Démon: Povstání - 5. díl
Následujícího dne se Akira probudil brzy. Ještě ani budík mu nezvonil. Zavrtěl se v posteli a pohlédl na hodiny. Bylo na nich 9:00. Akira vystřelil z postele. Až pozdě si uvědomil, že je sobota. A že poznámky, které si včera vryl do mozku asi nebude zatím most vyplnit. Na druhou stranu, Mai mohl klidně potkat ve městě. Nebo v Nekropoli. Tušil, že tam určitě bude. Hlavně, když je sobota.
Nekropole byla jediné místo, kde se mládež v tomto městečku mohla opravdu odvázat. Ovšem bylo to místo, kam by Akira nikdy dobrovolně nevkročil. Mohl být jen rád, že je tu také knihovna a antikvariát. A jiná místa, kam se dá jít.
Ale prozatím to nechal plavat. Vzal si oblečení a zapadl do koupelny, aby se zkulturnil. Probírat se tentokrát naštěstí nemusel. O to se postaral šok z toho, že si myslel, že zaspal. Už oblečený sešel dolů, kde na něj čekala snídaně a vzkaz od mámy. Posadil se ke stolu a vzal si do ruky toust, který mu tam nechala. Při tom, jak ho jedl, si četl vzkaz. Stálo tam, že musela do práce, že tam nastal nějáký problém. Isobel vedla velkou firmu, jejíž základna byla právě tady v tom městečku. Než se sem přestěhovali, tak často jezdila na různé služební cesty, ted to neměla daleko, takže byla častěji doma, ale zase bylo pro její podřízené jednodužší ji zavolat kdykoli si s něčím nevěděli rady. Ať už to byla sebevětší prkotina.
Dojedl toust a zašel si pro peněženku a tu společně s klíčema a mobilem dal do kapsy od bundy. Oblékl se a vyrazil ven. Rozhodl se, že ještě jednou vkročí do jámy lvové a podívá se, jestli na Mai nenarazí. Zároveň se ale rozhodl, že bude lepší, když s ní nebude mluvit uvnitř Nekropole, ale když počká, až půjde ven. Otevřel dveře vedoucí do klubu a okamžitě ho obklopil hluk hudby a blikání světel. Rozhlédl se a spatřil Mai, jak se svíjí na parketu. Nikdo si ho nevšímal, tak se zašil do kouta a sledoval objekt svého zájmu. I když trochu jiného zájmu, než by někoho mohlo napadnout. Čekal, až Mai klub opustí a to se stalo asi o hodinu později.
Nechal ji vyjít ven a dal jí pár vteřin náskok. Potom se vytratil za ní. Uviděl ji na stejné křižovatce, jako včera. Akorát s tím rozdílem, že tentokrát se rozhodl jít za ní. Zamířil na cestu, po které Mai kráčela a rychlými kroky ji dohonil. Chytil ji za rameno a otočil k sobě.
"Co chceš?" štěkla Mai podrážděně.
"Chci s tebou mluvit," řekl Akira pevně. Možná byl samotář, ale rozhodně neměl problém mluvit s lidmi. Ne vždy je samota známkou stydlivosti.
"O čem?" nadzvedla Mai obočí. Že bych se mu líbila? uvažovala Mai a do tváří se jí lehce nahrnula krev.
"O včerejšku," oznámil chlapec.
"Co o něm?" vykoktala trochu zaskočená Mai, "vždyť se včera nestalo nic, o čem by se dalo mluvit..."
"Nehraj to na mě," uzemnil ji Akira, "viděl jsem, jak ti jakýsi kluk dal balíček s bílým práškem a tys mu za to dala docela velkou sumičku peněz."
"A co je ti do toho?" odsekla Mai.
"No, pokud to nebyly drogy, tak nic," odpověděl Akira suše.
"A co když byly?" optala se uštěpačně dívka.
"Tak máš problém?" nadhodil hoch.
"To si nemyslím," odfrkla si Mai, "nemáš totiž žádný důkaz. Je to jenom tvoje slovo proti mému a tobě nikdo věřit nebude, můj otec je starosta tohoto městečka."
"Tak aspoň laskavě přestaň mluvit tak, jako bys opravdu byla vinná," doporučil jí Akira, otočil se na podpatku a zamířil pryč.
"Toho budeš litovat!" zakřičela za ním Mai. "Udělám ti ze života peklo!"
Ale Akira ji už nevnímal. Udělal, co bylo v jeho silách. Chtěl jí pomoct, ale jsou lidé, kteří si pomoct nenechají. Nechal ji tedy být a uvažoval, kam by mohl zajít.
Chvíli jen tak bloumal ulicemi, ale když zvedl hlavu, stanul před knihovnou. Á, to se zrovna hodí. Když už jsem tu, tak se aspoň můžu pokusit vypátrat něco o té legendě. Vstoupil dovnitř a poté, co si vyřídil průkazku, konečně, ještě se k tomu totiž nedostal, zamířil do části, kde byly historické knihy a kroniky. Po chvíli se dostal až do části, kde byly hodně staré věci. Věci z doby před tisíci lety.
Ale staré není to správné slovo. Ony byly totiž nové. Ale to bylo proto, že to byly repliky. Neboť staré zápisky se už dávno rozpadly. Akira vyndal ten, který byl nejstarší a odnesl ho ke stolu, aby si ho mohl přečíst. Byla to kronika z doby před asi sedmi tisíci lety. Psalo se tam o vzestupu lidstva poté, co byl pán démonů poražen a uvězněn.
Akira se začetl a pomalu začal strácet pojem o čase. Psalo se tam o tom, jak po pádu pána démonů lidé postupně získali nadvládu a démoni se stali tím, čím dříve byli lidé - lovnou zvěří. Postupně byli hubeni, až jich zůstalo tak málo, že se museli skrývat. A když se Akira dostal na konec kroniky, byla tam poznámka autora o tom, že tohle všechno je jen legenda a není žádný důkaz o tom, že se to opravdu stalo. Ovšem, na druhou stranu, autor také říkla, že není žádný důkaz o tom, že se to nestalo, takže zdali se to stalo, nebo ne, si musí každý čtenář rozhodnout sám. Akira Kroniku zavřel a vrátil ji na místo. Pak přešel do části, kde byla fantasy literatura a začal projíždět autory, až narazil na svého oblíbeného. Přelétl názvy knih, co tam od něj byly a našel dvě, které ještě nečetl. Vzal je a přešel k přepážce, aby si je pujčil.
Potom vyšel ven a zamířil do blízkého bistra, protože už bylo poledne a on měl hlad. Vešel dovnitř a koupil si něco menšího, co šlo vzít do ruky a opět vyšel ven. Potom zamířil domů s tím, že se bude učit, protože na pondělí byl ohlášený test z biologie. Mělo to být na rozmnožovací soustavu a hormony a ty hormony, to bylo něco, co Akira ještě moc neuměl. A vzhledem k tomu, že neměl v plánu se v neděli moc učit, tak se to chtěl aspoň částečně naučit už teď.
Přišel domů a skopl boty. Potom zamířil do svého pokoje a vytáhl tu vždy nenáviděnou biologii. Otevřel sešit na příslušné stránce a začetl se do poznámek o slinivce břišní, neboli pankreasu.
