Doupě zvrhlíka

“Tato kombinace se mi ale pranic nelíbí,” namítl Liam.

“Tak to máš setsakra blbý,” oznámil mu Armén.

“Měli bychom jít, začíná se stmívat,” chopil se slova a velení znovu Vince.

“Víš jistě, že u stoky stráže nebudou?” zeptal se Acher.

“Neměly by být, její ústí je hodně těžké najít a vchod do ní je ze žaláře a je ukrytý v jedné z cel. Budeme potom muset rozbýt její zámek, abychom se dostali ven, ale nemyslím, že o této cestě někdo ví,” odpověděl Vince.

A tak společně vykročili lesem pod Vincovým vedením. Koně nechali na místě, protože do kanálu by se stejně nevešel.

Vince je vedl kamsi dolů a pak k říčce a přes ni, chvíli dokonce šli vodou, až došli k jakémusi divnému posostu, který se táhl od jistého místa na jednom z břehů řeky – nepřetržitě.

Vince se rozhlížel kolem sebe, jakoby něco hledal. A pak to vypadalo, že našel, protože vykročil k jednomu místu houštiny a rozhrnul větve.

“Tady to je,” otočil se na své společníky.

“Kdo z vás má pochodeň?” zeptal se Liam, když pohlédl do černé díry, kam se měli proplazit.

“Já,” odpověděl Armén.

“Tak ji zapal,” vybídl ho Vince, který doteď spoléhal na měsíc a hvězdy, aby ozářily jejich pouť.

Armén poslechl a brzy je zalilo měkké žluté světlo plamene, jak smola na pochodni vzplála.

“Dobře, a teď pojďme,” pobídl je Vince a jako první vlezl dovnitř do tunelu.

Armén zapálil ještě druhou pochodeň a tu podal Acherovi a postrčil ho, aby lezl jako druhý. Sám se zařadil na konec, když do tunelu nacpal Liama, který nebyl z úzkého prostoru zrovna nadšený.

Lezli tunelem, který se pomalinku začal zvedat, takže po chvíli místo toho, aby museli lézt po čtyřech, mohli jít. Sice v předklonu, ale mohli. Jenom Liam, který byl malého vzrůstu, mohl jít narovnaný. A doslova si užíval fakt, že ostatní se musí hrbit.

Ovšem strop stoupal dál a stěny se jedna od druhé vzdalovaly, takže za chvilku se mohli narovnat všichni.

“Dobrá, teď jsme se dostali do prostor labyrintu. Doufám, že si ještě pamatuju cestu,” oznámil Vince, když tunel, kterým doposud šli, vyústil do většího komplexu.

“Co tím myslíš, že doufáš?” probodl ho pohledem Acher.

“No, je to dost let, co jsem tu byl naposled,” připustil Vince.

“Takže, zabloudíme, nebo ne?” položil Armén tu nejzákladnější otázku, která se právě nabízela.

“To se uvidí. Ale myslím, že bysme neměli,” odpověděl Vince. “Jdeme.”

A tak se vydali dál. Vince je vedl labyrintem chodem a i když zpočátku bylo jeho vedení trochu nejisté, jak postupovali dál a dál, rázoval stále sebejistěji, až se nakonec dostali ke kamenným schodům, které stoupaly do neznáma.

“Kam to vede?” zeptal se Armén nedůvěřivě.

“Tyto labyrinty vytvořili skřetové,” začal vysvětlovat Vince, “ten zbytek, do kterého vedou tyto schody, jsou lidská práce a vykopali je ti, co stavěli baronův hrad. A jak jsem řekl, tyto chodby vedou do vězení a do jedné z cel.”

Po tomto proslovu začal stoupat po schodech. A ostatní za ním. Ale vlekli se pomalu. Cesta jeskyněmi skřetů byla dlouhá a schody, které zdolávali teď, byly strmé a na první pohled se zdály nekonečné. Nedošli ještě ani tak daleko, aby viděli jejich konec a nohy je bolely a téměř nebyli schopní je zvednout aby je mohli položit na další schod. Dech zněl sýpavě a ramena měli svěšená, jako by na nich ležela tíha celičkého světa.

A nakonec, po velice dlouhé době, se na konci tunelu objevilo světlo. Až na to, že to nebyl tunel, ale schody a nebylo to světlo, ale jejich konec. Čtveřice padla na rovnou zem a lapala po dechu. Dobrých dvacet minut jim trvalo, než byli schopní pokračovat v cestě.

Nakonec se ale zbráborali a postavili se opět na nohy. Rozhlédli se kolem sebe a pak se pohled trojice upřel na čtvrtého člena oddílu – Vince. V očích jim svítily otazníky, jak ve vzduchu vysela nevyřčená otázka: Kam teď?

“Tudy nahoru,” ukázal Vince na tunel, který se mírně zdvihal a pak ústil, jak se ukázalo, do polozbořeného kamenného prastarého sálu.

Prošli tedy do sálu a obezřetně se kolem sebe rozhlíželi.

“Je možné, že tu narazíme na něco, co se nám nebude líbit,” varoval Vince. “Tyto prostory se používaly zřídkakdy a od posledka je to už dlouhá doba. Mohlo se tu usídlit cokoli.”

“Co myslíš tím cokoli?” zeptal se opatrně Armén.

“Od obřích krys až po nagy,” odvětil Vince a vykročil chodbou.

Ostatní ho následovali, ale po tom, co právě řekl, byly jejich ruce vždy poblíž zbraní. Ani jeden z nich nebyl zvědavý na to, aby je nějáké nebezpečí překvapilo.

Vince kráčel jako první chodbou. Dorazili do místa, kde zatáčela. Rytíř zpomalil a pokynul ostatním, aby zastavili. Pomalu přešel až k ohbí chodby a opatrně vykoukl. Přelétl chodbu před sebou očima a když nenašel nic podezřelého, pokynul ostatním, aby ho následovali a vykročil dál.

Dál se ovšem obezřetně rozhlížel kolem sebe. Stejně jako jeho společníci.

Pokračovali chodbami pořád dál, občas prošli nějákým tím sálem.

“Za jak dlouho myslíš, že tam budeme?” zeptal se Armén Vince.

“Ještě jeden sál a pak chodba a jsme tam,” odpověděl ten, ale pak prudce zvedl ruku na znamení, aby byli všichni ticho.

“Co se...” začal potichu Liam.

“Ššššššt!” zarazil ho zuřivým šeptem Vince a přesunul se ke stěně. S rukou položenou na jílci meče se sunul pomalu podél stěny a čekal, co přijde. Když se dostal až ke vstupu do sálu, zvedl ruku na znamení, aby se ostatní, kteří se potichu plížili za ním, zastavili. Opatrně vykoukl a hned hlavu zase stáhl.

Naznačil ostatním, aby se vrátili víc do chodby a pak zašeptal: “To nám ještě scházelo... Usídlili se tam nagové.”

“Kolik?” zeptal se Armén.

“Celý klan,” odpověděl Vince. “Což je většinou tak padesát, občas i víc,” dodal po chvilce mlčení.

“Takže, co s tím uděláme?” zeptal se Liam, také šeptem.

“Pokusíme se proplížit a když to nepůjde, tak budeme bojovat,” oznámil Vince. “Jinou možnost stejně nemáme.”

“Myslíš, že se nám proplížit povede?” zeptal se Acher.

“Budeme doufat,” odpověděl Vicne. “A teď pojďme.”

Co nejtiššeji to bylo možné přešli do místa, kde chodba ústila do sálu. Vince opatrně vykoukl a snažil se najít tu relativně nejbezpečnější cestu přes sál. Pokynul ostatním a opatrně se proplížili za spadený sloup, který byl nedaleko ústí chodby.

Zatím měli štěstí a nikdo je nezpozoroval. Ale to se mohlo každou chvilku změnit. Plížili se za sloupem a téměř se plazili po břiše, jak se snažili, aby je nikdo nezpozoroval. Když se doplazili na konec sloupu, Vince opatrně vykoukl a sledoval, kudy dál. Bohužel, další místo, kde se mohli schovat, bylo až o notný kus dál a byl to převrácený stůl se spoustou kamení a sutin kolem. Bohužel, dělilo je od něj docela velké prostranství, kde nebylo nic. A i když bylo šero a ve stínech prakticky tma, byl to risk.

“Co teď?” zašeptal Acher s ústy u Vincova ucha, aby tak minimalizoval možnost, že je někdo uslyší.

“Přejdeme to. Budeme se držet u stěny, kde je největší stín. Bude to nebezpečné, ale dovnitř hradu se dostat musíme,” odpověděl mu Vince stejným způsobem. Potom všem pokynul, aby se vydali za ním. V podřepu se přesunul ke stěně a pomalu se plížil největším stínem k dalšímu úkrytu.

Už tam skoro byli, když najednou Liam špatně došlápl a jak se snažil neztratit balanc, zachytil se stěny a aby toho nebylo málo, zachytil se takovýho blbýho místa, kde byl uvolněný kámen a ten spadl na zem. Samozřejmě, že se to neobešlo bez sprostého Liamova klení...

“Kdo je tam?!” ozvaly se stráže nagů a ke čtyřem plíživcům se začalo blížit světlo tří pochodní, jak se hlídka šla podívat, co je to za hluk.

“Do prdele!” ulevil si Acher.

“Takže budeme bojovat?” zeptal se Armén, který byl doposud úplně potichu.

“Asi nám nic jiného nezbyde,” povzdechl si Vince a vytáhl z pochvy meč.

“Taky bych to tak viděl,” kývl Acher a sáhl po své vlastní zbrani.

“Ale ne tady,” prohlásil Vince a pokynul jim. Všichn vyběhli za ním a běželi až k ústí do dalšího tunelu. Tam se Acher, Vince a Liam otočili směrem do sálu, odkud přišli a pomaloučku couvali, zatímco Armén dával pozor, jestli nějáké nebezpečí nečíhá za nimi.

Nepostupovali ani celou minutu, když se v ústí objevili první nagové.

“Připravte se,” varoval Vince a zaujal bojový postoj. Ostatní ho napodobili a i když čekali na to, až se nagové přiblíží, pořád dál couvali za Arménem.

“Kdo jste a co tu pohledáváte?!” zeptal se naga, který se dostal podezřele blízko, takže Vince a ostatní byli schopni rozeznat dokonce jeho obličej.

“Jenom procházíme, ale co dělají nagové v místě, kde není voda?” odpověděl Vince a připojil svou vlastní otázku.

“Nevidím důvod vám to říkat,” prohlásil naga a tasil meč.

“Opravdu by to nešlo vyřešit bez boje?” zeptal se Vince. Ovšem nepřestával být ve střehu.

“No...” zabručel naga.

“Bylo by možné mluvit s vaším vůdcem?” zeptal se Vince.

“Vůdkyní!” štěkl naga.

“Omlouvám se, vůdkyní,” opravil se Vince. “A bylo by možné se s ní setkat?”

“Snad ano...” neochotně souhlasil naga.

“Děkujeme,” uklonil se Vince.

“Schovejte vaše zbraně, před naši královnu nesmíte předstoupit ozbrojeni,” vybídl je naga a pak, když tak učinili, je nechal projít před sebe a společně s dalšími strážemi je vedl do jedné části obrovského sálu, kde na vyvýšeném místě na kamenném trůně seděla důstojně černovlasá naga. Modrozelená kůže na ocase přcházela v horní polovině těla do čisté modré a zlatá čelenka a trojubec dávaly jasně najevo její postavení...