Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Démon: Povstání - 2. díl

Akira o smrti dědečka zavolal mamince, aby věděla a také řekl, že když už tam je, tak zařídí i všechno potřebné na pohřeb. Bylo sice jasné, že díky všemu tomu humbuku kolem stěhování nebude možné, aby se Isobel pohřbu zúčastnila, ale když není zbytí, tak není zbytí.
Pečovatelka byla pozvána na pohřeb s tím, že tím její pracovní poměr bude končit. Akirův děda měl být pohřben ve městečku na tamním hřbitově. A samotný pohřeb se konal hned den po smrti. Tamní farář pronesl dojemnou řeč, těch několik málo pozvaných dalo na hrob kytky a pak bylo třeba zařídit vše ohledně pozůstalosti.

Akira seděl v obývacím pokoji dědečkova sídla a naproti němu seděl právník. Mezi nimi ležela dědečkova poslední vůle a právník ji právě četl. Stálo tam, že všechno dědečkovo vlastnictví je odkázáno Akirovi. S vyjímkou rodiných šperků, které jsou pro Isobel a sta tisíc rodiného jmění, které je určeno pro místní sirotčinec.
Všechno podepsali, ošetřili, dohodli a pak právník odešel. Akira si oddychl, když za ním zapadly dveře. Protáhl se, zamířil do kuchyně, aby si tam vzal něco k jídlu a odnesl si to do svého pokoje. Zavřel za sebou dveře a rozhlédl se. Tenhle pokoj mu vždy patřil. Byl z něj výhled do zadní části zahrady, kde stála malá kaplička. Pokoj sám nebyl moc velký, ale nebyl ani malý Polovinu jedné stěny zabírala knihovna. Vedle byl stůl. V rohu stál stoleček a dvě křesílka. U jiné stěny postel a skříň s komodou. A ve stěně naproti vstupním dveřím byly dveře na balkon.
Akira měl ten pokoj vždy rád. Dýchal starobylostí a zároveň byl moderní. Ta kombinace se mu moc líbila. Nejlepší ale na všem bylo to, že si s pokojem vždy mohl dělat, co se mu zachtělo. Proto už dávno pomaloval všechny stěny i strop výjevy ze svých oblíbených knih, či některých svých záhadných snů.

Akira se i s talířkem, na kterém se skvěly dva chleby se sírem, posadil za stůl, na němž ležel notebook. Zapnul přístroj a najel na jednu ze svých oblíbených stránek, kde se vždy našlo spoustu povídek. Projížděl ty nejnovější, až našel jednu, která ho zaujala. Rozklikl ji a s zatímco jedl, se začetl.

Chleba už byl dávno snězený a Akira ztratil pojem o čase, protože povídka byla zajímavá. Když konečně zvedl oči od počítače, zjistil, že venku už je tma. Odnesl tedy talířek od chleba do kuchyně, kde ho dal do myčky. Pak zamířil do koupelny, vlezl si pod sprchu a pustil si na sebe vlažnou vodu. Opřel se o kachličky a nechal vodu volně stékat. Po chvíli ji vypnul a vylezl. Hodil na sebe něco, v čem se dalo spát a vrátil se do svého pokoje.
Otevřel dveře na balkon a vešel do nočního chladu. Ovanul ho chladný vítr, přeci jenom, byl skoro prosinec… Vrátil se dovnitř a zase dveře zavřel. Pak rychle zalezl do postele, která na něho už čekala. Přeci jenom, zítra měl konečně jít do školy, aby si domluvil přestoupení. Díky nečekané dědečkově smrti to musel o pár dní odložit…
Jen co zavřel oči, usnul. A probudil se až ráno, kde ho ze spánku vytrhl zvuk budíku v jeho mobilu.

Naštvaně rozlepil oči a zašmátral po tom přístroji zkázy, aby ho vypl. Bylo sedm. S tichým vrčením se vyhrabal z postele a zamířil do koupelny, aby se trochu zkulturnil. Oblečený a jakš takš upravený se došoural do kuchyně a udělal si snídani. Rychle ji zhltl, vzal si věci, které si myslel, že bude potřebovat, vyšel ven a dům i tepanou bránu za sebou zamkl.
Po pěšině zamířil do městečka a na tamní střední. Cesta mu zabrala zhruba čtvrthodinku. A i když byla docela zima, byla to docela pěkná procházka. Vešel do budovy školy a odchytil jednoho studenta, aby mu řekl, kde je ředitelna. Student mu to ochotně řekl a pak si šel dál po svých.
Akira došel podle instrukcí až před ředitelnu a zaklepal. Ze vnitř se ozvalo prosté “dále” a tak vstoupil.
“Dobrý den,” pozdravil.
“Dobrý, vy budete asi ten nový student, že?” zeptal se ředitel. “Měl jste se dostavit již před dvěma dny, ale vzhledem k okolnostem chápu vaše opoždění, posaďte se.”
Akira si tedy sedl naproti řediteli. Ten mu začal vysvětlovat, jak to tady chodí a do které třídy bude přiřazen, dal mu rozvrh a pak ho vyzval, aby ho následoval. Oba dva se zvedli a ředitel ho vedl až k jeho nové třídě. Zaklepal na dveře a s Akirou v závěsu vstoupil. Samozřejmě, že to způsobilo, že se hlavy všech přítomných na nově příchozí otočily se zvědavým pohledem v očích.
“Tohle je váš nový spolužák, Akira,” představil Akiru ředitel. Potom kývl na profesora, aby si s tím už poradil. Tak jako tak už všechny potřebné informace měl.
“Tak jo, kam tě posadíme…” uvažoval vyučující. “Vzadu je volné místo, nebo tady, hned vepředu, je volná celá lavice. Rozhodnutí nechám na tobě,” ukázal na možná místa.
Akira se na chvilku zamyslel a pak ale vykročil k přední lavici. Tam se usadil a čekal, co bude dál.
“Tak,” oslovil profesor celou třídu, “utišíme se a budeme pokračovat ve výkladu.” Pak se ještě podíval na Akiru. “Doufám, že se chytíš,” dodal.

Zbyek dne probíhal vesměs tak, že Akira zjišťoval, ve kterých předmětech je pozadu a ve kterých napřed a také pátral po tom, jaké učebnice si bude muset obstarat. Nebylo jich moc. Většina byla schodná s těmi, co používal na minulé škole. Potřeboval jenom jinou učebnici do matematiky a angličtiny. To nebyl problém. A tak po skončení vyučování vyrazil do blízkého knihkupectví.
Chodil tam vždy, když byl na návštěvě u dědečka. A tak to tam znal dobře. Knihkupectví bylo napůl antikvariát a on, hned, jak našel potřebné učebnice, zamířil do části, která voněla starým papírem. Procházel mezi regály a četl tituly knih. Občas nějákou vytáhl, zalistoval, ale většinou vrátil zpátky. Až v jednom zastrčeném koutě našel pár knížek, které ho zaujaly. Začal jimi listovat a po chvíli váhání se rozhodl, že si z původních osmi, které objevil, koupí čtyři.
I s učebnicemi to odnesl k pokladně a zaplatil. Když mu prodavač a majitel v jedné osobě podal balíček, zdvořile poděkoval, rozloučil se a zamířil domů. Někteří spolužáci ho sice lákali, aby s nimi zašel do hospody, nebo někam, ale on odmítl. Neměl chuť nikam chodit. A hlavně teď, když objevil knihy. A navíc musel vypracovat úkol z politologie. Nevděčná práce, ale udělat se to musí, myslel si.
A tak kráčel po cestičce, která vedla teď k už jeho sídlu a zamyšleně koukal do oblak. Přišel až k bráně a teprve, když zjistil, že není zamčená, zpozoroval stěhoací auto, která stálo na příjezdové cestě domu. Vypadá to, že mamka už dorazila, řekl si prosebe a zamířil dovnitř. Mamka zrovna scházela ze schodů, a když ho uviděla, rozběhla se k němu a objala ho.
“Jak ses měl? Zvládl jsi to? Co nová škola?” takové a jiné otázky na něj vychrlila jedním dechem.
“Neboj se, všechno je oukej,” odpověděl jí Akira. Odnesl si věci do pokoje a šel pomoct se stěhováním toho mála, co se stěhovat mělo. Většinu věcí totiž nechali v jejich původním domově, s tím, že už je nebudou potřebovat. Ne, když teď měli žít tady a tady bylo vlastně prakticky všechno.
Když stěhováci odjeli, matka se synem si sedli do obývacího pokoje a Akira jí přednesl všechny podrobnosti o dědečkově poslední vůli a také o pohřbu a vůbec o všem, co se zatím událo. Nebylo toho moc, ale i tak to zabralo docela dost času.
Isobel odpochodovala do kuchyně s tím, že začne chystat večeři a Akira se uklidil do svého pokoje, aby se mohl vrhnout na ten nechutný úkol z politologie. Nutné zlo, které se musí udělat, ať už chcete, nebo nechcete. Byla to nevděčná práce a když ho maminka zavolala na večeři, měl sotva polovinu. Odhodil tužku a sešel dolů, odkud cítil vůni kari.
Večeře proběhla v přívětivém tichu a když Akira dojedl, opět se zašil do svého pokoje a pokusil se dodělat úkol. Nakonec to ale zabalil s tím, že to dodělá zítra. Otevřel laptop a pustil si na něm nějáké písničky. Pak přešel ke knihovně, kam položil nově koupené knihy a jednu z nich vytáhl. Jmenovala se Legenda démona. Svalil se do jednoh z křesílek v rohu a začetl se.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář