Jdi na obsah Jdi na menu
 


Shledání

Jenn se probrala ve vězení. No, vězení... Ona to vlastně byla malinká jeskyně a vchod do ní byl zatarasený masivními dveřmi.
Jenn se posadila a ohmatala si bouli na hlavě, nebylo to tak hrozné, jak se obávala, ale i tak si ještě netroufala se postavit.
Svázaná nebyla, ale sebrali jí veškeré její věci. Jen oblečení zůstalo. Jenn se rozhlížela kolem sebe, ale moc toho neviděla.
"No bezva, co teď?" uvažovala nahlas.
Jedinou odpovědí jí bylo harašení klíče v zámku dveří, které se znenadání ozvalo.
"To mi tak ještě scházelo..." zabručela si Jenn, "Jen doufám, že Adrien nechytlli..."
Pak se odhodlala postavit - nechtěla, aby ji našli schlíple sedět na zemi - a čekala, kdo do její cely vejde.
Dveře se otevřely a dovnitř napochodoval opravdu hodně tlustý skalní trol. A nejhorší na tom všem bylo, že příšerně smrděl...
"Co je moc, je příliš." zopakovala Jenn přesně to, co před nějákou dobou řekal Adrien.
Pak se proti trolovi vrhla a ten, jelikož to nečekal, svalil se na zem. Jenn toho využila a proběhla kolem a pryč z cely. Vůbec nepřemýšlela a jen se hnala zatuchlými chodbami.
Čas od času narazila na nějákého skřeta a když se tak stalo, tak ho v té rychlosti jen smetla na zem. Hnala se chodbami jak žíznivá čára a tak ani nepostřehla, že se za ní žene trolí hlídka s napjatými luky.

 
>>>*♥♥♥*<<<

 
Adrien postupovala temnou chodbou, když zaslechla nějáký hluk. Znělo to jako horda skřetů, která někoho honí.
Adrien se přitiskla ke stěně a zavřela oči, aby jejich žlutá barva nepřitáhla pozornost. Potom se pořádně zaposlouchala. Svým zbystřeným sluchem zaslechla svist šípů.
"To není dobrý." pomyslela si Adrien a otočila hlavu po zvuku.
To, co spatřila se jí ani trochu nelíbilo. Banda trolů s luky honila její kamarádku Jenn, která se již sotva vlekla, protože měla jeden šíp zabodnutý v noze. Adrien nešlo do hlavy, jak se jí povedlo schytat to jen jednou, když trolové pálili jeden šíp za druhým.
Pak jí ale došlo, že vůbec nemíří. Sejmula tedy ze zad vlastní luk a zamířila. Jeden z asi sedmi trolů padl na zem s šípem zabodnutým v hrdle. Adrien vystřelila ještě párkrát a skřeti, kteří ji neviděli, se dali na útěk, protože si mysleli, že je to nějáký duch, co na ně pálí šípy s takovou přesností.
Adrien si hodila luk zpět na rameno a přistoupila k Jenn. Rozhlédla se kolem sebe a když se přesvědčila, že jsou samy, zakryla Jenn oči a rozsvítila světlo.
"Zavři oči a pomalu je otvírej, nebo tě to světlo oslepí." zašeptala Adrien a začala si prohlížet její poraněnou nohu.
"Adrien, jsi to vážně ty?" zeptala se Jenn a po tvářích se jí začaly koulet slzy.
"Jo, jsem to já a teď to bude bolet." řekla Adrien a aniž by čekala na odpověď, jednoduše Jenn vyškubla šíp z nohy.
Jenn to ale vůbec necítila, jediné, co cítila, byl pocit štěstí a že už není sama.
"Kdes byla?" zeptala se Jenn ublíženě.
"Nakopat zadek pár skalním trolům." odpověděla Adrien a pak pomohla Jenn na nohy, "Můžeš jít?"
Jenn to zkusila, ale po dvou krocích se sesula na zem.
"Ne, nemůžu." vzlykla.
Adrien k ní přistoupila a znovu jí pomohla na nohy. Pak ji podepřela a vykročila chodbou ve směru, ze kterého přišla Jenn.
"Do čeho ses to vlastně namočila?" zeptala se pochvíli ticha Adrien.
"Já vlastně ani nevím." vzdychla Jenn a opřela si hlavu o Adrienino rameno.
"Ono je to stejně jedno, hlavně se teď odtud musíme dostat." řekla Adrien a pro všechny případy tasila meč.

 
Dívky došly na rozcestí, ale nezabočily, pokračovaly rovně. Poté, co Jenn řekla, že z chodby, která odbočovala, přiběhla.
Pokračovaly dál chodbou, až zjistily, že chodba stoupá a následně se mění v schody.
"Myslíš, že jsme tam, kde jsme začaly?" optala se Jenn.
"Ano, tudy jsme přišly. Pamatuju si některé rysy na zdech."
Pak už se oběvilo denní světlo a dívky stanuly venku z krypty...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář