Doupě zvrhlíka

Alex s Crossem nakráčeli do chodby, kde byl Sirin. Alexe to docela překvapilo.
„Co...?“ nebyl skoro schopen slova.
„Prostě se známe, občas jsem mu tam dolů chodil dělat společnost. Vím, že on nebyl ten, kdo tam měl být uvězněný, ale jako potomek rodu Crossů nejsem oprávněn k tomu, abych tu celu odemkl. Pro mě je kolem kobky silové pole. Mám oprávnění ji zamknout, ale odemknout ji musí někdo jiný.“ začal s vysvětlováním Cross.
„A ten někdo jsi ty,“ přidal se Sirin, „to ty jsi byl ten, kdo byl ochotný naslouchat snu a dost zvědavý na to, aby se přesvědčil na vlastní oči, co je pravda a co ne.“
„A co bude teď?“ zeptal se Alex. Začínalo ho štvát, že nechápe, o co tady jde.
„No, Sirin bude od teď novým učitelem jízdy na koni, která se stane povinným předmětem a bude se vyučovat každý den. A každý žák musí mít týdně započítané alespoň čtyři hodiny,“ pustil se tak trochu do objasňování situace opět Cross. „Tato funkce mu za A: umožní chodit ozbrojený. A za B: bude na tebe moct dohlížet.“
„Proč na mě?“ zeptal se Alex, i když tušil.
„Protože vzhledem k tomu, že jsi to byl ty, kdo mě pustil na svobodu, půjdou především po tobě.“ Sirin na chlapce upřel svůj šedivý, až skoro stříbrný, pohled.
„Tak dobrá, běž do jídelny, Alexi a já půjdu představit nového učitele.“ Cross se usmál a než se ti dva stačili vzpamatovat, Sirin byl vyvlečen do jídelny a na stupínek, kde byly učitelské stoly.
Alex neváhal a vstoupil do jídelny. Obsadil si stůl úplně vzadu v rohu, kde nikdo nesedával a odkud měl dobrý výhled na celou jídelnu. Byl zvědavá, jaká bude reakce ostatních na nového „profesora,“ kterého měl Cross představit.

Nick od svého stolu viděl, jak do jídelny rázně nakráčel Cross a za loket vlekl mladého muže. Vyvlekl ho až na stupínek s učitelskými stoly a pak si zjednal ticho.
„Tak, vážení, tohle je nový profesor a bude vás vyučovat jízdu na koni, která se tímto stává povinným předmětem. Omluveni jsou samozřejmě ti, kteří mají alergie na seno, či samotné koně, či lidé, kteří jsou něják indisponováni. A pokud se někdo chce vymlouvat na fobii z koní, chci to doktorsky potvrzeno a neuvěřím, dokud neuvidím. A zároveň chci říct, že každý z vás, koho se netýkají indispozice, bude mít odježděné nejméně čtyři hodiny týdně. A připravte se, že jízdy budou dvouhodinové.“ Ředitelův proslov byl vyčerpávající a v záplavě informací dokonce zaniklo i to, že vůbec nevyslovil jméno nového profesora. Alex to sice zaznamenal, protože jméno znal, ale ostatním tato drobnost ušla.
Nick se usmál. Vypadalo to, že svého bělouše uvidí častěji, než je zdrávo, ale to bude jen dobře. Pohlédl ke stolu, kde seděl Alex a uvažoval, proč si nesedl k němu. Bude se ho muset na odpoledním vyučování na pár věcí vyptat.

Alex dojedl oběd a zvedl se ze židle. Vyšel z jídelny a zamířil na louku, kde běžně probíhal tělocvik. Byl tu první a měl ještě čas. Přešel tedy ke stromu, který stál na okraji a sedl si pod něj. Zrovna dneska byl vyjmečně den, kdy bylo hezky. A toho se přeci musí využít.
Vedle Alexe si někdo přisedl. Chlapec otevřel oči, které zavřel před protivným sluníčkem a na osobnu vedle sebe se podíval. Byl to Nick.
„Ahoj,“ pozdravil vyšší z obou chlapců.
„Hoj...“ zabručel Alex. Doufal totiž, že by vedle něj mohl být někdo trochu jiný... Holt zase smůla.
„Co ti říďa chtěl?“ vyzvídal Nick.
„Nic důležitýho.“
„Nelži, něco ti chtěl.“ Nick se nehodlal vzdát.
„A co když se tě to naprosto netýká?!“ vybafl na něj Alex, pak se zvedl a přešel na plochu, kde už se srocovali studenti a v dálce zahlédl už i profesora. Opět se táhl s cvičnými meči.

Nick si odfrkl. To štěně mi rozhodně něco tají! A já chci vědět co, pomyslel si naštvaně, ale vydal se za Alexem. Přeci jenom, cvičit s meči ho bavilo a pozdě přijít rozhodně nechtěl.
Jaké bylo ale jeho překvapení, když rozpoznal, že profesor, který se knim blíží, není nikdo jiný, než ten novej, co ho Cross dneska představoval.
Začalo ho to zajímat. Ten týpek byl zvláštně oblečený, jejich profesor vždy chodil v kraťasech, nebo volných sportovních kalhotách a bílém tričku, které trochu plandalo. Zato tenhle, ten byl oblečen do černých přiléhavých kalhot, vysokých bot a černého přiléhavého trika, pod kterým se rýsovaly svaly.
„Uvidíme, co je zač,“ zašeptal si pro sebe Nick.

Sirin dorazil před třídu. Ta na něj valila oči. Démonek jenom protočil oči v sloup. Hodil cvičné meče na zem a vyzval chlapce, aby se rozdělili do dvojic. Jenže jich byl lichý počet a tak chudák Alex zbyl. Předpokládal, že bude s Nickem, ale ten se přifařil k nějákýmu divnýmu klukovi, co měl zrzavý krátký vlasy.
„Tak, začněte a ty, ty pojď za mnou,“ vyzval studenty Sirin a kývnutím si Alexe privolal.
Ten jen nadzvedl obočí, ale přešel k němu. Ostatní už do sebe mezitím začali třískat.
„Takže?“ zeptal se chlapec a musel zvýšit hlas, aby ho přes břinkot mečů bylo slyšet.
„Ty to zkusíš na ostro,“ prohlásil Sirin a sňal ze zad pouzdro, které když otevřel, obsahovalo meč. Alex si všiml, že další meč má u pasu. „Tohle je dobrá záminka, jak tě naučit se bránit.“
„Dobrá,“ souhlasil Alex a uchopil meč, který mu „profesor“ podával.
Skutečný meč byl o něco těžší, než cvičný a tak chvíli trvalo, než chlapec našel ten správný grif, ale pak už mu to šlo. Sirin viděl, že kluk je od přírody talent. Těšil se, až ho uvidí na koni. Na koni a s mečem by mu to určitě slušelo. Ovšem jak se zamyslel, tak musel na zablokování rány, která by mu jinak rozpárala bok, použít magii.

Zachytil magii, ale nebyl schopný identifikovat, odkud pochází a kdo ji vyvolal. Byl z toho skoro na prášky. Měl za úkol tu krysičku zlikvidovat, ale zatím mu unikala... To, že nebyl už v cele, to mu došlo, ale jeho pán mu to nevěřil, tvrdil, že se tma pak byl podívat a démon v ní stále je. Už si nebyl ničím jistý...

„Nesoustředíš se,“ vytkl chlapec démonovi.
„Takhle, že se mluví s profesorem?“ nedal se Sirin, „tak abys věděl, tak doteď jsem tě šetřil. Ale, to už neplatí, vezmeme to naostro.“ S těmito slovy zaútočil větší silou a chlapec měl co dělat, aby útok vykril.
Za pár minut už byl Alex totálně vyčerpaný, ale Sirin útočit nepřestával. Nicméně, vzhledem k tomu, že byl schopný svůj meč zastavit centimetr před tím, než by Alexe prošpikoval, mohl si dovolit s útoky pokračovat. Ale i tak chlapce moc dlouho netrápil. Jenom asi deset minut. Tedy, deset minut v době, kdy byl chlapec na pokraji sil, takže mu to připadalo jako věčnost.

Alex se svalil do trávy a vyčerpaně oddechoval. Pozoroval, jak Sirin zastrčil meč do pochvy a zamyšleně se dívá na zbytek třídy, jak bojují. Netrvalo dlouho a začal přecházet mezi dvojicemi a opravovat menší i větší chyby. Docela ho potěšilo, když seřval právě Nicka, který se na něj vybodl, i když minule byli ve dvojici spolu, že má úplně špatnou techniku a že by s takovou nic nezabil.
Ovšem, pak se Sirin vrátil k němu a to se Alex začínal bát, co poví o jeho technice.
Sirin si kecl vedle něj do trávy a stále sledujíce třídu, spustil: „Tvoje technika není špatná, ale vytrvalost máš nula. A to je chyba. S takovou bys byl schpný zabít pár prvních nepřátel, ale kdyby na tebe měli početní převahu, tak bys dlouho nepřežil. Myšleno v situaci, kdy by k tomu měli přístup po jednom. Na to, abys zvládl větší skupinu, která by k tobě přistupovala zaráz, zatím nemáš.“
„A co by se dalo udělat proto, abych se zlepšil?“ zeptal se chlapec. Nehodlal démonovi odporovat. Bylo mu jasné, že v takovýchto věcech se asi vyzná. Byť pravděpodobně vůbec neví, co je to nějáká nanotechnologie, kupříkladu.
„Trénovat. Budeš dostávat denně zvláštní lekce, protože tělocvik máte podle toho, co jsme viděl, jen dvakrát týdně.“
„Tak jo,“ souhlasil Alex. „A jen tak mimochodem, co se ti nezdá na Nickově technice?“
„Po prvním úderu zústává naprosto nechráněný a než se zmůže na další úder, tak by ho zkušený protinvík snadno zabil. Však se podívej,“ kývnul hlavou k inkriminovanému.
„Vypadá to, jakoby si byl jistý, že protivníka vyřadí z boje právě tou první ranou...“ nadhodil Alex po chvilce pozorování.
„A víš, že máš asi pravdu?“ souhlasil Sirin, když Nicka chvíli upřeně sledoval. „Dávalo by to smysl, ale pán si o sobě asi hodně myslí, protože kdyby bojoval proti mně, byla by to jeho první a poslední chyba, kterou by udělal.“
„A nechceš si to s ním teda rozdat?“ navrhl Alex.
„Radši ne. Raději zůstanu nenápadným. Nesmíme zapomínat, že jsem, kdo jsem a že tu jsou takoví, kteří by mě chtěli vidět mrtvého,“ zakroutil Sirin hlavou.

Hodina, tedy, dvouhodinovka, tělocviku skončila a studenti se trousili pryč. Jen Alex zůstal, aby pomohl uklidit cvičné meče. Ovšem když k nim chtěl přihodit i ten, se kterým sám cvičil, Sirin ho zarazil.
„Ten ne, ten si nech. Nikdy nevíš, kdy se ti zbraň bude hodit,“ řekl mu a mimoděk se dotkl jílce svého vlastního meče.
Společně uklidili meče a vydali se do stájí, neboť měla nastat výuka jízdy na koni.
„Který je tvůj?“ zeptal se Sirin, když vešli dovnitř do stájí.
„Zatím žádný, ale brousím si zuby na támhletoho černýho,“ ukázal Alex na Voltaira.
„A myslíš, že takovýho hřebce zvládneš?“ nadzvedl obočí Sirin.
„Má mě rád,“ stál si za svým hoch.
„No, zkusit to můžeme,“ souhlasil Sirin.
„A na čem budeš jezdit ty? Když jsem si toho nejlepšího zabral pro sebe...“ zeptal se lišácky Alex.
„Počkej a uvidíš.“ Sirin se tajemně usmál a cestou ven ze stájí pronikavě hvízdl, až si musel chlapec zacpat uši. Když vstoupili na říjnové slunko, které ten den extra pražilo, čekal tam na ně obsidiánově černý kůň. Vlastně jednorožec, musel se Alex opravit, když spatřil roh, který mu vyrůstal z čela.
„Tak jednorožec, jo?“ rýpnul si chlapec.
„A coš čekal? Ještěrku?“
„No, minimálně draka,“ neodpustil si sarkastickou poznámku Alex.
„A chceš draka?“ nedal se Sirin vyvést z míry.
„Oni opravdu existují?“ vykulil chlapec oči překvapením. „I když, po tom jednorožci bych se tomu nedivi.,“ dodal po chvilce.
„Jasně, že existují. Nicméně, asi bych to nechal až poté, co se všechno okolo mého útěku z cely uklidní.“ Sirin na něj přísně pohlédl. „A, abys věděl, tak jsi jediný, kdo vidí Xerxesovu pravou podstatu, pro všechny ostatní je to obyčejný kůň, tak si dávej pozor na jazyk.“ Sirin domluvil a otočil se k prvním příchozím studentům.