Poslední setkání s Karol
Jenn a Adrien čekaly, až se oběví Elbait. Najednou Jenn něco zaslechla.
"Slyšíš to?" drcla do Adrien, která skoro spala.
"Co?"
"Něco se blíží." upřesnila Jenn. Adrien se zaposlouchala.
"To je jen pár vlků." poznamenala, "a jde to z toho ostrova, takže zatím nám neublíží."
Pak se zarazila a zaposlouchala se do zvuků vlků.
"Poslouchej, jako by nám chtěli něco říct." šeptla.
"Cože?" nechápala Jenn.
Ale Adrien ji nevnímala, poslouchala vytí vlků a přemýšlela, jestli by to mohla být Karol. To vytí jí bylo až příliš povědomé.
"Běhá mi z toho mráz po zádech." ozvala se Jenn.
"Nejsi sama." přiznala se Adrien.
Začalo se stmívat.
"Brzy tu bude Elbait." poznamenala Adrien, "a brzy odhalíme tajemství toho ostrova na pevné zemi."
Pak vyšel měsíc a ozvalo se jediné táhlé teskné vlčí zavytí. Adrien to znělo jako "pospěš" a netrpělivě se otočila směrem, kterým měla přiletět Elbait. A to už byla Elbait na dohled. Nachvíli její tělo zastínilo měsíc a pak se snesla před Adrien a Jenn.
"Co jste to našly?" ptala se.
"Na vysvětlování není čas, musíme se dostat za tu průrvu." řekla Adrien a už nasedala.
Jenn nasedla hned po ní a Elbait se s oběma dívkami vznesla. Dvakrát mávla křídly a už přistály na druhé straně průrvy. Adrien a Jenn seskočily Elbait ze zad a rozhlédly se. Znovu se ozvalo to táhlé zavytí, které jakoby je popohánělo.
"Odkud to vychází?" zeptala se Jenn.
"Z místa přímo před námi, ale nedokážu určit, jak daleko. Ale pár set metrů to bude určitě." řekla Elbait.
"Dobrá jdeme." zavelela Adrien.
Vydali se na cestu a dívky měly celou dobu ruce pobléž zbraní. Respektive, Jenn měla ruku na jílci dýky a Adrien v ruce držela připravený luk, který vytáhla z vaku připevněného na Elbaitino sedlo. Cestička, kterou se vyday se po chvíli začala různě kroutit, až ztratily úplně přehled, kterým směrem jdou.
Nemohly se orientovat ani podle měsíce, protože ho zakrývaly stromy. Jediné, co je vedlo, bylo občasné vlčí zavytí. Pokaždé o něco naléhavější. Nakonec se dostaly na mýtinku. Na mýtince byl vchod do podzemní krypty a u toho vchodu stál vlk.
Zaštěkal: "Tohle je mé první já. Vždycky jsem byla ta poslední. Ale je na čase, abych taky něco dokázala. Nemůžu se zdržet dlouho." po těchto slovech se obrysy vlka začaly rozplívat. "Nemám moc času," pokračoval vlk, "ale je důležité, abyste našly Svatou dýku. Musíte dovnitř do krypty. Tam je něco, co vám snad pomůže..."
A vlk se rozplynul.
"Co to říkal?" zeptala se Jenn, která narozdíl od Adrien, která rozuměla řeči zvířat, slyšela jen obyčejné štěkání.
"To byl duch mé dávné společnice. Říkala, že máme jít do té krypty a že tam snad najdeme něco, co nám pomůže." přetlumočila zkráceně Adrien. "Takže je mrtvá..." povzdechla si potom, "Nejdřív Meridon, teď i ona... Doufám, že alespoň Sirnix ještě žije."
"Kdo jsou ti lidé, o kterých mluvíš?" zeptala se Jenn.
"Moji bývalí společníci, rozdělili jsme se po bitvě u Jezera Smrti v Tristarii, kde jsme porazili Borga." vysvětlila Adrien,
"Jeden z nás, Meridon, tam padl. Karol a Sirnix cestovali dál spoelčně a vypadá to, že Karol je mrtvá. Kdyby ne, nebyl by tu její duch."
"Aha..." hlesla Jenn.
"No nic." potřásla Adrien hlavou, "Jdeme dovnitř do té krypty, ať nezahodíme šanci, kteoru nám Karol dala."
Potom jako první vykročila dolů do temnoty.
