Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Eliot - Kapitola 5 - A jde se dolů

 V Chrisově pokoji se oba usadili na posteli a kroniku, nebo spíše deník, jak si Chris uvědomil, když se na to znova podíval, položili mezi sebe.

“Myslíš, že tam vůbec bude něco užitečnýho?“ nadhodil Eliot.

“Možná,“ prohlásil Chris a otevřel knihu na první stránce.

Klikatým písmem tam bylo napsáno: Pro ty, co hledají.

Chris nadzvedl obočí a otočil na další stránku. Bylo tam něco jako seznam věcí, které by člověk měl mít, pokud se chystá vydat za zamčené dveře. Poté, co si to Chris s Eliotem přečetli, prohlásil mladší chlapec: “Nejsem si jistý, jestli se mi pořád zamlouvá nápad to za těma dveřma prozkoumat.“

“Proč ne?“

“Četls ten seznam? Ten, co to napsal, doporučuje, abysme s sebou měli zbraně, potraviny a všechno možný, jako kdybysme tam měli strávit nejméně měsíc... Nelíbí se mi to.“

“Něco na tom bude, ale abych se přiznal, já bych docela rád zjistil, co za těma dveřma je,“ odpověděl Chris a začal dál listovat deníkem a zběžně pročítat poznámky, co jeho pisatel udělal.

Zarazil se až u jedné stránky, která celkově popisovala strukturu prostoru za dveřma.

“Podívej se na tohle,“ přistrčil deník k Eliotovi.

Po malém zaváhání mladší chlapec knihu převzal a začal stránku studovat.

“Vypadá to, že to není labyrint, jak tvrdili moji rodiče, spíš je to spousta propojených komnat.“

“Nejen to, taky to vypadá, že je tam spousta pastí a některé části opravdu labyrint jsou.“

“Ok, podíváme se tam, ale pokud by to začlo být opravdu nebezpečný, tak se vrátíme,“ prohlásil Eliot.

“Dobře, ale raději se budeme řídit tím seznamem,“ kývl Chris a přešel ke skříni a z jejího dna vylovil batoh. “Co to vlastně všechno na tom seznamu je?“ zeptal se, když tam začal házet věci, o kterých si byl jistý.

“Máš baterku?“ zeptal se Eliot.

“Nemám,“ zakroutil hlavou Chris. “A bohužel ani žádnou nevlastním.“

“Nevadí, já jich pár mám. Dál tu jsou svíčky, sirky, to všechno bude někde v kuchyni. Provaz... Tak to teda nevím, možná bude nějáký v kůlně, i když teda nechápu, k čemu nám bude,“ brblal Eliot.

“Nikdy nevíš, kdy se nám může hodit,“ řekl Chris a přihodil do batohu prázdný sešit a několik tužek, co vzal ze stolu. Potom přešel k nočnímu stolku a vytáhl z něj arzenál zbraní, který koupil před dvěma lety v jednom vetešnictví.

“Páni!“ vykulil oči Eliot.

Chris se jenom ušklíbl.

“Kdes to vzal?“ chtěl vědět Eliot.

“Ve vetešnictví, nemyslel jsem si, že to někdy budu potřebovat, ale teď by se to možná mohlo hodit,“ odpověděl a začal se zbraněma prohrabovat. Na opasek si připnul dvě dýky, do obou bot ukryl vrhací nože a Eliotovi hodil zbytek, který sestával z další dýky a třetího vrhacího nože.

“Co já s tím?“ nechápal chlapec.

“Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit,“ řekl Chris. “Jdu do kuchyně najít ten zbytek a ty zatím vyhrochej tu baterku. Sejdeme se za patnáct minut u kůlny.“

S těmito slovy Chris opustil místnost a vydal se po schodech dolů. Otevřel dveře do kuchyně a potom se jal hledat sirky a případné svíčky. Měl štěstí a hned na druhý pokus otevřel správný šuplík. Hodil sirky i svíčky do batohu a pak začal sbírat zbytek věcí, co byl na seznamu. A ještě pár věcí navíc, protože člověk nikdy neví, kdy se mu to bude hodit.

Když měl všechno, vyšel zadními dveřmi ven a vydal se ke kůlně a vchodu do sklepa. Když tam došel, Eliot už tam by s baterkou a katanou, kterou předtím ukořistil, vsunutou za opaskem. V druhé ruce držel deník a klíč od zamčených dveří.

“Lano?“ zeptal se Chris.

Eliot mu hodil baterku a shýbl se pro vlastní batoh, který se mu válel u nohou. “Vevnitř,“ odpověděl.

“Tak jdem,“ kývl Chris a otevřel dveře do sklepa.

“Počkej,“ zarazil ho Eliot.

“Co? Chybí nám snad něco?“

“No, to ne, teda, pokud jedem podle seznamu. Jen...“ zaváhal.

“Pokračuj,“ vybídl ho Chris.

“Neměli bysme tu knihu napřed prozkoumat celou?“

“A vidíš, to mě vůbec nenapadlo,“ souhlasil Chris, shodil batoh z ramene vzal si knížečku od Eliota. Následně žuchnul na zem a počkal, až Eliot udělá to stejný.

Potom společně začali podrobněji zkoumat obsah deníku. Většinou to byly jenom poznáky o tom, co kde je a jak se vyhnout kterým pastem. Zarazila je ovšem poslední stránka. Stálo tam:

Varování:

Pokud se rozhodneš jít v mých šlépějích,

pamatuj, že není cesty zpět.

Dokud cíle nedosáhneš, cesty zpátky nevidět.

 

A pod tím bylo připsáno úplně jiným písmem:

 

Vyvaruj se očí! On se dívá!

 

“Tak to první bych pochopil,“ zabručel Eliot, “ale co sakra myslí těma očima? A kdo se dívá?“

“No, to se asi teprve dozvíme,“ nadhodil Chris a zastrčil deník zpět do batohu. “Takže jdem?“

“Teď se mi to nelíbí ještě víc!“ postěžoval si Eliot.

“A mě to teď ještě víc zajímá,“ opáčil Chris a začal sestupovat do sklepa.

Eliot, ač nerad, ho následoval, přeci jenom, radši ve strašidelným sklepě s Chrisem, než doma v bezpečí, ale bez něho. Prošli používanou částí sklepa až k zamčeným dveřím a Eliot, který měl v držení klíč, jej podal Chrisovi.

"Připraven?" zeptal se starší chlapec, když klíč zasunul do zámku.

"Tak připraven, jak jen člověk v takové situaci může být," povzdechl si Eliot a sledoval, jak Chris otočil klíčem, vyndal jej ze zámku a stiskl kliku.

Dveře vrzly a pak se skřípáním otevřely. Uvnitř byla černočerná tma a tak Eliot vytáhl baterku, jednu z mnoha, které si do batohu dal.

"Víš jistě, že je to dobrý nápad, abyste tak brzo plýtvali bateriema?" nadhodil Chris.

"Nevím, ale vím, že je tam strašná tma a svíčka to pořádně neprosvítí, neboj, vzal jsem těch baterek víc. Ve všech jsou nový baterie," usmál se Eliot a zadíval se do nyní osvětlených prostor za dveřma.

Na první pohed tam nebylo nic děsivého. Byla to prostě jen prázdná čtvercová místnost. Jedinou zvláštností bylo, že v každé stěně byly dveře. Všechny samozřejmě zavřené.

"Co myšlíž, že to znamená?" zeptal se Eliot.

"Pravděpodobně to, že se hádanka, či past, neobjeví, dokud nevstoupíme dovnitř. Zároveň se myslím dá předpokládat, že jakmile vstoupíme, tak se za námi dveře zavřou a ani ten klíč nám nebude kničemu..."

"To tam jako budem v pasti?" kvíkl Eliot.

"Je to víc, než pravděpodobný," položil mu Chris ruku na rameno a lehce stiskl.

Eliot se na něj díval vyděšenýma očima a vypadal, jako by nejraději vzal do zaječích. Chris si povzdechl a přitáhl si černovláska k sobě a dlouze ho políbil.

"Přece bys mě tam nenechal jít samotnýho?" zeptal se potom.

Eliot se k němu přitiskl. "To víš, že ne," zabručel. "Radši v pasti a s tebou, než tady a bez tebe, bych se o tebe bál."

"Tak vidíš," usmál se Chris. "Jdem?"

Společně potom vstoupili do prázdné místnosti.

Přesně, jak Chris předpokládal, dveře se za nimi zavřely.

 

@@@

 

Kdesi v tmavé místnosti na neznámém místě se otevřelo bílé oko. Pak další... A další... Potom byl slyšet šustot kožnatých křídel, jak se třela o sebe. Hlasitější a hlasitější... Netrvalo to dlouho a místnost byla plná zvuků a očí, které koukaly zatím do prázdna.

A pak... Jako kdyby někdo vydal rozkaz, oči se rozlétly ven skrze několikery dveře, které v místnosti byly.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář