Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Safiria

Alexander seděl vedle ohně a hleděl do temnoty kolem. Hlídkování bylo celkem nudné, ale chápal, že je to potřeba, když je může každou chvíli někdo napanout. Jakmyle tohle domyslel, ozvalo se ze tmy divné mručení funění a chrčení...
Alexander byl rázem na nohou a v ruce třímal meč.
Zvuky byly najednou tak hlasité, že probudily dokonce i Laruse, vlastně Sirnixe...
"Co se děje?" zeptal se, když se posadil a zamračeně se rozhlížel kolem.
"Asi máme společnost." zašeptal Alexander.
"Tak se té společnosti podíváme na zoubek," prohlásil nezúčastněně Sirnix a tasil velký meč, který nosil na zádech - Meč Titánů.
Netrvalo to ani minutu a z houští se vynořil napřed čenich, který zběsile čmuchal a nasával vzduch, za čenichem následovala hlava a po hlavě se oběvil trup a za chvíli již před těma dvěma stál vlkodlak v celé své hrozivé kráse.
"Tak to jsem mohl čekat, když jsme na jejich území," zašklebil se Sirnix na Alexandera.
"Ale jedno je jisté, upíři a vlkodlaci by se nikdy nespojili dohromady, ani kdyby jim šlo o život, takže máme aspoň jistotu, že oni o nás mým bývalým parťákům neřeknou," prohlásil Alexander.
"Oni ne, ale já bych mohla," ozval se z větve nad jejich hlavami úlisný hlas.
Sirnix zvedl oči a zadíval se do koruny stromu, ale moc tam toho nevykoukal. Zato Alexander, když zvedl pohled nahoru, jen zmučeně zaskučel.
"Co je?" zeptal se Sirnix, který se právě věnoval tomu, aby vypoklonoval vlkodlaka a nezabil ho přitom, což se mu úspěšně povedlo.
"Safiria..." zašeptal Alexander a oči měl naplněné hrůzou, "to nejhorší, na co jsme mohli narazit..."
"Neznám ji, co je zač?" optal se Sirnix a zase upřel pohled nahoru. A tentokrát ji spatřil.
"Je to upírka a je jedna z nejnebezpečnějších, co znám..." vzdychl si Alexander.
A navíc byla krásná. Safiria měla téměř bílou plet, krvavě rudé rty, temě černé oči a vlasy a na sobě temě rudé, až místy skoro černé šaty s hlubokým výstřihem a na nich černý saténový plášť.
"Ty ji znáš?" vyzvídal na Alexanderovi dále Sirnix.
"Tak trochu..." vysoukal ze sebe slabým hláskem Alexander, v tuhle chvíli se schovávající za Sirnixovými zády, "pracovala pro šéfa mé bývalé skupiny upírů, pro Maria, i když, ono to bylo spíš tak, že on skákal tak, jak ona pískala."
"Tak to asi máme problém, že?" zabručel Sirnix.
"A velký, moji milí..." ozvala se zhora Safiria.
Jakmile domluvila, ladně seskočila na zem a přistála před nimi. Alexander se chytl Sirnixe jako klíště a schovával se za ním ještě důkladněji, než předtím.
"Tak jo, co chceš?!" zavrčel Sirnix a v ruce sevřel Meč Titánů.
"Přiděláváte potíže, to je snad jasné, mému pánovi se to nelíbí..." zapředla Safiria sladce.
"Ještě aby se mu to líbilo!" odfrknul si Sirnix.
"Nedráždi ji, nebo nás zabije..." prosil Alexander.
"Srabe." konstatoval s klidem v hlase Sirnix a vpil se pohledem do Safiriiných očí.
Na první pohled se mohlo zdát, že se nic neděje a že ti dva na sebe jen zírají, pravda ale byla jiná. Odehrával se mezi nimi tichý oční souboj. A nakonec to byla Safiria, která první uhnula pohledem.
Ale neodradilo ji to, ve vteřině tasila tenký nablískaný kord a sekla s ním po Sirnixovi. Ten neváhal a odstrčil Alexandera, aby mu nepřekážel a ještě stihl vykrýt útok svým vlastním mečem.
Safiria a Sirnix stáli proti sobě a nejprve se jen tak oťukávali a hledali slabá místa toho druhého. Ale postupně se boj přiostřoval a výpady byly čím dál rychlejší a agresivnější.
Bojovali dál a vypadalo to jako hrůzyplný tanec života a smrti. Ovšem na nerovné zemi se dá snadno zakopnout a když jedinkrát Sirnix chybně došlápl a otevřel jednu svou ruku možnému útoku, Safiria neváhala a dýkou, kterou měla ukrytou v rukávu, mu okamžitě rozřízla předloktí na levé paži.
Ve chvíli, kdy se tak stalo, ale Sirnix odskočil od Safirie a samolibě se usmál. "Díky, teď se nebudu muset řezat sám." Následně přejel rozříznutou rukou po čepeli meče Titánů a ten začal zářit.
Jenže to již i Safiria pochopila, co přijde a zmizela právě tak akorát, aby ji mocné kouzlo uvolněné Sirnixovou krví nestihlo zasáhnout.
"Ona... zdrhla?" zašeptal nevěřícně Alexander.
"Ano, zdrhla, ale příště již nezdrhne, nelíbí se mi tej její úsměv a to, jak si myslí, že je nejlepší." zabručel Sirnix, "příště jí upravím fasádu."
Zbytek noci již proběhl v klidu a když se ráno ti dva pakovali, jediné, co jim připomínalo noční dobrodružství, byl šrám na Sirnixově předloktí...
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář