Doupě zvrhlíka

Selien šla lesem. Na sobě černé oblečení - tuniku, kalhoty a vysoké boty. Byla noc a pršelo. To se Selien líbilo. Stejně, jako se jí líbil ten temný strašidelný les. Až na jednu věc: Celou dobu měla dojem, že ji někdo sleduje.

Ozvalo se temné zavrčení. A to se Selien pramálo líbilo. Selien byla upír a to zavrčení se až moc podobalo vlkodlačímu. Vytáhla dýku a rozhlédla se. Nikoho ale neviděla. Šla tedy dál. A kam že šla? Správná otázka... Ale na tu vám nikdo nedokáž odpovědět. Prostě ji do toho něco nutilo. Teď plně připravená se bránit šla dál. Ale byla ostražitější. Jenže vrčení se přibližovalo. A bylo stále temnější. Když se najednou ozvalo přímo za Selien. Otočila se, ale nic neviděla. To ji velmi udivilo. Bylo to prapodivné, protože to vrčení slyšela pořád.

Selien se zaposlouchala pořádně, když vtom se ozvalo vrčení i z druhé strany. A tohle vrčení bylo ještě temnější Nebezpečnější a... vražedné. Selien se otočila a spatřila, jak se nad ní tyčí vlkodlak. Byl větší, než ona, ale kupodivu nebezpečně nevypadal. Pustili se do křížku. Selien se v průběhu boje dostala krev toho vlkodlaka do pusy, ale jelikož nad tím nepřemýšlela, tak ji spolkla. Mělo to zajímavý účinek. Stačilo jediné seutí a vlkodlak se zhroutil. Selien tam stála nad jeho tělem, ale v tu chvíly začalo svítat. Než se Selien stačila pohnout, dopadlo světlo na ni. A, světe div se, nic se nestalo. Vlkodlakova krev měla ten účinek, že se Selien stala odolnou proti světlu.

Ale to se znovu zvalo to původní zavrčení a tentokrát Selien něco kouslo do nohy. Selien se podívala co to je a neudržela se a začala se smát. Bála se malého pejska. Vzala pejsa do náruče a pokračovala dál svou cestou, kterou teď ozařovalo sluneční světlo...