Létat

Každý si někdy přál létat. A každý z toho časem vyrostl. Každý kromě mě. Létání bylo totiž to poslední, co mě drželo při životě. Ta myšlenka na to, na tu volnost...

Proto jsem také často vyhledával vysoká místa. Například kostelní věže, nebo vysoké hradby, které se táhly okolo města, ve kterém jsem žil.

Pohlédl jsem do hlubiny, která se pode mnou rozprostírala a pak nad sebe, kde se vzduchem prohánělo hejno ptáků. Usmál jsem se a uvažoval jsem, jestli budu andělem, který bude moci létat, až skočím. Ano, byl to naprosto šílený nápad, ale mne už tu vlastně nic nedrželo...

A tak jsem skočil...

Jenže jsem nikdy nedopadl, protože se kolem mne ovinuly silné paže a mohutná černá křídla pročísla vzduch. Věděl jsem kdo to je, ale to přece nebylo možné! Byl mrtvý!

Pomalu jsem otočil hlavu, abych na něj viděl a úžasem jsem nebyl schopen slova... Opravdu to byl on, poznal bych ho kdekoli, i když vypadal jinak! Kdysi krátké vlasy mu sahaly po pás, byl oděný celý v černém, místo v modré, kterou obvykle nosil a z lopatek mu vyrůstala obrovská černá křídla. Křídla, která byla blanitá!

"Přišel jsem si pro tebe," usmál se na mě a otočil si mě v náručí, abychom se konečně mohli obejmout. Po tak dlouhé době.

"To je dobře..." zamumlal jsem a stiskl ho pevněji. Nehodlal jsem ho již nikdy pustit.

"Ale nejsem to, co si myslíš, že jsem."

"I kdybys byl třeba samotný vládce Pekel, je mi to jedno, hlavně, že budeme spolu!" zašeptal jsem mu do ucha.

Jenom se ušklíbl a máchl mohutnými křídly.

Takže i šílený nápad, jako byl ten můj, nakonec vyústil přesně v to, co jsem si přál... Pomyslel jsem si a nechal svého milého, aby mne odnesl třeba až na samý okraj světa...