Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Vlčí oběť

Lucie byla prostá služtička na hradě krále Ariona. Král vládl zemi s názvem Patagonie. Lucie byla nejmladší ze služebnictva. Bylo jí teprve čtrnáct let.
Král ale také nebyl zrovna nejstarší. Bylo mu devatenáct. Na trůn nastoupil, když mu bylo tolik, co Lucii teď.
"Lucko, pohni!" zavolala vrchní kuchařka Marie, "A hlavně to proboha..."
Pozdě, než to Marie stačila doříct, Lucka už leží rozpláclá na zemi a polévka je úplně všude.
"...nerozlej..." dokončila již zcela zbytečně Marie.
Lucka se vyškrábala na nohy a bázlivě pohlédla na Marii.
"Co čumíš?" zpražila ji Marie přísným pohledem, "Okamžitě to ukliď a pak se mazej převláct!"
"Ano." špitla vyděšená Lucka a dala se do práce.
"A ty," ukázala Marie na kuchtičku Polu, "Uvař novou polívku. Král musí mít u své tabule polévku."
"Ano." řekla Pola.
Lucka mezitím chudák uklízela tu spoušť.
Nemohla za to, že tu byla nejmladší a navíc sirotek.
Když Lucka zkončila, rychle vyběhla z kuchyně do své maličké komůrky, aby se převlékla.
Převlečená si sedla na postel.Zpátky do kuchyně se jí vracet nechtělo.
A navíc věděla, že Marie, která byla jedna ruka s králem, na ni bude žalovat.
Dlouho seděla bez hnutí a pozorovala plamen jediné svíčky, kterou si zapálila.
Najednou někdo zaklepal. Ani nepočkal na odpověď a vtrhl dovnitř. Byli to dva strážní.
"Sbal si věci." nařídil jeden.
"Co se děje?" ptala se vyděšeně Lucka.
"Král tě vyhazuje z hradu." oznámil ten druhý.
Pak jí hodili malý raneček s jídlem a vodou a dovlekli ji k bráně.
"Prosím, nevyhazujte mě na noc..." vzlykala Lucka.
Ale nepomohlo to. Byla surově vyhozena do studené lednové zimní noci.
Lucka se potácela lesem a vůbec nevydděla, kam jde.
Do absolutně bdělého stavu ji přivedlo až vytí vlků.
Lucka se kolem sebe rozhlédla, ale nespatřila žádnou smečku, která by se po ní hnala.
Spatřila jen majestátního samce s nohou skřápnutou v pasit.
"Možná mě sežereš, ale tohli se nezasloužíš." řekla Lucka.
Pak došla k vlkovi a za značných potíží a s vypětím všech sil past rozevřela.
Vlk nohu vytáhl a olízal si ránu. Potom se podíval na Lucku.
V té hrklo a už se viděla roztrhaná na kousíčky.
K tomu ale nedošlo. Vlk k ní přišel, ale místo, aby ji zakousl, jí olízal obličej a přátelsky zakňučel.
Po chvíli se Lucka přestala bát a zajela rukama prokřehlýma zimou do vlkovy teplé husté srsti.
Netrvalo dlouho a Lucka vlka objímala kolem krku s hlavou v jeho srsti.
Dál putovali spolu.
Neputovali ale daleko, protože byli oba vyčerpaní. Zanedlouho se prostě svalili na zem a usnuli.
Jelikož usnuli na cestě, kterou hojně použávali koňáci a myslivci, ráno je probudil dusot kopyt.
Lucka otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe.
Spatřila vedle sebe myslivce.
"Slečinko, ten vlk už vám neublíží, je svázaný." usmíval se na ni myslivec.
Lucka se podívala do msít, kde vlk spal a opravdu - byl svázaný.
"To ne..." vyjekla přidušeně.
Potom se natáhla a hbitě myslivci sebrala nůž, který měl v botě.
"Co to děláš?!" vyděsil se myslivec, když spatřil, že Lucka vlkovi rozřezává pouta.
"Osvobozuju kamaráda." odsekla.
Myslivec jen zakroutil hlavou a sáhl po flintě. Pak zamíril, ale vystřelit už nestihl, protože ho Lucčina hbitá nožka kopla do holeně.
A to už se vlk vymotal ze zbytků provazů a ona se mu vrhla kolem krku.
"Tak tohle doopravdy nechápu..."zakroutil nevěřícně hlavou myslivec a odcházel.
"Počkat." zarazil ho Lucčin hlas, "Jak se dostanu do nejbližší vesnice?"
Pořád dál po cestě." odpověděl myslivec a rychle odcházel.
"Tak si půjdeme najít službu." řekla Lucka vlkovi a společně vykročili.
Již bylo delší dobu jaro a Lucka již čtyři měsíce sloužila na jednom bohatém statku.
Vlka vydávala za psa a pojmenovala ho Tesák.
Lucčina práce byla docela tvrdá, ale jinak se u starého sedláka měla dobře.
Měla kde spát, měla co jíst a za týden práce si vydělala čtyři zlaté, což bylo poměrně hodně.
Její práce spočívala ve vaření, dojení krav, praní oblečení, nakupovíní jednou týdně a dostala na starost jedno hříbátko, které nemělo matku.
Sedlák jí také řekl, že když bude dobře sloužit, velice pravděpodobně jí to hříbátko daruje.
Takhle poklidně uběhlo Lucce pět let. Pak ale klid skončil.
Jednoho dne přišli na statek verbíři a zverbovali všechny hochy mezi 17-ti a 25-ti roky a všechny dívky mezi 19-ti a 23-mi roky.
A takto se Lucka, která den předtím oslavila 19 let, dostala do královského vojska.
Ale jelikož vojákům jí bylo líto, dovolili jí tedy alespoň vzít si s sebou Tesáka.
A starý sedlák jí jako dárek na památku daroval koně, o kterého se starala od doby, co na statek přišla, od doby, kdy kůň byl malé hříbě.
Vyrostl z něj krásný bujný hřebec. Byl bílý jako sníh a Lucka mu začala říkat Severák.
Lucka se tedy sbalila nějáké peníze a vydala se na cestu s verbíři.
Cestou se jich začala vyptávat, co se děje.
"Útočí na nás král Eldaru, naší sousední země." odpověděl voják, "Jejich armáda je tak veliká, že král Arion byl nucen povolat do armády i dívky."
Za tři dny od chvíle, kdy byla Lucka naverbovaná, dorazili do vojenského ležení krále Ariona.
Všem novým rekrutým okamžitě rozdali meče a koženou zbroj a začali je cvičit.
Lucce to šlo tak dobře, až si pomyslela, že k tomuto byla asi vždy určená.
Brzy se z nováčka vypracovala tak vysoko, že se to za tu krátkou dobu zdálo prakticky nemožné.
Učinili ji totiž velitelkou nejlepšího jezdeckého oddílu a dostala soukromý stan.
Každý večer padla Lucka do postele a spala jako zabitá. Stejné to bylo i tuto noc.
Svlékla zbroj a oblečená padla na lůžko. Okamžitě usnula.
Najednou ji ale probudila ruka, kteoru jí někdo položil na ústa, aby neječela.
Otevřela oči a chvíli mžourala na siluetu, terá se nad ní skláněla.
Když se rozkoukala, poznala krále Ariona, i když byl o 5 let starší, než jak si ho pamatovala.
Král odtáhl ruku, aby mohla mluvit.
"Veličenstvo?" podivila se Lucka, "Co tady děláte?"
"Chci vědět, kdo je ta záhadná bojovnice, které svěřili můj nejlepší oddíl." řekl král.
"Pro vás, jsem sirotek z kuchyně." odpověděla Lucka tajemně, nemínila se totiž nechat poznat tak snadno.
"Aha..." pronesl zamyšleně král. Pak se ale najednou ťukl do čela, "No jo, už vím. Ta malá holka, kterou jsem na Mariino doporučení dal vyhnat kvůli rozlitý polívce."
"Ano." špitla Lucka.
"Koukám, žes to dotáhla daleko. Vlastní kůň, pos, peněz jako žtelez..."
"Není to pes, ale vlk." opravila LUcka krále, "Viď Tesáku."
Na to se Tesák probudil a když uviděl krále, výhružně na něj zavrčel.
"To je v pořádku, Tesáku." řekla vlkovi Lucka a ten se uklidnil a olízal jí ruku.
Najednou se ozval zvuk boje.
"To snad není pravda!" rozzuřeně prskl Arion, "Ten bastard na nás útočí uprostřed noci..."
Lucka rychle vstala z postele a Arion vyběhl ven, aby zjednal pořádek.
Lucka na sebe mezitím navlékla brnění a s Tesákem v patách se vydala pro Severáka.
Se sedlem se neobtěžovala, nasadila mu jen uzdu a vyskočila nahoru.
Když vyjížděla ze stáje, málem se srazila s Arionem, který jel na mohutném černém hřebci.
"Tady jsme jako v pasti, musíme s nimi bojovat venku." prohlásil.
"Souhlasím." kývla Lucka.
Společně pak zburcovali všechny, kteří ještě spali a v čele jejich vojska vyrazili zadní branou a oklikou kolem skály ven - chtěli zaútočit zboku.
Bitva byla v plném proudu a Arion s Luckou už dávno nebojovali bok po boku.
Nepřátelské davy je oddělily a už se jim i podařilo zabít jim koně. Nicméně, ti dva byli pořád na dohled jeden od druhého.
Lucka střelila pohledem po Arionovi a to, co viděla, jí vyrazilo dech.
Arion byl obklopen nepřátelskými vojsky a proti němu stál král nepřátel.
Vypadalo to, že si to vládci chtějí vyřídit mezi sebou. Lucce se ale na tom nelíbilo to, že ty dva obklopovaly pouze jednotky nepřátel.
"Pojď Tesáku!" křikla na vlka a začali se probíjet k Arionovi.
Dlouho spolu drželi krok, až najednou Lucka zahlédla záblesk čepele. Potom se vzduchem jako žíznivá čára mihl Tesák. Pak byl pár vteřin klid.
To už byla Lucka skoro na místě. Pak ale zasvištěla čepel, ozvalo se bolestné zakňučení a na zem dopadlo mrtvé tělo vlka.
"Nééééééé!" zařvala Lucka a vrhla se na nepřátele.
Vzedmuly se v ní schopnosti, o kterých doposud neměla ani tušení. Neměla nejmenší tušení o tom, že je čarodějka - až doposud.
Vyčarovala kolem sebe a Ariona magický štít a potom vrhla ohnivou kouli přímo na nepřátelského krále.
Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem. A i když nepřátel byla přesila, většina bojovala, protože musela. Teď, když byl jejich král mrtev, jich většina odhodila zbraně a těch pár, co bojovalo z vlastní vůle Arionovi muži a ženy bez milosti pobili.
Pár dní po skončení války se spolu Arion a LUcka procházeli královskou zahradou.
"Je něco jiného, krom svatby, co bych pro tebe mohl udělat, abych se ti odvděčil za záchranu života?" zeptal se Arion.
"Jen jedno." zakřenila se Lucka, "O svatbě ještě nikdo neví. Klidně to lidem pověz, ale dovol, abych to v tvé přítomnosti mohla oznámit v kuchyních."
"Co...?" nechápal nejdřív Arion, ale pak mu to došlo, "Aha, Marie."
"Přesně tak." přisvědčila LUcka.
"Tak jim to půjdeme říct hned." navrhl Arion.
"Tak dobře." souhlasila Lucka.
Zvedli se z lavičky, na kteoru si během rozhovoru sedli a vyrazili ke kuchyním.
"Výsosti, co pro vás můžeme udělat?" ptala se Marie, když král s Luckou vešli do kuchyní.
"Víš, kdo je tahle dívka?" zeptal se Arion.
"Ne, pane." odpověděla Marie.
"Tak pro tvou informaci, Marie, jsem ta Lucka, kterou na tvé doporučení nechal Arion vyhnat před pěti lety z hradu." řekla Lucka.
"Výsosti, jestli jí mám dát práci, tak to teda ne!" rozčílila se Marie.
"To nebude třeba. Stačí, když napečete dobroty na naši svatbu, která bude za sedm dní." řekl Arion.
"Cože?" zhrozila se Marie, "Výsosit, takovou špindíru si přece nemůžete vzít..."
"Marie, já jsem král a já rozhoduju o tom, s kým se ožením!" zpražil ji král planoucím pohledem, "Dejte se do práce."
Pak se s Luckou otočili a odešli.
Za sedm dní se konala obrovská svatba, na kteoru byla sezvána polovina země.
Po svatbě byla obrovská hostina, ze které se ale novomanželé velice brzi vytratili. Uchýlili se do svých soukromých komnat, ale co tam dělali, zůstane tajemstvím.
Arion a Lucka spolu vládli dobře a spravedlivě. Lidé je milovali a měli k tomu dobré důvody, protože za jejich vlády bylo všeho dost a i ten nejchudší měl vždy co jíst a kde spát. Za jejivch vlády nastal Zlatý věk.
Po jejich smrti se z nich staly legendy. Z legend se staly báje a z bájí pověsti. A o tisíc let později už skoro nikdo nevěřil, že to byla pravda.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář