Krkavčí skála 4
Alex stál u zatáčky, za kterou už začínala zase obydlená část hradu. Jenže tady nastal problém. V chodbě byl Ridley a taky Cross. O něčem zapáleně diskutovali. Ale Alex je z té dálky neslyšel mco dobře. A popravdě, ani se o to nesnažil. Spíš se snažil vymyslet, jak se dostat do ložnice, aniž by ho zpozorovali...
Zacouval zpět do pobořeného levého křídla a začal se rozhlížet, zdali nenajde něco, co by mu pomohlo. Okna rovnou zavrhl, protože i kdyby se dostal ven, okna v levém křídle byla jediná, která se v noci nezavírala. Ani to nešlo, protože sklo bylo vytlučené a nebo tam nikdy ani žádné nebylo. A mohutné okenice dávno chyběly.
Otočil se kolem své osy a zrak mu padl na schodiště na druhé straně. Vedlo do hořejších pater, která ale byla z větší části pobořená a hlavně nestabilní. Nicméně horní patra byla jediná šance, jak se kolem těch dvou v chodbě dostat. Podíval se na strop nad sebou. Byly v něm díry, ale vypadal, že by mohl jednu cestu vydržet. Alex se rozhodl zariskovat a potichu se vydal ke zborceným schodům na druhé straně levého křídla.
Polkl, ale začal po nich opatrně vystupovat. Opatrně každý schod ozkoušel, než na něj přenesl celou svoji váhu. Jen jednou se pod ním kus schodiště udrolil, to když obcházel obrovskou trhlinu. Smekla se mu noha a on špatně našlápl. Naštěstí dokázal udržet rovnováhu. Zbytek schodiště už byl naštěstí v mnohem méně zuboženém stavu, než základ.
Alex stanul v prvním patře levého křídla a pohlédl na cestu, která ho čekala a která vedla k obydlené části. V podlaze bylo mnoho děr a tam, kde nebyly díry, byly napadné kusy stropů z hořejších pater. Jediné světlo, které mu svítilo na cestu, byl měsíc. Baterku se neodvažoval rozsvítit z obavy, že by její světlo mohli ti dva dole zpozorovat. Byl si jistý, že kdyby ho tady našli, minimálně ho vyloučí ze školy.
A navíc... ten komorník... Ridley... Sirin mě před ním varoval... Zajímalo by mě, co je zač. Budu se ho muset zeptat. Ale nejdřív se odsud musím dostat. Chlapec opatrně vykročil chodbou a vždy nejdřív zkusmo našlápl, než došlápl naplno. Potíž byla v tom, že mnohdy musel přelézat popadané kusy zdiva a stropů.
Ovšem štěstěna mu přála. ...nebo to byl zásah odněkud zdola? ...například z temné cely za ocelovou mříží? Není to jisté. Ovšem jisté je to, že se Alexovi povedlo dostat do obydlené části hradu. Tam jen vytáhl mapu a co nejrychleji se rozběhl do své ložnice. Přeci jenom, kdyby ho někdo viděl, měl by obrovský průšvih...
Celý zadýchaný za sebou zavřel dveře do svého pokoje a zamkl je. Baterku a mapu pohodil na stůl a oblečený se svalil na postel. Pořád se mu do mysli vkrádaly obrazy démona zavřeného dole v kobce. Vzpoměl si na jejich plán. Na to, že následující noc se asi nevyspí. Nevadilo mu to.
Netrvalo dlouho a chlapec usnul.
>>>*♥♥♥*<<<
Mezitím na chodbě před ředitelovou pracovnou se stále dohadovali Cross a Ridley.
"Pane řediteli, jak jste se mohl opovážit vloupat se mi do mých soukromých komnat?!" zvyšoval hlas Ridley.
"Byl jsem dole," oznámil Cross, "byl jsem dole, abych zkontroloval, že klíč je stále tam, kde má být, jenže jsem ho nenašel. Jste jediný další člověk, který ví, že ta legenda je pravdivá." Opravdu věříte, že vás nebudu podezřívat, Ridley?"
"Já ten klíč nemám!" začal se vehementně bránit Ridley. Byl si sice vědom toho, že ten klíč odnesl, ale na druhou stranu, teď opravdu nelhal, když tvrdil, že ho nemá. Včera večer kontroloval šuplík, do kterého klíč zamknul a který byl ukrytý vzadu v jeho sekretáři.
To, co zjistil, ho nemile překvapilo. Ba rozzuřilo. Klíč byl pryč a šuplík vylomený. Ridley nebyl hlupák a hned pochopil, že po škole se pohybuje někdo, kdo si je vědom toho, že legenda o démonovi v levém křídle je pravdivá. A pak narazil na toho novýho kluka, jak se ochomýtá kolem levýho křídla. Sice tvrdil, že zabloudil, ale Ridley mu nevěřil tehdy ani noc mezi očima.
Nicméně, je pravdou, že časově by to nesedělo... Kluk byl u Crosse a on hned, jak ho tam odvedl, šel do svého pokoje. Nebylo možné, aby kluk ten klíč ukradl... Takže jsou minimálně dva, došel k závěru Ridley. Jenže, kdo je ten druhý...
"Pokud ten klíč nemáte, tak kdo tedy?!" vyštěkl teď už podrážděný Cross. Byl si totiž vědom toho, že když se dostane do špatných rukou, mohlo by to napáchat obrovské škody. A to nejen tady ve škole. A navíc, bylo tu několik set nevinných žáků, kteří o zlu, sídlícímu dole v kobkách, nemají ani to nejmenší tušení.
"Poslouchejte Ridley, ten klíč mi najdete i kdybyste měl prohledat každý čtvereční centimetr školy! I kdyby to znamenalo lézt žákům do soukromí. Je to životně důležité! A jestli se vám to nepodaří, můžete se rozloučit se svými výhodami, které máte jako komorník a bude z vás obyčejný školník!" s těmito slovy se Cross otočil a zamířil do své ložnice. Byla teprve jedna v noci a on si chtěl alespoň na chvíli ještě zdřímnout.
>>>*♥♥♥*<<<
Alex ležel na posteli a spal. Opět se mu zdál sen, ale jiný, než předchozí noci. Tentokrát ve snu viděl něco naprosto jiného. Siluetu někoho, kdo v ruce držel stříbrný klíč. Ovšem podle toho, jak postava vypadala, to nemohl být Ridley. Byl to někdo menší, s atletickou postavou. Alexovi připadal povědomý.
Ze snu ho vytrhlo vyzvánění zvonu, který všechny budil, aby stihli snídani. Bolela ho hlava. Pokusil se posadit, ale hlava se mu zamotala a on upadl znovu na polštář. Položil si ruku na čelo a jen zasténal. Bylo horké, že by se na něm dalo vařit.
Rozhodl se zůstat v posteli. Netrvalo dlouho a upadl do neklidného spánku.
Kamenou chodbou vedoucí k Sirinově cele procházela postava. Nebylo možné rozeznat o koho jde, byla na to moc velká tma. Ovšem v ruce se jí blískal nějáký předmět.
Postava došla až k cele a tam se zastavila. Otočila se ke stěně, ze které trčela skoba a pověsila tam klíč. Potom se dotyčný otočil k cele, odkud ho pozoroval pár šedých očí skrytých pod kápí.
"Tvoje svoboda bude navěky viset na téhle skobě!" zachechtal se hlas, "Nikdy se ti nepovede zhatit plány mého pána!"
Pak se Alex probudil. Cítil se o něco líp, ale horečku měl stále. I když ne tak vysokou, jako před tím, než usnul, jak zjistil, když si dal ruku na čelo. Pomalu se posadil a kouknul se na hodiny, které byly nade dveřma. Bylo pravé poledne. Tedy čas, kdy budou všichni v jídelně a budou do sebe ládovat oběd.
A pak si vzpoměl na ten sen. Klíč! Ten člověk ve snu měl klíč! Zamračil se. Má riskovat, že ho někdo chytne a jít se přesvědčit, že to, co se mu zdálo, se skutečně stalo? A kdo byl ten dotyčný? A o jakých plánech to mluvil? Před Alexem se zjevovaly stále nové otázky. Odpověď však neznal ani na jedinou.
Rozhodl se tedy risknout to a vstal z postele. Pohlédl na mapu, ale pak ji nechal ležet na stole. Cestu do levého křídla si pamatoval. Otevřel dveře svého pokoje a vyšel na chodbu. Rozhodl se jít bezpečnější cestou, což znamenalo přejít přes patro, kde byly pokoje učitelů. Za normálních okolností by neriskoval, ale byl čas oběda a to znamenalo, že by nahoře nikdo neměl být.
Prošel tedy kolem schodů vedoucích dolů a zahnul do nejvyššího patra hlavní části hradní budovy. Na podlaze tam byl měkký koberec a na stěnách malby ve zlatých rámech. Alex ale neměl čas, aby si všechny tyto nádhery prohlížel. Co nejtišeji a nejrychleji proběhl patrem, až se dostal do míst, kde chodba zatáčela do levého křídla.
Tady na chlapce čekaly dvě možnosti. Buď mohl jít levým křídlem, riskovat, že si ublíží, nebo že se pod ním prolomí podlaha, ale bezpečně se vyhnout profesorům a žákům, nebo mohl riskovat a jít po schodech a do levého křídla zahnout až v přízemí, nebo, jak si teď uvědomil, v prvním patře, které bylo průchozí, byť s obtížemi.
Po chvíli uvažování chlapec seběhl těch několik pater až do prvního. Jenže běh ho jaksi vyčerpal a navíc se ozvala jeho horečka. Zapotácel se a jen tak tak se stačil zachytit zábradlí. Když se mu podlaha přestala točit pod nohama, sáhl si na čelo. Vypadalo to, že mu horečka opět stoupla.
A jak by taky ne, když tady pobíhám po hradě, místo abych ležel v posteli, pomyslel si Alex. Pak si ale vzpoměl na důvod, proč se vlastně nemocný prochází po hradě a znovu se zadíval do chodby. Poté, co se málem zřítil ze schodů, se mu už moc průchod prvním patrem riskovat nechtělo. Už se chystal, že sejde o patro níž a projde přízemím, jenže zdola se začaly ozývat hlasy a přibližovaly se. Chlapec tedy neměl na výběr a vydal se na obtížnou cestu prvním patrem starého levého křídla.
Opatrně našlapoval a snažil se držet při zemi, kdyby náhodou ty, co šli nahoru, napadlo podívat se jeho směrem. Pochyboval ale, že vůbec někdo ví, že je tady. Nicméně, opatrnosti není nikdy nazbyt. Chlapec se dostal až ke schodům na konci chodby a vyčerpaně se posadil do rohu, kde podlaha byla ještě pevná. Bylo mu mizerně.
Pak se mu ale vybavil hřejivý pohled stříbrných očí, který mu Sirin věnoval, když včera odcházel, a chlapcem projela nová vlna odhodlání. Postavil se a začal opatrně sestupovat po poničených schodech. Zdárně se dostal až do přízemí a pak i do podzemní chodby. Vykročil vpřed do míst, kde se nacházela Sirinova cela a až teprve teď si uvědomil, že v pokoji krom mapy nechal i baterku.
Chlapec se ale rozhodl, že ani tahle překážka v podobě tmy ho nezastaví. V tom mále světla, které dopadalo dolů ze schodů přešel ke stěně a položil na ni ruku. Potom, s rukou stále položenou na stěně, začal postupovat pomalu vpřed. K cele to bylo asi sto metrů. Nebylo to moc, ale potmě to chlapci připadalo jako věčnost. Nakonec ale s jednou rukou na stěně a druhou před sebou, doklopýtal až ke svému cíli.
Začal vzpomínat, kde je skoba. Vybavil si její umístění vedle cely a začal tápat po stěně. Nakonec jeho ruka skobu nahmatala. A spolu s ní také něco jiného. Po ohmatání se to ukázalo jako klíč. Ve stejnou chvíli ho pod krkem popadla silná ruka a pokusila se ho od klíče odtáhnout. Chlapci se ale na poslední chvíli povedlo zkroutit zápěstí a potom, těsně předtím, než definitivně ztratil vědomí, hodil klíč směrem, kterým tušil celu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
