuju,“ dodal ještě, ale Alex jen mávl rukou a jal se pomáhat dalším.
Díky jeho pomoci se vše připravilo rychleji, i když bylo jasné, že na nějáké prohánění se s větrem o závod může zapomenout... Nováčků bylo až moc. Velice pravděpodobně nevytáhnou paty z jízdárny. I když... vzpoměl si, že jejich učitelem je vlastně Sirin. Věřil, že ten už to něják vymyslí.
Nick se zrzkem, který se mimochodem jmenoval Kevin, vyvedli své koně ven ze stáje. Aby pomáhali prvákům, kteří tu navíc byli poprvé a většina z nich sedlala koně poprvé, je ani nenapadlo.
Nečekali ani na pokyn vyučujícího a rovnou se vyhoupli do sedel. Zamířili si to k oplocenému plácku, který byl vyhrazený jako jízdárna. Bylo jim jedno, že by tam bez vyučujícího neměli chodit, ale to by si jejich respekt ten novej nejdřív musel zasloužit.

Alex se Sirinem sledovali ze sedel svých ořů, jak prváci vyvádějí koně a posléze je řadí do řady za sebe.
„Kde jsou Nick a ten zrzavej?“ zeptal se Sirin. „Neviděl jsem je, že by někam šli. Jestli se neukážou, tak budou mít průšvih...“
Alex zapátral očima v nejbližším i vzdálenějším okolí a zahlédl ty dva potížisty v jízdárně.
„Myslím, že ten průšvih budou mít tak jako tak,“ ukázal Sirinovi, kde ti dva výtržníci jsou. „Na jízdárnu se bez dovolení vyučujícího nesmí, bylo to ve školním řádu,“ doodal.
„Tak dobře, jdem jim vynadat,“ ušklíbl se Sirin a s tím, aby Alex dohhlídl na zbytek, aby se na jízdárnu všichni zdárně dostali, pobídl Xerxese a vyrazil k chlapcům.
Alex si povzdechl a podíval se na zbytek, jak v řadě stojí vedle koní a nervózně přešlapují.
„Pokud už někdo z vás na koni jel, tak si může nasednout a na jízdárnu dojet. Pokud ne, tak tam koně doveďte a nasednete až tam,“ nakázal a sledoval, jak všichni pevněji sevřeli otěže a vykročili po boku koní k oplocenému obdelníku.

Sirin prudce zabrzdil Xerxese u vchodu na jízdárnu a mračil se na dva mladíky, kteří si ho ještě nestačili všimnout.
„Můžete mi vysvětlit, co tady děláte bez povolení nějákého z profesorů, co jsou zodpovědní za jezdecký výcvik?“ vyštěkl na ně.
„Jezdíme?“ nadhodil ironicky Kevin.
„To jsem poznal, ale nic to nemění na tom, že jsem k tomu nedal zatím povolení.“
„A?“ ušklíbl se Nick.
„A to znamená...“ zlověstně se odmlčel Sirin, „že dostanete trest. Ještě sice nevím, jaký ale já vám něco vymyslím.“
Ve stejnou chvíli na jízdárnu napochodoval zbytek žáků s Alexem na konci. Sirin si chlapce nepatrným pohybem ruky přivolal blíž.
„Cross mi říkal, že je tady jakási lesní cesta, po které se dá krásně jezdit. Víš kde to je?“ zeptal se, když k němu Alex přijel blíž.
„Ano, vím,“ odpvěděl chlapec.
„Oni budou dělat základy a to by tebe nebavilo, takže ti tímto dávám svolení strávit vymezený čas tam.“
„A co my?“ dožadovali se Nick s Kevinem, „my přece taky nejsme začátečníci...“
„Vy tu zůstanete, je to součást vašeho trestu,“ nebezpčeně se usmál démon.
S tím se otočil na ostatní a vyzval je, aby se vyškrábali do sedel. Koutkem oka zahlédl Alexe, jak pobízí koně do rychlého cvalu a vítr mu vlaje ve vlasech. Když mu chlapec zmizel z dohledu, stočil pohled opět na své svěřence a začal jim vysvětlovat základy ježdění.

Cross seděl za stolem ve své pracovně a místo toho, aby se zabýval papírováním, luštil křížovky. Někdo zaklepal na dveře a ředitel ho vyzval, aby vstoupil. Když se dveře otevřely, zvedl hlavu, aby se střetl s pohledem svého komorníka Ridleyho.
„Co si přejete?“ zeptal se ho zdvořile Cross, opřel se lokty o stůl a opřel se bradou o sepjaté prsty.
„Pane, něco se tu děje. Něco, co se mi vůbec nelíbí,“ oznámil školník a komorník v jedné osobě.
„A co by to něco mělo být?“ zeptal se Cross i když tušil, co to bude.
„Víte, pane, nedomnívám se, že je vhodné nechávat toho démona naživu... Troufám si tvrdit, že by bylo vhodnější ho zabít, jen pro klid duše...“
„Nevidím jediný důvod, proč bychom ho měli zabíjet,“ odpověděl Cross.
„No, víte, co kdyby se mu povedlo utéct... Přeci jenom, je to démon...“
„Ridley, troufám si tvrdit, že vašim důvodům nevěřím ani nos mezi očima,“ oznámil Cross s naprostým nezájmem.
Na to Ridley neměl odpověď, tak se jenom na Crosse nasupeně podíval a odešel. Nezapoměl samozřejmě prásknout dveřmi.
„Ten se snad nikdy nenaučí zavírat ty dveře potichu...“ povzdechl si ředitel a znovu se vrátil ke křížovkám.