V pasti
Dvanáctiletá Keisi s maminkou se právě nastěhovaly do toho starého domu na kopci na okraji města, teda spíš městečka, podobného vesnici, Fear. Dům je obrovský a Keisi připadá ponurý a strašidelný.
"Keisi, pomoz mi prosím s touhle krabicí." volala maminka z předsíně.
"Už jdu." zavolala Keisi v odpověd.
Společně pak dotáhly krabici až do kuchyně, kam byla určená.
"Už sis vybrala, který pokoj bys chtěla?" zeptala se maminka.
"Ne, nevybrala. Připadají mi všechny strašně ponuré." odpověděla Keisi.
"A co ten podkrovní? Když se tam uklidí a dají se tam záclony, tak to tam bude pěkné." navrhla maminka.
"Tak jo." souhlasila odevzdaně Keisi.
Celý den Keisi a maminka stěhovaly bedny, nábytek a poklízely. K večeru bylo konečně všechno hotovo. I Keisin pokoj.
"Pojď na večeři." zavolala maminka z kuchyně.
"A co máme?" zavolala Keisi v odpověď.
"Řízky." odpověděla maminka.
"Skvělý." zajásala Keisi. "Hned jsem dole."
Večeře proběhla poklidně.
"Co budeš dělat zítra?" zeptala se mamnka. Byly prázdniny.
"Jetě nevím." odpověděla Keisi.
"To nevadí, tebe určitě něco napadne." usmála se maminka. "Mám dneska noční, tak už budu muset jít." řekla maminka. "Zvládneš to tady sama?" strachovala se.
"Ano mami, to nebude problém." odpověděla Keisi.
"Tak dobře." odpověděla maminka. Pak se rozloučila a vyrazila do práce.
Keisi zamířila do svho pokoje a rozsvítia. Pokoj zalila nazlátlá záře lampy. Keisi si vytáhla papír a tužku a pustila se do kreslení. Po chvíli něco přistálo na okně. Zrovna v momentě, kdy Keisi kreslila pusu. Zvedla se tedy a opatrně se plížila k oknu. Zastavila se vedle okna a nenápadně vykoukla. Ale jediné, co viděla, byly chvějící se větve a míhající se stíny. Keisi se trochu bála, ale stále si dokázala zachovat chladnou hlavu a zdravý rozum. Vydala se pozamykat dveře a zabednit všechna okna.
Pak se zase vrátila do svého pokoje. Zamkla se tam. Pak se vrátila ke svému kreslení. Dlouho byl klid, ale pak se nějáký zvuk ozval z temného kouta za skříní přímo v Keisině pokoji.
"Sakra, jsem to ale vůl. Vždyť sem mohl někdo vlézt, když jsem zmykala a zabeňovala dole" ulevila si Keisi.
Zamířila za zvukem, ale v tu chvíli se ozval jiný zvuk. Někdo vytáhl klíč ze zámku. Keisi se tam otočila a spatřila neznámého muže v masce. Ona to vlastně ani maska nebyla, byla to jen kšiltovka stažená hluboko do čela. Pak si ji sundal. Z pobudy, za kterého ho Keisi považovala, se vyklubal sympatický asi patnáctiený kluk.
"Posílá mě tvá mamka, abys tu nebyla sama. Jmenuji se John a je mi patnáct. Řek jsem si, že tě trochu polekám." vysvětlil to.
Nakonec se Keisi s Johnem velice skamarádili a později splu začali chodit. Ještě později se vzali a měli spolu tři děti.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
